Prodloužený víkend jsme si náležitě užili. Čtvrtek jsme promoklí proflákali v posteli a pro jistotu jsme pokračovali i v pátek. Večer nás ovšem čekalo hodně
zajímavé dobrodružství. Vzala jsem si prášek na spaní, převlékla se do pyžámka, pustila si pohádku a Míša nasypal Gerojovi misku granulí. Když jsme ho ale volali k večeři, tak místo aby se ze zahrady přiřítil slinící tajfun, přišel teplý vzduch. Chvíli jsme volali a hledali
po zahradě. Prince jsme našli chrápat na verandě. Ptali
jsme se ho jestli Geroje náhodou neviděl. Nic kloudného jsme z něj nedostali, jen nějaké bláboly o tom, že si prý dal řízek mezi chleby a říkal něco o Austrálii. Samozřejmě celý nervní a se slzami na krajíčcích jsme natáhly džíny přes pyžama a v
deset večer jsme dělali kroužili kolem vesnice. Naštěstí je docela malá, takže jsme veděli už po 15 minutách, že je Geroj dávno někde v Pukehou. Vzali jsme auto a udělali pár otoček po Otane, volali a
pískali jako ta hovada. Ještě jsem se před obchodem zeptala pár domorodců, jestli neviděli psa a že kdyby ho náhodou potkali, jeho jméno je Gaueue. Během půl hodinky jsem vzdala nerovný zápas s prášky na
spaní a kompletně oblečená a vynervovaná padla do postele. Míša udělal ještě pár pokusů s autem, ale Geroje nebylo. Tak nám zbývalo jen přemýšlet, jestli ho někdo ukradl, zajel a nebo zastřelil. Modlila jsem se aby v tom byla fena, v tom případě by se k ránu vrátil. Ale pokud ztratil obojek s adresou, nebo
by ho někdo srazil, tak máme po nevděčníkovi :( Samozřejmě jsme se
celou noc zoufalí budili, volali, otvárali dveře a pořád se nám zdálo, že se Geroj vrátil. Takže po pár hodinách jsme měli větší schízu než Shirley Mason. Myšlenky na krvelačnou synovraždu se střídaly s mateřským
strachem. Ten !#$%&*@! se vrátil kolem půl čtvrté, celý utahaný, smradlavý, nechal se vyškrábat a umačkat, sežral plnou misku granulí, napil se, lehnul si k nám do postele a totálnímu blahu už mu chybělo jen kvalitně si prdnout. Následně jsme
dobráka střežili jako recept na
záhorskou růži. Takže v neděli utekl zase. Tentokrát jsme byli klidnější a spíš s námi cloumal vztek. Vedle misky s granulema byl pripravený řemen a ocelová panna. Geroj měl jediné štestí, že se vrátil zrovna když jsme nebyli doma. A když jsme se vrátili a viděli ho na dvoře plném lidí
a dětí jekési návštěvy, styděli jsme se ho týrat.Tak jsme se s ním, s hajzlem, ještě radostně vítali :-) Byli jsme na jakési místní slavnosti na vinici. Hudba hrála, děti lezli po větvích, opilí dospělí tančili a nebo posedávali na dekách a koukali přes rozlehlé vinice na oceán. Cesta tam byla hotové peklo a padla
na ní půlka
nádrže. Nejen, že na naší mapě nebyla ulice, na kterou jsme mířili, ale nebyla na ní málem ani sama vesnice. Na ochutnávky jsme sice přisli pozdě, ale já jako neřidič jsem ochutnala dvě sklenky Merlota, společně jsme zvládli dvě malé zato výborné pizzy, dvě coly a následně jsem Míšovi koupila 13 lahví jako
dárek k našemu výročí :-) Kdo neochutnal nepochopí. Musíme uznat, že víno je tu drahé oprávněně. Večer jsme ještě lahvinku otevřeli a poseděli (na naší posteli) s domácí Becky a vyprávěli jí o socialních dávkách, porodném, Chánově, opěvovali
Moravěnku krásnou a 
vínečko ze zlata, v Čechách slávu muzikantů, 
umazanou od bláta. Po pár sklenkách hlava rodiny rozhodla, že jdeme bít Geroje :-) Ale co čert nechtěl, Geroj nasadil 'pupu výraz' Vyhladili jsme ho jak Blbouna Nejapného. V sobotu jsme se rozhodli pro výlet na pláž. Zatím
jsme se koupali jen v řece ve Waipavě a podzim je teplý. Cesta probíhala výborně, jelikož jsem řidila. Nejhorší na řízení na Novém Zealandě je, že člověk automaticky stáčí volant směrem, kterým se dívá. Jediné co mi celou cestu znělo hlavou bylo 'Pane doktore, Vy jste se
zase
kochal.' V novozealandské vyhlášce dokonce stojí, že je zakázáno během řízení obdivovat krajinu. No, to mi bude ještě muset přejít do krve, ale už chápu, co tím autoři mysleli. Na pláž Purerere, vzdálenou něco kolem 40km, jsme se dostali celkem bez problému. Když jsme vystoupili a
připli Geroje na vodítko, na truc udělal doprostřed trávníku velice solidní hromádku. Míša se vrátil do auta pro igelitku, poklidil, ale vzhledem k tomu, že ve 'vesničce' Purerere jsou dva domy, nenašli jsme veřejný odpadkáč. Když jsme se usadili na pláži - nikdo tam nebyl, vždyť je podzim a domorodci chodí ve
třech svetrech - Gerojův příšpevek jsme lehce zahrábli do
písku a cestou zpět k autu jsme opět hledali odpadkový koš. No nebudu čtenáře napínat, hovno s náma jelo až do Otane. Po cca 10 kilometrech jsme zjistili, že v igelitce je kromě @ zavřená i moucha a evidentně toho měla
až po krk. Celou cestu se
snažila probzučet skrz igelit. Samotná pláž byla v podstatě prázdná. Akorád po písku, který byl velice jemný a příjemný, a do nějž byly zatlučeny cedule zákaz vstupu psům a zákaz vjezdu motorových vozidel, se proháněli výrostci na čtyřkolkách. To je vůbec taková
místní kratochvíle. Naštěstí je pláž Purerere neobyčejně dlouhá, tak jen párkrát projeli kolem, tradičně nám
zamávali, my zdvořile mávali zpět a bylo po srandě. Nejsme si jistí, jestli byl Geroj z oceánu víc vyděšený nebo nadšený. Jakmile jsme ho vypustili, okamžitě vyrazil po pláži - nikdy jsem ho neviděla běžet tak
rychle. Předvedl ten nejšílenější slalom kolem ničeho a doprovázel to občasným baritonovým bufem. Do vody ale sám nešel. Držel se pěkně při břehu. Občas si zaběhl na oplocený kopeček a zpět. Počkal až sníme tousty a převlíknem se do plavek a pak mu nezbylo, než se k nám přidat. Během pár minut si
zvyknul na to, že voda přichází a odchází. Do té doby utíkal nadšeně do oceánu a zdrhal před každou
vlnou bokem ke břehu. Nakonec mu došlo, že před vlnou není uniku a pokořil jí. Nevím co se mu honilo hlavou, když se poprvé napil. Tvářil se na Oskara za komedii.
Ale respekt z vln měl pořád. Když se nějaká blížila, snažil se schovat za jednoho z nás a nebo na nás rovnou s kníkem vyskočil. Sice foukal vítr, ale vzduch byl docela teplý, tak mu snad nebyla zima. Házeli jsme si s klacek a chudák se musel vypořádat s tím, že Tahle
voda mu klacek krade. Když jsme odcházeli, nalili jsme mu z lahve vodu do misky, aby se napil. Ale zblbnout se nenechal. Moc dobře vědlěl, že voda všude kolem je slaná. Já jsem si stihla ještě
rozříznout nohu a vyrazili jsme. (Ano, řidila :-) Doma jsme vyklepali písek z oblečení fotáku a ryzota, dali sprchu a padli do
mdlob. Naštěstí už Geroj neměl sílu na nějaká záletnická dobrodružství. Vzali jsme ho jen vzali na krátkou procházku, pak si ukradl místo v posteli a spal až do rána. Konečně jsme ho utahali
