Část druhá - Růžové a bílé terasy

Růžové a bílé terasy

neboli Otukapuarangi (fontána oblačného nebe) a Te Tarata (potetovaný kámen)

Tento přírodní zázrak byl zničen osudnou erupcí Mt Tarawery.

Místo bylo mnoha lidmi přezdívané Osmý div světa a bylo jedním z historicky prvních turisticky navštěvovaných míst na NZ.

Představte si týdny cestovat po moři k břehům Nového Zealandu a pak týdny na voze a koni, než se konečně dostanete k celosvětově proslaveným terasám. Terasy musely být skutečně zážitek. Návštěvníci cestovali většinou z Aucklandu či Russellu parníkem do Taurangy. Nasledovala cesta na koni do Ohinemutu, ke břehům jezera Rotorua. Odtud se vyrážela 'hromadná organizovaná výprava' do maorské vesnice Te Wairoa. Ano správně. Výprava vedená prvními turistickými průvodci! Samozřejmě se jednalo o maorské průvodce. Mnozí z místních maorů se živili na plný úvazek jako turističtí průvodci a nespočet dalších prodávali své výrobky, jídlo, znalosti... Vesnici Te Wairoa umístění přineslo – kromě zkázy - také velkou slávu a relativní prosperitu, dokonce v této maličké vesničce stál hotel pro evropské a zámořní turisty.

Z Te Wairoa následovala dvouhodinová plavba kánoí. Odtud už musel každý po svém. Ošidná chůze po velmi úzkých šíjích, které oddělovaly bažiny jezer Rotomahana a Tarawera je konečně dovedla k legendárním terasám.

Te Tarata , Bílé terasy, byly ty větší. Pokrývaly 7 akrů, a klesaly z neuvěřitelné výšky 30ti metrů! A rozvětvovaly se na úpatí do 240ti metrů.

Otukapuarangi , Růžové terasy, byly nižší a menší, využívané turisty i maory jako lázně. Vetšinou tedy nejnižší patra, kde byla voda vlažná. Přírodní schody vedly k cca 3 metry hlubokým bazénkům, přírodně plněným přízračně čistou modrou vodou. Z těchto překrásně blyštivých, jakoby namrzlých teras ztékala voda do blízkého teplého jezera Ratomahana.
Voda ohřívána podzemním magmatem byla bohatá na minerály a silice. Silný gejzír na vrcholu chrlil bez přestání horkou vodu. Ta, jak stékala dolů kaskádami, chladla.
Usazování minerálů a jiných látek, obsažených v gejzírové vodě, dalo vniknout krásném terasovitému efektu. Silice věnovaly kaskádám neuvěřitelné barvy.

Viktoriánští cestovatelé popisovali svoje zážitky slovy i barvami velice nadšeně a bohatě. Spisovatel Anthony Trollope si užil koupele v kaskádách roku 1874. „Když při koupeli ponoříte své tělo do teplé vody, je velmi měkká na dotek. Položíte se do jezírka a voda je neuvěřitelně jemná... Vany mají tvary mušlí. Ohromné otevřené mušle, jejichž stěny jsou vyduté a okraje zdobené na tisíc způsobů.“

Několik zachovalých fotografií tohoto zázraku pořídili tehdejší významní fotografové, např. John Kinder, Alfred Burton, Charles Spencer a Josiah Martin. Zaznamenali vzhled těchto křehkých kaskád pomocí ohromných a těžkých přístrojů za použití fotografických desek.
V roce 1885 rozbil Charles Blomfield na břehu jezera Ratomahana tábor a pokusil se zvěčnit pohled na plátně. Jeho obrazy nám daly nejjasnější představu o tom, jak tehdy toto místo vypadalo.
Přezdívalo se mu 'Malíř růžových a bílých teras' a měl jako jediný privilegium místo malovat.

Pořídit skicu či fotografii ovšem nebylo levné. Považte, že za jeden negativ či náčrt musel cestovatel zaplatit plných 5 liber! Vstupné k samotným terasám bylo celých 10 liber za osobu. A nikdo se k terasám nesměl přiblížit bez maorského průvodce.

Turisté z Evropy zanechávali v bazéncích malé předměty, které časem zkameněly, jako například pejskem vymodelovaný z novin na fotce. Popisují přírodní lázně jako nezapomenutelný zážitek. Koupel většinou začínali ve spodních jezírkách, kde byla voda příjemně vlažná a postupně se přesouvali výš a výš. Když už byla voda ve vrchních patrech horká a návštěvníci rudí jak raci, sestupovali opět do stále studenějších jezírek.

Po výbuchu Tarawery se jezero Rotomahana rozštěpilo, veškerá voda a okolí zmizelo v jícnu země a kompletně rozmetalo terasy na kusy.
Mnozí doufají, že terasy stále existují někde v hlubinách země. Ale prozatím vše co zůstalo z této přírodní krásy je několik fotografií a maleb.