Část čtvrtá - dům se zlatýma očima

Hinemihi

je slavná budova, obřadní síň lidí Tohourangi ve vesnici Te Wairoa, která poskytla přístřeší mnoha ubohým duším v průběhu erupce. Marae, jak se v maorštině tyto prostory nazívají jsou duchovním a společenským centrem každého kmene. Mohl ho využít každý, kdo byl kulturou Maor (nejen původem) Obecně se v marae používala maorština, ale vysvětlení a překlad je dostupný pro účastníky, kteří neumějí maorsky. Doprovázena tradičními protokoly, jakákoliv důležitá událost se bude pravděpodobně odehrávat v marae. Ať už se jedná o oslavy, pohřby, svatby, souboje a kmenový soud. Dům je vybaven velkou 'jídelní' místností a jiným přislušenstvím nezbytné pro zajištění pohodlného pobytu hostí. V marae jsou autoritou starší lidé. Ti předávají mladým kulturní zvyklosti a tradice včetně legend, písní a umění řezby a tkaní.

Hinemihi byla postavena roku 1880, nyní se nachází v Clandon parku v Anglii. Jméno bylo převzato od Hinemihi, slavné předkyně kmene Nghati. Velmi málo marae nese jméno po ženě. Tato však byla velmi významnou postavou historie kmene.

Často se jí přezdívalo „Hinemihi se Zlatýma očima“ Turisté platili celý šilink za prohlídku tohoto Marae kde mince nahradily tradiční mušle v maorských řezbách.Nějakou dobu po výbuchu stála hluboko v na kámen ztuhlém bahně. Opuštěná stejně jako zbytek údolí Te Wairoa.

Roku 1891 nový guvernér hledal maorské řezby k zakoupení a je známo, že zakoupil budovu za 25 liber. Následně byla poslána a sestave v Anlii v Clandon parku, kde je dodnes.

Neslýchaný a zavrhovaný zvyk, který dal Hinemihi její přezdívku, vám popíšu v jednom z dalších článků :)

Část třetí - Te Paea, Průvodkyně Sophia

Hinerangi Sophia, známá také jako TePaea, byla hlavní turistický průvodce slavných teras na jezeře Rotomahana. Po jejich destrukci se stala průvodcem v oblasti Whakarewarewa, o které se dočtete v některém z následujících článků.

Sophia se narodila ve vesnici Kororareka (dnešní Russell) v rozmezí 1830 a 1834. Její matka Kotiro Hinerangi byla zřejmě z iwi Ngati Ruanui. (Iwi je klan, společenství lidí, zpravidla maorů) Kotiro byla pravděpodobně unesena v průběhu nájezdů iwi Nga Puhi. Provdala se za Alexandra Graye (Greye) skotského kováře, který se vylodil v Bay of Plenty roku 1827. Mary Sophia Gray byla pokřtěna Williamem Williamsem 4.srpna 1839 ve městě Kororareka. Sophia byla zřejmě vychována Charlottou Kempovou v misii Kerikeri než nastoupila na Wesleyanský přírodovědný institut v Three Kings v Aucklandu.

Velmi málo je známo o jejím prvním muži, jehož jméno se zachovalo jako Koroneho (Colenso) Tehakiroe. Oddáni byly s největší pravděpodobností roku 1851 a Sofie tvrdila, že spolu měli 14 dětí. S druhým manželem (Hori Taiawhio, oddáni 1870) přišla do Te Wairory na březích jezera Tarawera. Měli spolu 3 děti.

Zde se Sophia stala průvodkyní. Turisty provázela 16 let před výbuchem. Byla vzdělaná, mluvila čistou angličtinou, stejně jako maorštinou. Znala historii území i maorské legendy, měla živý smysl pro humor, byla výbornou organizátorkou a vypravěčkou. Získala si pověst inteligentní a znalé průvodkyně, filozofky a přítelkyně tisíců návštěvníků, kteří měli dostatek štěstí a mohli využít jejích služeb. Současné popisy tvrdí, že měla neobyčejné výjimečně jemné rysy i hlas, vznešené a hrdé vystupování, lehce orlí nos, havraní vlasy a velké temné oči, rty měla ne plně tetované. Fotky z pozdějšího věku od fotografa C. F. Goldieho jen potvrzují její vyjímečnost.

Roku 1896 se stala správkyní termální oblasti Whakarewarewa. Zde za své působení provedla mnoho členů královské rodiny. Přesvědčila a podpořila mnoho místních žen z Tuhourangi , aby se staly průvodkyněmi a pomohla průvodcovství upevnit jako lukrativní zdroj obživy pro mnoho žen. Významně se angažovala v novozélandské Women's Christian Temperance Union – více méně feministické sdružení s převážně (avšak nejen) zaměřené na boj proti vlivu alkoholu na rodiny. Je to druhá největší stále aktivní ženská organizace na světě. Sophia se stala prezidentkou pro území Whakarewarewa roku 1896 a ve Whakarewarewě také zemřela, 4. prosince 1911.

Část druhá - Růžové a bílé terasy

Růžové a bílé terasy

neboli Otukapuarangi (fontána oblačného nebe) a Te Tarata (potetovaný kámen)

Tento přírodní zázrak byl zničen osudnou erupcí Mt Tarawery.

Místo bylo mnoha lidmi přezdívané Osmý div světa a bylo jedním z historicky prvních turisticky navštěvovaných míst na NZ.

Představte si týdny cestovat po moři k břehům Nového Zealandu a pak týdny na voze a koni, než se konečně dostanete k celosvětově proslaveným terasám. Terasy musely být skutečně zážitek. Návštěvníci cestovali většinou z Aucklandu či Russellu parníkem do Taurangy. Nasledovala cesta na koni do Ohinemutu, ke břehům jezera Rotorua. Odtud se vyrážela 'hromadná organizovaná výprava' do maorské vesnice Te Wairoa. Ano správně. Výprava vedená prvními turistickými průvodci! Samozřejmě se jednalo o maorské průvodce. Mnozí z místních maorů se živili na plný úvazek jako turističtí průvodci a nespočet dalších prodávali své výrobky, jídlo, znalosti... Vesnici Te Wairoa umístění přineslo – kromě zkázy - také velkou slávu a relativní prosperitu, dokonce v této maličké vesničce stál hotel pro evropské a zámořní turisty.

Z Te Wairoa následovala dvouhodinová plavba kánoí. Odtud už musel každý po svém. Ošidná chůze po velmi úzkých šíjích, které oddělovaly bažiny jezer Rotomahana a Tarawera je konečně dovedla k legendárním terasám.

Te Tarata , Bílé terasy, byly ty větší. Pokrývaly 7 akrů, a klesaly z neuvěřitelné výšky 30ti metrů! A rozvětvovaly se na úpatí do 240ti metrů.

Otukapuarangi , Růžové terasy, byly nižší a menší, využívané turisty i maory jako lázně. Vetšinou tedy nejnižší patra, kde byla voda vlažná. Přírodní schody vedly k cca 3 metry hlubokým bazénkům, přírodně plněným přízračně čistou modrou vodou. Z těchto překrásně blyštivých, jakoby namrzlých teras ztékala voda do blízkého teplého jezera Ratomahana.
Voda ohřívána podzemním magmatem byla bohatá na minerály a silice. Silný gejzír na vrcholu chrlil bez přestání horkou vodu. Ta, jak stékala dolů kaskádami, chladla.
Usazování minerálů a jiných látek, obsažených v gejzírové vodě, dalo vniknout krásném terasovitému efektu. Silice věnovaly kaskádám neuvěřitelné barvy.

Viktoriánští cestovatelé popisovali svoje zážitky slovy i barvami velice nadšeně a bohatě. Spisovatel Anthony Trollope si užil koupele v kaskádách roku 1874. „Když při koupeli ponoříte své tělo do teplé vody, je velmi měkká na dotek. Položíte se do jezírka a voda je neuvěřitelně jemná... Vany mají tvary mušlí. Ohromné otevřené mušle, jejichž stěny jsou vyduté a okraje zdobené na tisíc způsobů.“

Několik zachovalých fotografií tohoto zázraku pořídili tehdejší významní fotografové, např. John Kinder, Alfred Burton, Charles Spencer a Josiah Martin. Zaznamenali vzhled těchto křehkých kaskád pomocí ohromných a těžkých přístrojů za použití fotografických desek.
V roce 1885 rozbil Charles Blomfield na břehu jezera Ratomahana tábor a pokusil se zvěčnit pohled na plátně. Jeho obrazy nám daly nejjasnější představu o tom, jak tehdy toto místo vypadalo.
Přezdívalo se mu 'Malíř růžových a bílých teras' a měl jako jediný privilegium místo malovat.

Pořídit skicu či fotografii ovšem nebylo levné. Považte, že za jeden negativ či náčrt musel cestovatel zaplatit plných 5 liber! Vstupné k samotným terasám bylo celých 10 liber za osobu. A nikdo se k terasám nesměl přiblížit bez maorského průvodce.

Turisté z Evropy zanechávali v bazéncích malé předměty, které časem zkameněly, jako například pejskem vymodelovaný z novin na fotce. Popisují přírodní lázně jako nezapomenutelný zážitek. Koupel většinou začínali ve spodních jezírkách, kde byla voda příjemně vlažná a postupně se přesouvali výš a výš. Když už byla voda ve vrchních patrech horká a návštěvníci rudí jak raci, sestupovali opět do stále studenějších jezírek.

Po výbuchu Tarawery se jezero Rotomahana rozštěpilo, veškerá voda a okolí zmizelo v jícnu země a kompletně rozmetalo terasy na kusy.
Mnozí doufají, že terasy stále existují někde v hlubinách země. Ale prozatím vše co zůstalo z této přírodní krásy je několik fotografií a maleb.

První část - Mt Tarawera

Erupce hory Tarawera byla největší přírodní katastrofou civilizovaného Nového Zélandu.
Po více jak 4 hrozné hodiny bombardovaly kameny, horké bahno a láva usedlosti v okolí hory. Neobvykle silná, a naprosto neočekávaná erupce pohřbila vesnici Te Wairoa a dvě menší vesnice v okolí pod vrstvou žhavého, těžkého popela a bahna.
Historicky první novozélandská turistická atrakce byla rozmetána na kusy a pohřbena. Tvář krajiny v oblasti dnešní Rotoruy se dramaticky změnila.


Noc 9. června byla tichá a neobvykle chladná. Krátce po půlnoci 10 června 1889, pocítili obyvatelé oblasti Rotoruy sérii asi 30ti stále silnějších zemětřesení a nezvyklé světelné jevy byly pozorované ve směru Mt. Tarawera. Kolem druhé hodiny ranní udeřilo silné zemětřesení následované ohlušujícím zvukem exploze.
Ve 2.30 ráno tři vrcholy Mt. Tarawera vybuchly, chrlíc tři sloupy kouře a popelu tisíce metrů k nebi.
Ve 3 hodiny ráno nejsilnější stádium erupce započalo. Ventily u jezera Rotomahana vymazaly z tváře země 8. div světa – Růžové a Bílé terasy - a vyprodukovaly masivní lávovou vlnu, která zničila několik vesnicí v okolí 6ti kilometrů. Mt Tarawera vychrlila 2 kubické kilometry vulkanické masy (což je víc než vyprodukovala Sv. Helena roku 1980)
Erupce byla zřetelně slyšet až v Blenheimu (severní část jižního ostrova) a olbřímý mrak prachu bylo vidět až z města Christchurch, (cca 800 km jižně, v polovině jižního ostrova) které bylo mimochodem před dvěmi měsící zpustošené zemětřesením.

Přesto že oficiálně erupce usmrtila 153 lidí, přesný počet se nikdy nepodařilo stanovit. Vyčerpávající výzkum fyzika Rona Keama identifikoval pouze 108 obětí (včetně 7 evropanů) Největší rozpory vnikly kvůli pravopisným chybám v přepisech maorských jmen a jiným duplikacím. S přihlédnutím na neidentifikované a možné nenalezené oběti činil závěr 120. Ústní výpovědi maorů z okolních vesnic vyhnali číslo až k tisícům. Což ovšem může a nemusí být pravda.

V Aucklandu byla světla na obloze a exploze pokládané za útok ruských válečných lodí.
V Rotorue ovšem nikdo neměl pochybnosti o tom, co se ve skutečnosti děje.


Mt Tarawera

Mount Tarawera je sopečný pás odpovědný za největší vulkanickou erupci v historii Nového Zélandu. Leží na severním ostrově, 24km jihovýchodně od města Rotorua. Sestává se ze série ryolitových sopečných dómů.
Například nejvyšší, 1111m vysoký Ruawahia dóm

Dóm Tarawera

Wahanga dóm

Hřeben pásu se v průběhu erupce v roce 1886 do 17kilometrové štěrbiny.
Oblast je obklopena sérii jezer, ze kterých mnohá byla stvořena popřípadě drasticky přetvořena při zmíněném výbuchu a změnili tvář oblasti k nepoznání. Obzvlášť jezero Ratomahana , které je největší kráter zaplněný vodou. Řeka Tarawera se line severovýchodně podél severního bloku z jezera Tarawera.

Jezero Tarawera

Jezero Rotomahana

Jezero Okataina

Jezero Okareka

Jezero Rerewhakaaitu

Tikitapu Modré jezero

Rotokakahi Zelené jezero











Obrázky dómů jsou ze stránky Photovolcanica