Cesta za tereji na Cape Kidnappe

Omlouváme se, že jsme dlouho nezvěřejnili nějaký pěkný článeček o výletě. Pokaždé slibuju, že vše doplním, a už jsem pozadu o 18 článků. A nejhorší na tom je, že se pořád něco děje! Takže ten skluz né a né stáhnout. Pokusím se to tenhle týden napravit a napíšu alespon 3. Tak a je to zveřejněný, teď už je to závazek :)



V úterý (asi před 3mi měsíci, jsem trochu opožděná) jsme se vydali na výlet k Mysu únosců, kde slavný objevitel kapitán Coon přistál se svou lodí HMS Endeavour 15.října 1769 a místní domorodí Maoři mu unesli náctiletého tlumočníka Tiataua z Hawaie či odkud. Lodní deník tvrdí, že Tiata byl ve vodě poblíž Endeavouru, když se objevila maorská rybářská loď a maoři ho vtáhli do člunu. Cookova posádka okamžitě zahájila palbu a zabila dva maory, třetího zranila. Tiata skočil do vody a doplaval zpět na Endeavour. Maorský člun se vzdaloval k pobřeží a byl mimo dostřel, když spustila dělová salva. Proto ten název, ať se na támhletom místě propadnu do západního německa velebnosti jestli kecám. Mys sedí na konci 8mi kilometrového poloostrova a vyčnívá do Tichého oceánu.

Plánovali jsme si cestů několik týdnů, ale vyplatilo se počkat na hnízdění, které probíhá začátkem léta (listopad-únor, je to pořád ještě trochu matoucí) Sice jsme viděli pár vajíček, ale mláďátka se ještě neklubala. I tak to byl pro mne asi nejúchvatnější a nejnezapomenutelnější zážitek. Nejen pro to, že jsme byli na dosah křidýlek od dechberoucí tisícičlenné kolonie majestátných terejů, ale během cesty jsme několikrát naprosto vážně přemýšleli, že to vzdáme. Jsem ráda, že jsme se nakonec doplahočili až na samý vrcholek, yay! :)

Uživatelsky nepřátelská a nezkušené noze nedosažitelná cesta na odlehlý mys slibuje největší hnízdiště teréjů australoasijských (si přesně nejsem jistá, jestli se to náhodou nepřekládá do vidláčtiny jako terej mořský... ale asi ne) Do Cliftonu, poslední vesničky se sjízdnou silnicí jsme dojeli cca 3 hodinky po vrcholném přílivu. Byla odkrytá už část pláže pod erodujícími útesy a linie vody ustupovala. Je možnost, prešně nevím kde se dá objednat, dopravit se pod útesy pomocí menšího traktůrku nebo čtyřkolky, která zvládne brodění i většinu kamenů. Cena je okolo 50ti dolarů na hlavu. Ale protože jsme si mysleli, že nejsme uzenej sejra a neměli jsme 50 babek na hlavu, pořádně jsme se nadechli a vyrazili pjéšo. Čekalo na nás 6 hodin vyčerpávající tůry. Měli jsme to jen tak tak doběhnout 8kilometrů po pobřeží a vyšplhat se na nějšpičatější útes, než nás smete vlna dalšího přílivu. Chůze po pláži je very tricky. Nevím, jestli jste někdy někdo šel po pláži déle jak 2 hodiny. Ale protože je zkosená, je jedna noha pořád níž než druhá. Důrazně se nedoporučuje posedávat pod skalami. Ale tam se nikde jinde odpočívat nedalo a představa teoretické smrti způsobené bortícím se útesem podlehla velice lehce realizovatelné představě odpočinku. První zranění přišlo při zdolávání kamene, kdy jsem si rozsekla koleno. Ale zdolala jsem ten slizký kluzký šutr. Akorád potom štípala slaná voda.

Po asi 5ti kilometrech mě začala bolet nehorázně kyčel a museli jsme dělat přestávky. Bylo to docela otravný, ale dalo se to přežít. Konečně se roztrhaly mraky, které od rána nepropustily ani sluneční foton a krásně se oteplilo. Svlíkli jsme se do plavek a dali si musli tyčinku, čímž jsme snědli 50% našich zásob jídla. Dobrodruzi co? Cesta a pláž je opravdu nádherná. Bortící se rozlámané útesy a barevné zemské vrstvy jsou skutečnou dominantou místa. Při odlivu na pláži zůstalo množství malých jezírek s vyhřátou vodou. V puklinách kamenů zůstaly malé krevetky a čekaly na další příliv. Ustupující voda odhalovala písečné pásy, tak už cesta nebyla jen o skákání přes kameny a vyhýbání se útočícím vlnám. Protože se kvůli nepřístupnosti a kamennému povrchu nejedná o místo vyhledávané plážovými turisty, byla pláž posetá místo plechovek malými medůzkami a dokonce jsme našli i vysmátého úhoře. Je to sice trochu morbidní, uznávám, ale ten pohled na veselou rybu byl k nezaplacení :-)







Cca hoďku a půl před vrcholem CK jsme zahlédli první tereje, jak majestátně okakávají 2 miliony let staré útesy. Je to opravdu giga krásný pták. Viděla jsem stíhačku couvat, hada chcát a koně blejt v barvách české vlajky, ale tohle byla pa-rá-da. Hnízdili na menším útesu několik mětrů od břehu, ale i tak jejich oranžové hlavy svítily až na břeh. Chvilku jsme poseděli pod cedulí s oznámením, že k útesům je to ještě 3 kilometry. Kyčel už bolela opravdu hodně, takže jsme si dělali pauzu co půl kilometru. Představa cesty zpátky po zkosené pláži mi naháněla husí kůži. Míša navrhoval návrat. Přecejen, tereje jsme viděli a kdykoli se na Cape Kidnappers můžeme vrátit. Myšlenka to byla lákavá, ale když už jsme došli tak daleko, na útes to určitě zvládneme.

Okolo některých útesů byla vlnami vymletá koryta, kde zůstala voda a museli jsme brodit. Naštěstí už bylo slušné vedro, tak jsme šli v plavkách většinu cesty. Už jsem si dělala chutě na caffé latte a poblíž ani kravská kobliha. Cestou jsme taky nepotkali ani nohu. Jen dva japonce v dáli za námi. Ty nás nakonec předběhli a ani to nebyli japonci. Vzhledem k četným primapauzám na fotografování jsme byli o hodně pomalejší no. Jestli to svědčí spíš o kvalitě nebo kvantitě fotomateriálu posuďte dle přiložených daguerrotypií :-) Kilásek dva před vrcholkem, kdy začalo šplhání stoupání a podobné vopičárny, jsme to už už vzdali, opět :) Byla jsem z toho celá ňáká gege, ale vyděržala jsem pajoňýr. Naštěstí jsme konečně došli k jakés takés cestě vedoucí po drolícím se útesu, vyšlapané divou srnkou, tak alespon byly obě nohy ve stejné výšce. Po 10 minutách chůze po stezce jsme došli k dřevěné chatce, kde byly zajímavé informace o terejích, toalety a voda. Dali jsme si druhou musli tyčinku a poseděli. Na samý vršek to bylo už jen dvacet minut maximálně.

Z fotek se sice té atmosféry nenadýcháte, ale výhled z vrcholku by zabil orla v letu. Nikde ani ovečka, jen opuštěný správcovský dům. A než jsme došli k majáku, volání 5000 párů terejů se nedalo přeslechnout. Sedli jsme si na kraji mysu s výhledem na oceán a jen koukali na vodu, kde rybařili ptáci. Kolonie od nás byla dva metry, seděli jako by se jim tu v listopadu nechumelilo, hnízdili a tančili. Terejí pár spolu zůstává několik sezón. Spárovaní ptáci předvádějí elaborátní tanec, kdy o sebe třou zobáky a krky s hlavami vztyčenými k nebi, urovnávají si peří na hlavách. Tahle podívaná se odehrává při námluvách a když se partner vrací na hnízdiště. Pokud osamělý jedinec kýve hlavou ze strany na stranu a sklánějí zobák pod úroveň křídel, jste svědky 'solo klanění' kdy se gannet cítí ohrožen nebo zastrašován na svém teritoriu. Samec může solo klanění předvádět, když samička (ne jeho partnerka) volá nebo přistává poblíž. Samec a samička jsou k nerozeznatelní, Velká bílá těla s černými okraji křídel, jasně modré oči a oranžové hlavy. A jestli chtete vědět, jak znějí, pusťte si začátek skladby shine on you crazy diamond a to co uslišíte cca v 9té a 16té vteřině toť naprosto přesně on :)

Cesta zpátky k autu sice nebyla rychlejší, právě naopak :-) Ale když máte pevně daný cíl a víte kam jdete a že vás nečeká žádná další štreka, tak to vždycky rychleji ubíhá ( a když už se moc nemydlíte s focením, we've seen it all :D) odpočívala jsem asi každých čtvrt kilometru. Protože tentokrát bylá níž pravá noha, ozvala se levá kyčel v podstatě okamžitě. Už zapadalo sluníčko a pomalu se chystal nový příliv. Proto jsme se na útesech nezdrželi déle jak půl hodiny. Kolonie tereju na skále, která byla předtím v moři, stála najednou na souši a skoro na dosah ruky. Protože jsme kvůli vlnám a bolavým hožičkám šli bosi, cítili jsme s dvacítkou kilometrů v kolenou každý kamínek. Taky jsem objevili nové využití foťáku, kromě svítění ve tmě. Neměli jsme mapu a nevěděli jsme, jak dlouho nám ještě potrvat cesta do Cliftonu. Hledali jsme ve foťáku fotky skal, které jsme vyfotili při cestě tam a porovnávali je s krajinou. Pak už stačilo odečíst čas pořízení od času první fotky a už nám nic nebránilo v absolutní deprimaci (už jen dvě a půl hodiny... Už jen dvě hodiny... :))

Byli jsme hodně vyhladovělí a tak jsme si zajeli do Napieru do BurgerKingu a dali si tam nehoráznou porci hranolek, XL double Whopera a colu a horkou čokoládu. I kdybysme po té štrece Mohli chodit, tak stejně neujdem ani metr. Člověku, když je unavený a hladový, ten olej uplně jinak chutná :) Domu jsme dojeli něco kolem jedenácti večer. Zotavovala jsem se asi 3 dny . Ale při každém bolavém kroku měl člověk pocit dobře odvedené práce.

Všechny fotky najednou, možná i něco navíc, si můžete prohlédnou v našem albu na Facebooku ZDE

Vánoce v Dannevirke

I když jsme se našich prvních letních Vánoc mimo domov báli, nakonec jsme si svátky v novozealandském stylu užili.

Den před tím, než nás kamarád Shayne pozval k sobě, přijali Míšu do TRV a stěhovali jsme se do Aucklandu. TRV obchoduje na osacké burze, takže svátky a dovolené se řídí podle Japonska, které se nepočítá zrovna mezi nejkřesťanštější státy. I tak Míša dostal 5 dní volna a tak jsme se připravovali na 8mi hodinovou jízdu na jih. Naštěstí jsme toho sebou nebalili moc a dárek jsme pro Shayna jsme jako všichni slušní lidé koupili v den odjezdu. Dokonce jsme koupili něco malého i pro jeho syny. Ale to jsme bohužel tak nějak snědli sami... Obraťme list. Protože jsem moc hodná, koupil mi Míša na Natálii mojí vytouženou knžku o digitální fotografii. Až se začnete udivovat, proč jsou naše fotky tak dechberoucí, mám dočtěno. Zatím jsem po 50ti stránkách zjistila jen, že potřebuju nový foťák :-) Nevím jestli jsem to už zmiňovala, ale na NZ (stejně jako skoro všude na světě) se neslaví svátek (jmeniny) Vždycky musíme vysvětlovat k čemu a proč to je. A nejen že to skýtá více dárků a pozornosti ročně, ale je to i slušná omluva k popíjení a přejídání, které jinak děláme bezdůvodně.

Ke své hambě přiznávám, že Míša řídil celou cestu z bodu A do bodu D. Na svojí obhajobu podotýkám, že jsem pozorně studovala saturaci a jas a na naší tradiční odpočinkové návštěvě BK v Taupu jsem se nabídla, že se vyměníme. Někde u města Cambridge, teď si přesně nevzpomenu, jestli je to Tirau, mají cool budovy. Jedna je ve tvaru psa a druhá ovce. Ona cela ta vesnice je zdobená všemožnými výtvory z vlnitého plechu. Docela by mě zajímalo, k čemu ovce a pes slouží. Krom okrasy. V Hastingsu jsme se zastavili pro formičku na čokoládové 3D autíčko, které jsme chtěli vyrobit pro Davida, našeho domácího. Vypadá naprosto prďácky. Už jsme koupili 3 velké čokolády a dvě balení nutely, ale autíčko ještě není. K Shayneovi jsme dorazili okolo půl desáté. Patřičně unavení, ulepení a hladoví. Seznámili jsme se se Shayneovými syny Michaelem a Jaredem a dál jsem se dopracovali jen k vychlazenému pivu, míse brambůrků a mechanickému přikyvování ať kdokoliv říkal cokoliv.

Ráno 24. začalo výbornou kávou ze Shaynova presovače - moc nám chybíš, Shayne! - a celý den se nesl v krásně tadičním vánočním duchu - tuny jídla. Velká nevýhoda letních Vánoc je ta 'nechuť' k jídlu v upatlaném těžkém, pivem odlehčeném odpoledni. Kiwi tradiční sváteční baštonáda je šunka, tak Shayne koupil celou obrovskou vyuzenou kravskou hnátu. Podle všech těch reklam na speciální vánoční omáčky, koření, pečící papíry a pytlíky, kráječky a obracečky nám došlo, že se většinou šunka peče/griluje v celku,potřená, okořeněná, obrácená a nakrájená pomocí výše zmíněných TVshopping produktů. My jsme si tu naší dávali studenou - vešlo se do nás víc, yay. Abychom do oslav vdechli trochu Slovenska a Čech , obětovali jsme odpoledne domácímu salátu. Shayne, zastánce hesla 'štěstí přeje připraveným' měl pro nás už přichystaný pytel brambor. Rozpačitě jsme poděkovali a jeli koupit ještě dva (nechci řikat já to řikala, ale stejně to bylo málo) Jedna dobrá věc se našla i na tom, netrávit svátky s Filipem, Pantarei, Dieginou, Maebee a Evčou - žádné hádky ohledne kukuřice, salámu, papriky, sýru, hrášku, vajíček a všech diskutabilních surovin. Letos se prostě vaří podle nás, jako v okruhu několika mil nejpovolanějších osob v otázce Bramborového salátu - velké B, aby si všichni uvědomili důležitosti té nejpodstatnější vánoční složky.







Brambor jsme uvařili asi 5 hrnců (já to řikala...) minuli dva tucty vajec, dvoje okurky a zatímco jsem krájela kila mrkve a petržele, věnovali jsme minutu ticha ztracené mřížce na krájení brambor :( Než erteple vychladly, opustila Shaynea snaha narvat všechno do největšího hrnce v domácnosti a šel do kůlny hledat necky na marmeládu, ve které dělala jam už jeho pramáti. Nevím, jestli jsou ty kiwíci uplně zvrácený nebo co. Ale potom, co Shayne nasekal cibuli na kaši a sýr na gigacihly velikosti kostky cukru, museli jsme ho z procesu uplně vyčlenit. Míša úhledně a pečlivě (a ručně...) oloupal a nakrájel brambory a já ztratila půl hodiny života rozkrajováním každé kostky sýra na osminky. Po kořenění přišlo míchání které jsem si užila uplně nejvíc :D Míša se snažil přesvědčit Shayna, že ta hora salátu stejně nebude stačit, ale skutečně to pochopil až o tři dny později. Nejhorší na vaření, což mi potvrdí každá hospodyňka, je to uždibování. Tady kousek, tamhle lžička, tu kostička jestli to nepotřebuje přisolit a na závěr, kdy je salát promíchaný, vychlazený a nazdobený, na něj nemá člověk ani chuť. Tahle fáze naštěstí netrvá dlouho, což je důkaz Boží existence. Takže k pozdnímu obědu už byl můj žaludek ready na salát i porcovanou šunku. Už se moc těšim na článek o Tiritiri Matangi. To bude snad jediný článek bez jídla. Kromě těch zmínek o jídle, které jsme neměli dovolené na ostrov vézt :)








Jred (17) je ve věku, kdy ví co je to slušnost, ale pořád jsou pro něj rodiče a jejich kamarádi nejtrapnější element jeho existence. Tak většinu času trávil u playstationu a zabíjel co se dalo. Michael (13) si ještě všechno tohle uvědomit nestihnul, tak se na dobu 4 dnů stal Gerojovo nejlepším kamarádem a příjemným společníkem. Díky hudebnímu sluchu a šikovnému jazyku pochytil během minut nejdůležitější povely a užitečné věci typu sedni, lehni, kolo, kruh, ven, ahoj, pivečko, jak se dneska máš, sračka, budu kousat, jsi kost a vůbec vše důležité pro život. Gerýšek měl opravdu štěstí a během těch pár dní se naběhal až hamba, procvičil spoustu triků, dostal kopu bílého chleba a tyčinek na smradlavý dech. Shayne nikdy neměl příležitost pobýt v blízkosti psa, natož několik dní. Pořád udiveně pochvaloval, jak je Geroj tichý a hodný a poslušný a vůbec si jako vždy získal srdce osazenstva. Když s ním šel večer do obchodu (znaje pouze Pomalu a Zůstaň ) óch-áchala mu Gerýska celá vesnice. Docela se divím, že zůstal nehnutě sedět před sámoškou. Asi měl trošku bobky. V Otane stačilo zavřít skleněné dveře a už měl zaječí úmysly. Zajímalo by mě, co se mu odehrává mezi ušima - já je skrz sklené dveře vidím a oni mě ne? :-) Pravděpodobně něco na ten způsob. Na večer jsem měla geniální návrh se stolníma hrama, takže jsem byla až do filmu napučená, jak mě Shayne rozšvihal v dámě. Dali jsme si studenou večeři, nejakou zeleninu a víno a já si ani nepamatuju, kdy jsem napodledy snědla dvě konzervy červené řepy.






Abych očistila svojí pověst pošpiněnou předešlou partií dámy, hloupá protivná hra, zalobovala jsem za partičku kanasty. Není nic zábanějšího než dohadovat se o pravidlech kanasty, kromě reakcí fanoušku twilightu na nový trailer NewMoonu. Navíc když k tomu tadyhle člověk neví ani jak se řeknou piky, natožto snímání. U kanasty jsme zůstali až do pozdního odpoledne za společnosti orosených sklenek s ginem a tonikem a čerstvým ovocem. Sluníčko pražilo jako blázen a ani stéblo trávy se nehnulo. Naštěstí byl pánbu doma a seslal mi starostlivého přítele. Shayne donesl opalovací krém, tak jsem pomazala svojí nordickou pleť třícentimetrovou ochrannou vrstvou. To že krém přeexpiroval v roce 2001 ! si všimnul až když jsem ráno našla svojí kůži ze zad přilepenou k prostěradlu a na obličeji mně svědily i chlupy. Ještě 5 dní jsem pak páchla sprejem z aloe vera. Jen doufám, že mu ten sprej nedala teta na oslňování děvčat v době, když aeorosol byl vrcholem technické vymoženosti.

Náš zákeřný, zdraví neprospěsný přítel se nám už v minulosti snažil popsat nepopsatelný vánoční dort/koláč Pavlova, což je jednoduše olbřímí sněhová pusinka upečená ze slazeného bílku. Byla ňami, dali jsme si jí s kiwi a meruňkami. Ale tak dobrý jako kiwi koláč od Míšovo maminky to nebylo. Po zbytek večera jsme zůstali bezvládně ležet u rodinných komedií. Ráno 25., kdy se rozdávají dárky, jsme si opět poleželi do desíti, požitkáři, a opět, s kávou a zmrzlinou, zahájili den partičkou kanasty. Náš salát samozřejmě sklízel úspěchy, nechápu proč to vůbec zmiňuju, a šunka od kosti byla i po dvouch dnech den to, co si v tom pralesním vedru naše těla žádala. Jared stále vraždil, občas zapojili i druh joystick, aby mohl vymítit i všechny přítomné členy rodiny. Na Michaelovi kapesním počítači jsem si ze slušnosti vychovala vlastního zabijáckého gay draka - bledě modrý s lila proužky. Hru jsem opustila hned, jakmile to bylo společensky vhodné a šla se do jídelny věnovat kouzlu Vánoc.








Celý den jsme byli v neustálém stavu okouzlení, tak jsme si dárky nechali až na další den. Míša dostal magnetické puzzle a ráno jsme zuřili nejmíň hodinu při stavěním základní krychle. Míša vypadal skoro nepříčetně, fakt nám to nešlo. Příště musím pořídit nějkou relaxační kazetu, nebo člobrdo. Zato Shayne a Michael odpoledne vyráběli magnetické náhrdelníky a naušnice, pouta a ruzná mučidla. Já jsem dostala obě série svého oblíbeného seriálu Extras i s filmem. Nechala jsem si je na doma, na plazmovku ;] Samozřejmě brilantní. Odpoledne den před naším odjezdem se zastavila Becky s Natashou a tak jsme pěkných pár hodin poseděli, popili, pojedli a vysmívali se mým spáleninám. Ráno před odjezdem jsme se chtěli zastavit u naší kamarádky Nikky, ale vezla bráchu na letiště. Vracel se kamsi do Iráku imponovat civilistům. Já jsem odřídila svojí oblíbenou trasu Dannevirke - Taupo. Poslední zbyteček salátu padnul v Napieru - sme to říkali. Na tradiční přestupní stanici BK Taupo, jsme se občerstvili, vyvenčili, vyměnili. A k naší hanbě jsme zapoměli Gerojovi doplnit misku s vodou :( Po příjezdu domu vypil bazén. Těžké jsou životy prvorodičů.

Všechny fotky najednou, možná i něco navíc, si můžete prohlédnou v našem albu na Facebooku ZDE