Huka Falls & Taupo hot stream

Od Waipunga Falls jsme pokračovali rovnou do Taupa, naštěstí směrovky na město začínají už v Napieru, tak jsme nebloudili. Městečko je to v podstatě krásné, ale pořád je to městečko. Asi jsme moc zburanovitěli v naší vesnické hroudě :)

Při rezervaci hotelu jsem napsala, že dorazíme krátce před polednem. Přesný čas 11.30, zdálo se ideální ubytovat se, vyložit věci z auta a začít lehkou prohlídku města a přilehlých turistických styčných bodů. Okamžitě jsme poznali, že jsme na správném místě. Před hotelem se promenádovalo na prakovišti 5 kačiček - ňuňů. A určitě se jich ještě několik potvůrek schovávalo. V recepci jsme čekali asi půl hodinky, jestli se nás někdo ujme, cedulka *jsem zpět za 15 minut* lhala, tak jsme pokračovali v harmonogramu s naloženým autem. Trošku stres. Kvůli dlouhé cestě a rannímu vstávání měl být náš program prvního den co nejodpočinkovější. Huka Falls jsou malé vodopády hned za městem, směrem na Rotoruu. V roce 1958 byla na řece pod vodopády postavena termální elekrtárna Warakei, která jednak využívá vodní tok a od roku 2005 páru z tamních termálních polí. Díky tomu je proud vody v řece korigován, ale pro potěšení diváků vypouští elektrárna v pravidelných intervalech 3x denně vodu do koryta v plné síle neuvěřitelných 220000litrů za sekundu. K Huka Falls se obrátila mezinárodní pozornost v únoru 1989, kdy našli pod vodopády po proudu tělo kriketového rozhodčího se svázanými končetinami.
My jsme na malé parkoviště dojeli pár minut před 12, omrkli jsme cetky a vydali se k vodopádům (cca 2 minutky)
Kromě vycházky po břehu z obou stran je možné se projet na raftu přimo po peřejích a prohlédnout si 11metrový vodopád přímo z prostřed řeky. Nevím jak populární, ale rozhodně dražší variantou je prolétnout se vrtulníkem. Oba zážitky je možno koupit ve adventure centru na pravé straně cesty, od huka falls směrem na Rotoruu. Před domem stojí vrtulník, tak myslím, že se nedá minout.



Voda v řece je neuvěřitelně modrá. Jednak je extrémně čistá a pod spádem, který je cca 11 metrů, vzduchové bubliny ještě podporují jiskřivý modrý vzhled. Prostě paráda.
K vodopádu jsme se vydali ještě jednou a to v noci. Voda byla puštěná naplno a peřeje byly mnohem divočejší.

Kromě krátké párminutové procházky k vodopádu je kolem řeky ještě několik stezek. Jedna cyklistická, vede nevím kam, a cca dvouhodinová, která vede zpět do města kolem řeky Taupo. Byla už solidní tma, takže fotek se moc nepovedlo. Řeka je opravdu široká, obklopená buší, a jen v dálce blikají světla civilizace. Po řekněme hodince cesty jsme došli k dřevěnému mostu přes malý potůček. Bylo už po západu slunce a znatelně se ochladilo. Kolem můstku se vznášela mračna bílé páry a linula se k široké líné řece. Už mě nemrzelo, že jsme na procházku vyrazili takhle na večer za tmy. Jinak by se nam si přírodní termální potok lokalizovat nepodařilo :) Vyvěrá několik metrů od můstu a vlévá se do řeky, která v tom místě vypadá spíš jako jezero. Mísí se s říční vodou a na dně jsou velké vodou ohlazené kameny. Mně se zalíbilo na kameném trůně přesně pod mostem, blízko pramene, kde byla voda opravdu horká. Čím blíž k řece, tím je voda vlažnější a každý si může vybrat teplotu, která mu vyhovuje. Hvězdičky svítily, kačenky si taky občas kvákly a kolem nás z řeky i potoka stoupala bílá pára. Už vím jak se cítilo teplické prasátko, když objevilo horký pramen :-)




Cesta zpět do hotýlku byla trochu rozpačitá. Měli jsme strach o auto, které parkovalo u silnice. Navíc byla tma a my, ještě před chvíli prohřátí, jsme se klepali zimou. Ale to bysme nebyli my kdybysme si neporadili. Nejdřív jsme si zkusili posvítit mobilem, ale to nám v buši bylo platný jak brzda u vany, zvlášť, když se každých pět vteřin musí mačkat nějaký čudlík. Pak jsme si vzpoměli na naše noční bloudění bažinou v Tisé a svítili jsme si bleskem od foťáku - ale takových promrhaných fotek pro 1 vteřinu záblesku jasného světla... Naštěstí měl na sobě míša bílou mikinu s kačenkou! Stačilo krátké nastavení expozice, jedna fotka mikiny, která z displeje svítila jako světluščin zadeček, pak už jen nastavit jas na monitoru a světlomet byl na světě. Díky Lukáší za pomoc s výběrem zrcadlovky. A jestli jste si někdy v praxi ověřili, že cesta zpět je vždycky rychlejší, nebudete se divit, že jsme za půl hodiny doběhli na parkoviště a našli svoje auto nevymlácené. Uklidnění jsme se šli ještě jednou podívat na HukaFalls, v nočním proudu neuvěřitelně rozvodněné, a z okolních hor stoupala pára. Opravdu krásný pohled. Naše věčné problémy s topením v autě se nám toho večera taky podařilo vyřešit. Rozpadnul se plastový ovladač, kterým se otáčí a nastavuje intenzita topení. Kleště jsme sebou neměli, ale nakonec se nám pomocí kroužku na klíče podařilo otočit ocelovým trnem, který jako jediný zůstal trčet z palubní desky. V hotelu jsme padli do postele jako mrtvoly. Ale zase jsme se ujistili, že se neztratíme a spolu zvládneme všechno. A kdyby bylo úplně nejhůř, vždycky si můžeme posvítit fotkou a zatopit klíčema.

Auckland den 1.

Ve středu jsme vyrazili na 500km dlouhou cestu za pracovním pohovorem ve společnosti Serato. 1. kolo Míšu čekalo ve čtvrtek v 10.30 a 2. v pátek v 11.00


Celé naše dobrodružství se od začátku zdálo odsouzeno k nezdaru. V úterý jsme odvezli notebook do opravny po tom, co jsme ho z ní před týdnem přivezli. Míšovi zlobí už druhý měsíc nabíjení a konektor vzadu je uvolněný. Střídáme se o můj. (Proto máme taky takové prostoje s článkama) Připájkovali nám konektor za 120 zpět k desce a za pár dní zase nešelo nabíjet. Hodinu před cestou nám přišla SMSka, že notebook neopravili. Mateřska deska je prasklá a je potřeba objednat novou :( To je investice 5-10 tisíc, což si samozřejmě nemůžeme dovolit, a navíc MSI desku se nám tady asi sehnat nepodaří. Opravdu víc než nepříjemné zjištění. Míša tam měl spoustu materiálů, které si chtěl před pohovorem projít, zopáknout C++ a pročíst životopis. Vyjeli jsme notebook nemaje. Nemohli jsme najit klič od bytu. Zamkli jsme zevnitř ale jak se dostaneme domů, to ponecháme osudu. Rozloučili jsme se s Gerýškem a vyzvedli v Hastingsu nefunkční laptop.

Já jsem odřídíla první 3 hodiny do Taupa, kde jsme si stavili ve známém Burgerkingu pro dávku tuku a cukru. Posilněni nutričním přídělem a letním počasím jsme se vyměnili u kormidla, náš cíl byl 4 hodiny před námi.

Do Acucklandu jsme dorazili skoro za tmy. Manévrovali jsme přes 5tiproudé silnice a všemožné nadjezdy. Jsme vesnický burani. V Otane nám cestu zkříží maximálně lama nebo Zetor. Město působilo relativně hezky, čistě se sympaticky širokými ulicemi. Ale nálada byla stejně neveselá. Vkladáme do téhle příležitosti naděje. Konečně se nám podařilo najít hotel, zaparkovali jsme za ním a v tu ránu na nás dolehla veškerá únava. Zapsali jsme se na recepci, převzali klíč a zjistili, že všechna hotelová parkovací místa jsou už rezervovaná :( Vyjeli jsme opět do města, hledat místo k parkování, pokud možno co nejlevnější a na celou noc, abychom nemuseli každé dvě hodiny vyběhnout a hodit minci do automatu. Při křižování neonového centra už jsme ale měli pocit že to město nenávidíme. Nebylo vidět na mapu, všude plno a rušno. Podařilo se nám, ani nevím jak, najet na motorway zpátky na Hamilton a nejbližsí exit byl až za městem u přístavu. Nakonec jsme objevili strašidelné podzemní parkoviště za 24 $ denně a relativně blízko hotelu. Vytahali jsme veškerou batožinu a vratili se do hotelu (Vás by určitě v té situaci taky nenapadlo nejdřív jít na pokoj a vyndat batohy a pak teprve přeparkovat. Koho by napadlo, že to bude trvat půl hodiny a přilehlé ulice budou tak narvané). Po ubytování a vybalení jsme seběhli na recepci a zaplatili si 250 mega internetu. Snad nám to vydrží. Všechno, co se dalo, jsem připravila na ráno. Vyžehlené tričko, kalhoty odchlupit od Gerýska, čokoládová tyčinka na uklidnění nervů, žvejky, nové boty, papíry, nahradní propiska, kačička, kapesník a snad bych složila do batohu i bryndáček, kdybych nějaký měla. Hold nervy. Míša se ještě několik hodin učil, připravoval si věci na pohovor a vypracoval takové ty personalistické otázky Kdo jste, co chcete a přoč jste lepší než ostatní. Ráno v 9 naplánovala Camila agentka pracovní agentury setkání s Míšou. Projít základní body pohovoru, vyzkoušet si nanečisto pár věcí a otázek a v 10.30 už naostro v Seratu. Naštěstí jsou obě místa relativně blízko našeho hotýlku. Takže jsme se jsme ráno stresovali, ikdyž jsme nemuseli. Jindy máme nervy oprávněně. Večer se Míša ještě pokusil oholit mou fialovou jednorázovou žiletkou na nohy a rozřezal si obličej a krk. Není divu, že se nám tak špatně spalo. Když se to sere, tak se to sere.

Dovolená v Taupu - den prvy. Kodove oznacenie: vstavanie o 6:30

Rano zacalo neveselo – zobudila nas nejaka macka svojim jacanim, ktore mi pripomenulo, preco nemam rad deti a macky. To samozrejme nabudilo Geroja, ktory sa nevtieravo snazil uputat nasu pozornost skakanim na nas, postel, zem a na nas. “Na nas” som uviedol 2-krat prave preto, ze na nas skakal 2-krat castejsie. O siestej vstava nas spolubyvajuci – pastier oviec, takze uz sa nedalo spat vobec, zvlast ked nieco take Geroja zburcuje este viac. V podstate sme cca pol dna k nemu citili nenavist, ktora nas presla az ked sme uvideli krasny kus lesa, kde by sa nase steniatko krasne vyblblo a zistili sme, ze nam vlastne chyba… No co uz, postara sa nam onho Becky (nasa domaca, ja viem ze sme ju uz spominali x-krat, ale je to daleko viac kamaratka nez “landlady”. O tom svedci fakt, ze sme jej uz stihli spalit koberec, decku, Geroj vykopat mariansku priekopu na 3-miestach v zahrade, zabudnut zaplatit najom ci nechat Mt. Everest riadu v kuchyni a ona nas na to vzdy len tak btw upozornila, ak vobec nieco spomenula. Vyrovnanejsiu osobu som vazne nikdy nevidel). Becky nas este uistila, ze ak chceme zostat dlhsie, nie je v tom naozaj ziadny problem a o Geroja sa postara, uistovala nas az tak aktivne, ze by si to mozno zelala viac nez my. Asi to suvisi s tym, ze mava stale castejsie schodzky s nejakym Don Juanom a prazdny dom je prazdny dom. Do igelitky sme zbalili jedlo (vcera sme piekli tasticky so sunkou a vselicim z listkoveho cesta, idealne jedlo na cesty a prezratie), rozlucili sa s Gerojom a vyrazili. Cestou sme si spomenuli, ze nemame platne Rego (cosi ako cestna dan) a rozhodli sa, ze urcite sa o to cestou postarame (takze ked doplnim, ze ho stale nemame, tak asi nikoho neprekvapime).



V Hastingse sme sa orientovali smerovymi tabulami, ktore nas naviedli na okruznu cestu, asi o 20km dlhsiu nez sa ide normalne, ale popri plazi… a cementarni. Presli sme aj Napier, letisko a pumpu za letiskom a ocitli sa na doteraz (nami) neprebadanom uzemi. Cely cas jemne prsalo, ale nam bolo prijemne (mali sme konecne klieste, ktorymi otacame kolikmi, ovladajuci kurenie… povodnym cudlikom sa unavil material). Navyse bolo vsetko este zelensie nez obycajne a ludia vacsinou zalezeni doma. Hned za Napierom bola priroda uz trochu divokejsia, nez sme zvyknuti z naseho Farmer’s Bay. Popisovanie nadhery okolitej prirody by bolo nosenim dreva do bushe, takze vas odkazem na okolite fotky, snad sa nejake podarili. (pozn. redakce - ne nepodařily :-) pršelo a okýnka byla špinavá :-) Cesta traverzovala aj nejake kopceky, takze som mal problem udrzat pozornost.







Zhruba v dvoch tretinach cesty nas cakala prva zastavka – vodopady Waipunga. Na vyhliadku viedla prihodne asfaltka, na ktorej konci bolo male parkovisko a hromada plechoviek od piva, kartonov z fastfoodov a inych reliktov z party milovnikov peknej prirody. Pohlad bol samozrejme impozantny, navyse sa tam stretavali dva rozne vodopady a rieka bola rozvodnena.
Ale pozor!
Nadsene sme vybalili dalekohlad, vzal som ho do ruky, zaostril na vrchol vodopadu a kukam ako... kacicka... na kacicku. V tej prudkej vode, par metrov pred samotnym vodopadom, sa cvachtala modra kachnicka (blue duck), asi najvzacnejsi druh kacicky na svete (uz ma nenapada ake synonymum pre kachenku vymysliet aby sa tie slova neopakovali :) Snazili sme sa ju aj odfotit, ale bola velmi daleko. Desat minut sa cvachtala vo vode a odletela, ako keby na nu nebolo zvedave pol ministerstva zivotneho prostredia. Jej vyskyt by sa totiz mal nahlasit a to sme aj ucinili, za co sme dostali podakovanie od miestneho rangera (cely titul znie blue duck & kiwi ranger, zamestnanie snov).

Na konci Nového Zealandu

"Tohle je konec."
"Jak to myslíš? Koneč čeho?"
"Konec Zealandu.
Tady pár metrů přede námi končí Zealand a začíná oceán."





Stejně jako začíná a končí všude po svém obvodu, na každé pláži, na které jsem stála, nebo ne?
Ale tohle mne napadlo až na Blackhead. Hned jak se moje boty zabořily do písku.
Hořkosladký konec Nového Zealandu, na kterém jsem zrovna stála a sledovala to řídké zrdcadlo. Občas člověk plánuje svůj život stejně jako oběd, aby nakonec přes všechny plány žvýkal místo smažáku žampióny.

Když jsme 30. července pekli tousty na výlet, tu pravděpodobnost odjezdu a návratu domů už nebylo možné jen tak ignorovat. Možnost, že nedostaneme víza a zážitek skončí dřív, než stoupnul adrenalin. Nevím jak Vy, ale já občas bojuju s vlastním srdcem a žážitkama jako s alkoholem. Když je smutno, je po p(r)ožití ještě hůř. Ale ve společnosti milovaného člověka, kdy si můžu opřít hlavu o jeho rameno, se spokojenost lehce obrátí ve štěstí.

Napadlo Vás někdy, proč nenaučíme psa znakovou řeč?
Každým rozkódováním totiž tvoříme nový kód. Pokuste se zopakovat něčí větu svými slovy. Například abyste si ověřili, že si správně rozumíte. Pokuste se informaci skrytou v číslech vyjadřit slovem nebo barvou. Zjistíte, že místo rozluštění jste informaci jenom jinak zakódovali.

Teď, když už jí oba ovládáte a oba přisuzujete každému znaku stejný význam, pokuste se pomocí znakové řeči vysvětlit svému pejskovi, aby se například neohlížel za minulostí. Bude Vám rozumět?
My se za svou minulostí přece ohlížíme. Vracíme se, hledáme chyby nebo potešení. A často taky hledíme vpřed na svou budoucnost.
K pochopení i základních věcí bude pravděpodobně potřeba víc než naučit pejska lidským dekodérům.
On možná kouká dopředu na svou minulost. Zná jí, ví jaká byla, ví jak chutnala a jak voňela a jasně jí před sebou vidí. A na rozdíl od nás, za sebou má schovanou vlastní budoucnost. Tu si neplánuje, neví jaká bude a co přináší.

Tak jsem se tenkrát na pláži obrátila, jako spokojenost ve štěstí. Za zádama oceán, naše budoucnost a přede mnou všechno dobré a zelené čím jsme cestou na Blackhead projeli. A Míša stál pořád po mém bůčku.
Třeba se máme naučit odpoutat se čas od času od věcí nám vlastních, abychom jeden druhého pochopili.
Zahledět se do dálky a těšit se z toho krásného pohledu, i kdyby před námi mohla místo budoucnosti ležet minulost.

Marine Reserve - Te angiangi

Copak je to za pravidla? Nic nezvedej, nic nepřemisťuj.
Nic neodnášej!
Všechno podezřelé nám nahlaš. Fotku si odnést můžeme? Ty s tím teda nadělají.

Blackhead - překrásná pláž, jako spousta jiných.



Našli jsme spoustu fotek a odkazů na vyhlášené potápění a nádherné podmořské útvary. Potápění jsme ale samozřejmě nevyzkoušeli. Možná ani není 'sezóna'. Snad se nám jednou poštěstí. Mám takový dojem, že neopren pro Geryska se nedělá a je potřeba projít si instruktážním výcvikem. Ne, asi se nám nikdy nepoštěstí. I tak jsme se na výlet do této rezervace těšili. My se vůbec těšíme uplně všude.
Cestou na pláž řídil Míša. Krávy na cestě nás už samozřejmě překvapit nemohly. Hadejte kdo má přednost? Tentokrtát dokonce doprovázeny autem s výstražnou cedulí. Pozor krávy, nebo dej přednost krávě, kdo si to má pamatovat.



S každým ujetým kilometrem jsme klesali a blížili se k oceánu. Pár minut od cílové destinace bylo klesání hodně průdké a objížděli jsme v širokém kruhu nepopsatelné - možná vyfotitelné - údolí. Doufám, že nás tak krása zvlněného terénu nikdy nepřestane udivovat. Sice jsme projížděli pomaličku, ale zveřejním jen jednu jakž-takž zveřejnitelnou fotku, kde nedržely stromy stráž a v odraze okýnka není vidět moje hlava. Nevím, proč jsou scenérie obzvlášť v okolí pláží tak krasné. Né, že by vnitrozemí nebylo. Míjeli jsme divoké rozvlněné zahrádky a už jsem nedokázala zabránit máchání rukou před Míšovým obličejem. Jinde ve světě si člověk nemůže ani čuchnout a tady mají celé pláně rozkvetlých bílích lilí. Svatební cally se nevybíravě roztahovaly všude, kde zrovna nestály kozy. Doufala jsem, že se nám cestou zpět podaři někde šikovně přistavi - ještě za světla - a že pořídím pár pěkných jarních fotek. Ale baterka ve foťáku mi došla už cestou zpět do kempu. Několik minut jsem baterku zahřívala v rukách, dýchala na ní a prosila, klepala s ní o hřbet ruky v naději, že se mi podaří přeměnit energii kinetickou v energii elektrickou. Nakonec se mi podařily asi 4 fotky. Bohužel na automat bez jakékoliv kompozice :( (všímáte si, že v každém článku mám relativně přijatelnou výmluvu? Dneska se ještě pokusím obhajovat písečnou bouří, čtěte dál). Ale představu si určitě uděláte sami a závidět mužete i bez přeexponovaných lilie.






Auto jsme odstavili v malém karavanovém kempu. Majitel nás žoviálním mácháním rukou zval na svůj pozemek a svými gesty obsáhnu celý kept - přeložili jsme si to jako Zaparkujte si kdekoliv si jen přejete. Abysme neurazili, odskočili jsme si ještě na jeho toaletách a hurá vstříc nezvedání nepřemisťování a hlavně veškerému neodnášení. Zatímco cestou zpátky jsem si připadala jako výsadník na severním pólu bojující s poryvy větru, při prvních stech metrech jsem konečně pochopila pocity týmů Stargate zkoumající cizí planety. Už jen ta nařízení na ochranu všech předmětů a rostlin na pláži nám nutilo představu, že koukáme skutečně na něco neobvyklého. U každé písečné duny a prachprosté šumličky jsem kroužila se foťákem a kroutila hlavu do nepřirozených úhlů. Hned mi bylo jasné, že Blackhead není překrásná pláž, jako tolik jiných. Celé místo je naprosto unikátní.









Po pravé ruce nás cestou sledovalo stádo biftečků. Páslo se na 80° svahu podél pláže. Geroj byl z něho celý říčný, rval za vodítko, kníkal a chtěl se jít socializovat.
Napadlo mě, jestli se místní odrudy krav rodí s nějakými vrozenými předpoklady k pastbě na svahu. Jestli se jim evoluce pokusila usnadnit život na křivolakém povrchu. Například že by obě levé nohy byly kratší než pravé, aby se jim dobře stálo a chodilo. Ale to by se jim zase dost špatně vracelo. Musely by chodit kolem kopce v kruzích. Samozřejmě by se rovinul dopravní systém. Ty, co mají kratší pravé by musely organizovaně chodit v protisměru. Nedej bože, aby se pravokrátká kráva zamilovala do levokrátkého vola. Tentam jsou romantické procházky po horách - a co teprve po rovné pláži. Vůl se klátí nalevo, kráva napravo, narážejí do sebe hlavama... U telátek nesourodých rodičů by se objevovaly odchylky od normálu. Levokrátké telátko chodí pozadu za svou pravokrátkou maminkou. Nožičky zkrácené na úhlopříčku. Všechny další generace budou determinovány k životu v horách. Omezující.
Sotva se ta letmá myšlenka objevila - bylo to jen vteřinka - bylo mi jasné, že příroda je o hodně chytřejší. To jen člověka občas popadá obdobné střídavé pominutí mysli. Novozealandské krávy mají hydrauliku.





Racci kroužili nad vodou nebo ozobávali naplavené morské řasy. Vlny a vítr občas zbavili písku zvláštní černé... věci. Na první pohled mosaiková podlaha. Na druhý velká kamenná podloží ukratá pod písečným nánosem, lesklá, ohlazená a lavovitě rozteklá. Pravděpodobně proto je vstup do oceánu tak mělký a racci si sedí uprostřed širé vody na kamenných vyvýšeninách desítky metrů od břehu. Chudák Gery běhal z jedné strany na druhou, trhal Míšovi ramenem a nemohl se rozhodnout jestli je nejvíc nejlepší stádo krav napravo, nebo racek nalevo. Drželi jsme ho na vodítku asi hodinu a půl než jsme došli k mysu. Nebyly jsme si přesně jistí, kde končí rezervace a s ní zákaz volněpobíhajících psů a manipulace s předměty. A to se zvednul ten šílený vítr. Roztančil celou pláž Blackhead a rozvlnil její povrch jako šátek. Teprve, když jsem vyplivla bábovičku, mě napadlo zavřít pusu. Něco podobného jsem ještě neviděla. Nedá se to moc dobře popsat, ani zachytit - navíc jsem se bála o lensku. Písek je tak jemný, že se dostane i do zavřené konzervy, natož mezi filtr a čočku. Geroj si s písečnými vlnami hlavu nelámal. Topily se v oceánu, kde splynuly s vlnobitím.







Pár minut jsme byli nucení jen stát a koukat a užívat si to a kochat se a nevěřit a kde je Geroj? Nějaký nehorázný šťastlivec má na pláži farmičku. Může jít 3 kilometry až na Te angiangi, 5 kilometrů zpět až na Purerere a nepotkat ani živáčka. Stejně jako my... Slunce už skoro přiložilo pravé ucho na skálu a chystalo se zaplout pod peřiny. Geroj měl konečně relativní svobodu pohybu, lítal jako blázen a utíkal před vlnama. Řešení problému jak napojit psa z petlahve ve vychru jsme neobjevili. Lamal tlamičkou po gejzíru vody, který kolem něj horizontálně proplouval a pleskal ho přes čumák.






Cesta zpátky po pláži k autu byla docela drsná. Nastal odliv ś vodou zmizela většina písku. Ta věc, černá lávovitá, už pokrývala skoro celou pláž. Podle toho pravděpodobně dostala jméno Černá hlava. Jít proti větru nebyla žádná legrace. Byl silný jako hovězí bujón, nevím jak Míšu, ale mne pískaly a bolely uši, všude mne škrábal písek a Geroj přes vítr nemohl schovat zuby. Baterka mi naštěstí došla hned na začátku zpáteční cesty. Na pláži zůstala neuvěřitelná spousta zajímavých věcí - třeba takové ty průhledné vajíčkovité bobulky, co v nich byla bublinka dvě a hýbaly se (!) Za kempem se mi podařilo vymáčknout těch pár fotek lilí. Cestou domů jsem řídila a byla jsem hrozně rozlámaná a unavená. V autě jsem zuřivě bojovala s narkoleptikem, abych se pak celou noc tahala se somnambulikem. Ráno jsem na výlet vyjíždla se smíšenými pocity. Naše situace s vízem nespěla k potěšujícímu - rsp k žádnému - závěru, doma zima, a vůbec všechno bylo špatně. Ale jako by to vědělo, venku si na nás počíhalo jaro a z celého dne a z nepřeberné hromady nádherných fotek jsem se vzpamatovala až za pár dní. Pokusím se do článku vybrat nějaké pěkné, pro případ, že tu na ně někdo někdy klikne. Ale je pro mne težké si vybrat :-)