Kachny stěhovavé

Po 5 letech spolubydlení máme vlastní koupelnu. Zbytek příspěvku je už jenom omáčka :-)

Naše poslední společná fotka z Napieru vznikla za zvláštních okolností. Míša bude žádat o dlouhodobé pracovní povolení a já se k němu pokusím přifařit a získat tak vízum partnerské. K tomu je potřeba spousta dokumentů - jistě jste viděli film Zelená karta :-) Takže potřebujeme výpisy ze společných účtů, společné smlouvy o bydlení, dopisy od rodičů, popisující náš vztah (všichni rodičové začněte se učit anglicky) doklad o společném vlastníctví auta, doklady o tom, že jsme se poznali ještě před vstupem na NZ, společné letenky, společného psa, písemné prohlášení od Míši, že pokud nenajdu praci, tak mě bude živit (toto prohlášení dvakrát, ho ho) společné fotografie, prohlášení o tom, že naš vztah je trvalý a pevný a má velkou naději na přežití... No dalo by se pokračovat. Vzhledem k tomu, že za objektivem jsem většinou já, občas Míša, ale to jen když ho poprosím, aby mi taky udělal nějakou tu fotku, tak těch společných moc nemáme. Obzvlášť z období z Prahy. Takže se to budeme snažit uhrát na naše lepidlo - Geroje. Hele, tady máte na fotce Míšu se psem. A tady jsem já - to je ten samý pes, vidíte?? :-) Pokud byste náhodou někde doma měli naší fotku, tak neváhejte a nějakým diskrétním způsobem nám ji doručte. Jakmile projde cenzurou, zaujme čestné místo v našich žádostech o víza. V úterý večer se Míša učil, aby mě uživil, a já balila naš majetek. S podivem jsem zjistila, že máme buď malé auto, nebo jsme tu stihli zkoupit Ikeu. Když jsme se stěhovali k Debbie, měli jsme jen takovejhle kufříček. Batohy byly narvané tak, že nešly zavřít a i tak vedle nich ležel obrovský pytel se špinavým prádlem. Náš cíl byl jet maximálně dvakrát a narvat se do auta, aniž bychom museli rozkládat náš levný překližkový nábytek. Protože jsem správná žena, dokážu i spacák složit do 5cm čtevečku a Míša, jako správný silák to potom zvladne uložit do přihrádky na brýle. Auto sice praskalo ve švech, nemohli jsme otevřít boční dveře, protože by popadaly kačičky, také musí mít výhled, a zpětné zdrcátko posloužilo jen jako pracholapač, ale odstěhovali jsme se jedním vrzem. Naposledy jsme se rozloučili s Debbie, s naší palmou před oknem - mimochodem, jediná v ulici. Dibbie jsme slibili, že se zastavíme koncem příštího měsíce, až se vrátí z dovolené. Byla ráda a pravila, že se bude krásné, konečně poznat Gevoreve. Goroje, já na to. Gevarliama. No to je jedno. Napresovaní do auta jsme vyrazili směr Otane. K našemu domku jsme dojeli o hodinku dřív a tak jsme si vyšli prohlédnout okolí. Bohužel já v dlouhých černých kalhotech,místním vedru byl ze mně škvarek za 4 minuty. Domorodci si pochvalují vřelý podzim a diví se, že u nás je tohle vrchol léta. Až zažijeme slibovaných 43° budeme léto asi ze srdce nanávidět. Naše vesnička není příliš velká. Pár domků, pár pozemků na prodej, v 'centru' obchod se smíšeným zbožím, knihovna a něco jako městská hala. V typicky ploché říčce jsem včera viděla rybáře, tak snad dojde i na můj rybářský lístek. Soused má místo hlídacího psa ovci a dokonce jsme viděli projet vláček. To není moc obvyklé, osobní vlaková doprava tu v podstatě není. Jsme za to rádi, bydlíme kousek od kolejí :-) Když jsme šli už 20 minut, potkali jsme pár domků. Připadala jsem si jako Emma z románu od Jane Austen, kde byly nejbližší sousedé na kilometry vzdálení. Jeden má stádečko krav a druhý dva statné hřebce, třetí obé. Myška si při procházce povzdechl, že v takovéhle vesničce by sitaky přál bydlet :-) Po půl hodince jsme potkali dokonce dvě paní, které šly proti nám a venčily pséka. Samozřejmě se nás hned přes cestu pokřikem ptaly, jak se máme a jak je krásný den, jak se nám vyčasilo. Už jsme si na to zvykli a jako správní domorodci nezapomínáme zdravit kolemjedoucí auta ani poklábosit s prodavačkou, jak se má a co fíkus, jestli jí hodil zelenej list. Když jsme si od Becky převzali pokoj a sepsali jsme smlouvu. Dostali jsme jeden klíč od domu a ten jsem okamžitě ztratila. Tato dobrost se bude muset ještě vyřešit. Hlavně když jdeme zítra do práce :) Začali jsme si přetvářet pokoj k obrazu svému. Přetočili jsme si postel - zvláštní, že tahle činnost provází každé naše stěhováním. Možná chceme podvědomě mít nohy k jihovýchodu... Nejdřív jsme vyhodili obrovské repráky, které sloužily jako noční stolky. Přirazili jsme postel na délku ke stěně a začali šachovat s naším nábytkem, který více-méně přežil náročnou cestu. Myslím, že jsme to nakonec vymysleli k všeobecné spokojenosti, repráky jsou na dočasně na verandě, vedle postýlky máme skříňku, stůl pod oknem má celodenní světlo a malá skříňka na oblečení a nádobí je vedle šatní škříně. Pokoj působí mnohem prostornějsi, když polovinu nezabírá vystrčená postel. Kačičky se pěkně zabydlely v postýlce, všechny věci maji v pokoji své místo, i když jsou občas někde jinde, už jsme vyprali dvě várky prádla a okupujeme všechny šnůry na zahradě. Je to tu skutečně jak z reklamy. Prádlo je tu čistější, nebe modřejší. A kdyby ste viděli to nebe, kýčovitě zaplavené stříbrnými pásy hvězd, tak to raději aninefotíte. Někdo by Vám to nemusel věřit. Ráno otevřenými dveřmi koukáme na zahrádku. Dveře zatím necháváme otevřené i přes den. Ale kdo ví, jak budou vypadat zimy. Novozealanďané při stavbě domu nepočítají s topením. Často je v obýváku krb. To samozřejmě na vytopení pokojů nestačí. V zimě se chodí doma v bundě a celoročně v botech. My máme v pokoji malý přímotop, který nám pokoj v noci relativně vyhřál. Malá koupelnička slouží i jako prostor na mití našich dvou talířů a 4 hrníčku. Takže máme pocit skutečného soukromí. Akorád mrazák v garáži mne moc netěší. Většinou využíváme dveře na verandu, místo hlavních vchodových dveří. Jsou blíž ke garáži a vedou rovnou do pokoje. Ale žádná lenost v tom není. Předpokládám, že rybky v zahradním jezírku to mají taky spočítané. Je mi naprosto jasné, co udělá okamžitě po přijezdu domů Geroj. Sluníčko nám svítí odpoledne přímo na zahrádku ke grilu, škoda že chybí kamarádi, které bychom pozvali na opalovačku a grilovačku. Velice moderní je mít na zahradě gigantickou trampolínu, (nebo dvě a ještě jednu doma) a nějakou tu houpačku s prolejzačkou. Kromě giga trampolín a všech možných růží a neznámých stromů, nám rostou rajčata, papriky, kukuřice a hlavně čili papričky :-) už se s Míšou těšíme na nedělní chilli con carne. Dnes dopoledne jsme se dvě hodiny věnovali mým řidičským skillům. Už umím sice jakž takž zatáčet, ale pořád mi dělá problém jet rovně. No už vím proč všichni nenávidí jízdy. Taky jsem měla pocit, že jsem jelito a dělám všechno špatně. Což jsem samozřejmě dělala, ale to se přece dalo čekat. Jak je možné, že jsem ve snech najela tisíce kilometrů a pak nejsem schopná udžet auto v realu auto na silnici, to je záhada hodna hlubšího výzkumu. Ke konci jsem měla pocit, že už si s Finleym moc neprotiřečíme a Míša mne musel upozornit, že maximální povolená rychlost v obci je 50. Po třech hodinkách strávených na zahradě v plavkách jsem tak akorád odpočinutá, aby se ještě projela. Snadse Míša nebude bát o holý život. Já mám trochu bobky :-)

Tulipán

Aneb jak mne Míša zahrnul dary

Na řidičák jsem se učila asi týden. Večer před zkouškou jsem z toho měla hlavu jako medicimbal. Udělala jsem si 250 otázek a rozhodla jsem, že se už nic neopakuje a je čas na nějakou tvořivou siestu. Vzpoměla jsem si na jeden Gabči článek. Jsem ten typ člověka, který v životě vyzkouší skoro každého konička, pro něco se nadchne, půl roku s tím třeští a pak, kde ty loňské sněhy jsou. Někdy mě to mrzí, ale věcí, které je třeba v životě prozkoumat a vyzkoušet je příliš mnoho a nikdy se nestihnu vrátit ke stejne knize. Po intelektuálním vyčerpání jsem se si řekla, že si něco nakreslím. Bohužel nemám mnoho talentu a je to dlouho, co jsem něco namalovala. Ale tady jde přece o odreagování. Každý, kdo mě lépe zná, slyšel alespoň jednou školní historku o obrázku Papoušek v džungli. I tak se mi nápad na malování líbil. Rozhlédla jsem se po pokoji - pytel s prádlem, pradlo, pivo, lampička... Tím toho věru moc nenakreslím. Prohledala jsem batůžek a našla jsem ji. Pastelku. Samotnou. Na opačné straně země, všechny její kamošky užívají jara v krabici od čokolády na Slovensku. Ale tahle bude užitečna. Společně s kačičkovou propiskou si s ní něco namaluju. Výsledek za moc nestál. Jednobarevný kryplíček husičky kombinace pastelka propiska, která má na bříšku vyryté odpovědi z testů, se asi slávy nedočká. Ale mně udělal ohromnou radost. Hned jsem si jí samožřejmě vyfotila a poslala do Čech a jako správné dítě jsem se pochlubila dojemnou husičkou. A v tu chvíli jsem zase pocítila ten úžasný pocit nadšení, jako když je člověk čestvě zamilovaný a chtěla bych nejraději kreslit až do rána. Ale nejen že moje ruka a hlava byly unavené, rozum připomínal ten budík na 6.30 a důležitý zítřek. Ráno mi Míša slíbil, že pokud udělám test, tak mi koupí pastelky. Moje krásné trojhranné Koh-i-norky vhodné pro děti od 3 let dojdou ze Slovenka nejdřív za měsíc a Míša sám dobře zná ty moje zapálené stavy. Testy dopadly baječně a před dveřmi dopraváku už jsem začala házet takové ty pohledy 'Tak, a kam teď?' Míša ale okamžitě připomenul, že je potřeba koupit pastelky a tak jsme šli do knihkupectví a koupili si knihy. Dostala jsem nového Stephena Kinga, báječné čtení, knihu o ptácích Nového Zealandu a knižku příběhů o pejscích ve vinárnách. Na papírnictví ale samozřejmě taky došlo. Tedy, spíš oddělení kancelářských potřeb v supermarketu. Ale i na takovém místě se dá najít spousta věcí, které člověk najednou potřebuje. Pastelky nebyly nic moc. Dětská sada klasických tenkých mastných a tvrdých pastelek za dolar ale postačí k mému matlání. K tomu přihodím skicák, klasický notes, nějaké gumy, obálky, čtvrtku a hlavně nesmím zapomenout na ořezávátko. U malířských potřeb jsem si zaškemrala o poslední kus sady s 12 metalickými pastelkami, vodovými pastelkami, 12 kusů uhlu, tužky od klasického B po H5, a ještě jedny normoš pastelky. Očička mi svítily tak, že už jsem snad ani nemusela malovat. Až mi bylo líto to doma všechno zničit. Samozřejmě jsem zapoměla na ořezávátko. Doma jsem prohledala co se dalo, ale našla jsem jen Sephora ořezávátko na oční linky za 200,- které více-méně posloužilo. Když jsme šli na poštu (hádejte, kdo dostane balíček) Stavili jsme se v malém obchůdku 'se vším' pro zapomenuté ořezávátko. Naneštěstí pro Míšu jsem kromě dvojořezávátka zatoužila i po skicáku s kartóny pro vodové pastelky, plastickou gumu, gumu na charcoal, grafickou plochou progersku, štetec, krabici na pastelky, plastovou tašku na papíry, fixátor a bohužel jsem objevila i mezi akrylem skrytý poslední kus bíleho Gessa. Nové ořezávátko umí tenké ostré špičky a na ořezávátko ze Sephory taky dojde, protože to zase umí ty tupé, které jsou potřeba při ořezávání uhlů. Silný uhel v tenoučkém dřevěném obalu se láme na klasickém ořezku. Stačil den a míšových 200 dolarů a můj stoleček se naplnil nezbytnými užitečnými pomůckami, až se srdce směje. Teď stačí jen překonat strach z neúspěchu a něco z toho použít. V noci vzniknul jen pofidérní uhlový Kiwi. Přes všechny chyby mě kreslení bavilo a těším se na finalní verzi na velkém kartonu a budu se u toho bavit. Pokud hledáte v tomto článku nějakou informační hodnotu, tak nehledejte. Dnes píšu jen o tom, jak mě Míša podpořil v nečem, v čem ani nevynikám, ani mi to není k něčemu dobré. A z toho mám ohromnou radost

To byl Pánbu doma

Tak takhle vypadá správná dvojka. Finley a já, oprávněný řidič :-) Za námi domeček (pro ty, co to nepoznali :-)) V 8.10 ráno jsme dorazili ke kanceláři, hodili dolar do parkovacích hodin a šli si dát nechutně sladkou snídani do kavárny. Já jsem si dala naštěstí mochacino, ale Míša prubnul vanilkový milk shake. Citronový dortík měl 7mm cukrovou krustičku a pravděpodobně jsme vyčerpali polovinu světových zásob kilojoulů. Musí se nechat, že obalené tukem cukrem a kofeinem byly nervy skoro minimální. V 8.32 jsem se už kroutila před okýnkem. Slečna mi podsunula předvyplněný formulář, vysvětlila mi, co mám dělat, poprosila jsem ji, aby mi to zopakovala znovu anglicky (možná to bylo jen tou její rýbou) a až za pomoci maorštiny, heptiky, mimiky, proxemiky, a gestiky mi vysvětlila absolutně všechno. Než mě odvedla ke stolečku, poprosila mne, abych dala partnerovi mobil. A vlastně, abych mu raději dala celou tašku. Zaprdle jsem sklonila hlavu, vytahla plyšového tučňáčka, který se v ní schovával a zeptala se, jestli se povoluje tučňáček - nový člen naší rodiny. Původně jsem si chtěla vzít kachňáska, ale on se ze všeho tolik stresuje a navíc ještě neumí moc dobře anglicky. Test měl asi 40 otázek. Vedle každé otázky byla 4 stříbrná stíratelná políčka (znáte ze stírací loterie) a kouskem kreditky jsem se začala proškrabávat ke své výhře. Po odkrytí prvního políčka se mi objevil check - příznak správné odpovědi. Sice jsem zajásala, ale dál jsem vyškrabávala pomalu v obavě, že bude následující políčko prázdé. Sice si člověk hned zkontroloval, jaké má score, ale nemůže se opravit. Povolené byly 3 špatné odpovědi. Za 5 minut bylo doškrabáno, takže jsem z toho samozřejmě měla takový podezřelý pocit. Ze školy přetrval reflex, projít si všechno ještě jednou a zkontrolovat odpovědi. Protože byl check ve všech okýnkách, tak jsem alespoň překontrolovala kvalitu výškrabů, zda mají tvar kostičky a nezůstal v nich zbytek něčeho stříbrného. Po 5 minutách dalšího bloumání a trdlování s tučničkou jsem měla konečně pocit, že jsem se testu věnovala dostatečně a šla jsem si pro výhru. Odměnou mi bylo za 15 dolarů velké žluté L To aby každý přede mnou i za mnou věděl, že jede za debilem. Slečna mě pochválila a řekla, že tučňák asi fakt funguje. Vypsali mi takovou žlutou stvrzenku, abych jako už mohla trénovat, že jo, a za 3 týdny mi přijde řidičák s fotkou. V 8.50 jsme už seděli v autě. Radost byla samozřejmě obrovská, protože za 5 let, co jsem se k tomu odhodlávala v Čechách, jsem se odhodlala jen k lékařské prohlídce. Ono mě totiž pořád bolelo koleno, slabý šlachy, slabý brejle, pak přišla hospodářská krize... Jak mne Míša zahrnul dary se dozvíte zítra :-) Teď přileju absinta do ohně, aby radost nebyla jen jedna. Co nám chybělo ke štěstí byla práce. Měli jsme neoficiálně rozjednané pozice v rychle se rozvíjejícím sadu s proaktivním teamemem česačů, zaměstnaneckými výhodami v podobě produktů zdarma a možností horizontálního i vertikálního postupu. Problém byl v Míšovo vízu, ale nebudu říkat jaký, pač by ste nás stopro práskli! Uplynul týden, nikdo se neozýval, napsali jsme maila a Míša se už třetí odhodlával, že Tracey zavolá. Ale pátek ráno, Míša se ještě nedoodhodlal, na email nikdo neodpověděl. Napsala jsem SMSku, jak to teda s nami je a nic. Po dalších dvou dnes u by se nervozita dala stáčet a exportovat. Navíc jsme domluvili nové bydlení v Otane poblíž práce - krásný domeček, předělaný kostel z roku 1898, s gigoš zahradou, pejskem a vlastní koupelnou. Otane leží 15 minut od Waipukurau, a na jih od ní se nachází rozkošný kopec s maorským názvem Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu. Na procházky s Gerýskem a trénování řidičských skillů uplně ideální. Nakonec jsem se přemohla za mohutného přemlouvání zavolala s bušícím srdíčkem majiteli sadu - Hullu? Uc Rub! Huů cunůj hulp jů? I když jsem si připadala jako Nivea, že se jim vtíráme už potřetí. Byla jsem na sebe strasně hrdá, že jsem překonala strach a stud, volám a konečně tím ukončím ten stav nevědomí. Byla jsem na sebe hrdá i po tom, co mi majitel sadu řekl, že mi zavolá zpátky a už se nikdy neozval. Jsem prostě statečné srdce. Naštěstí mi behěm dne odpověděla manažerka Tracey na SMSku, že pokud s námi nebude na sadu Geroj - ts! - tak máme od pátku práci oba dva. Pápá dovolenko. Tetelili jsme se jako ty kačičky, jak jsme všechno pěkně zvládli. Zajeli jsme do Hastingsu, kde si Míša vyzvednul svůj pas i s přiděleným vízem a koupili kilo jehněčích bifteku (no dobře, 4 bifteky) asi 3 balení piva a všechno, co člověk nepotřebuje k životu. Mušle - místní jídlo chudiny, kilo za 22,- měli dnes děsně polámané, tak jsme zůstali u bifteků. Takhle si na mně ty mrchy minule otvíraly tlamu. Místní chardonay (Veselá pastířka, TESCO nápoj vinného typu) jsme sice neotestovali, ale musí to být kvalitka :-) Do třetice štěstí v neštěstí. Celý čtvrtek a pátek duněl dům zvuky vysavačů, nádobí umyté, uklizené, koš vysypaný, podlaha se leskla a tentokrát ne mastnotou. Kiwiové uklidili! Plesali jsme. Ale po návratu z testů byl barak narvanej lidma z realitky,sem tam čumil, před barákem cedule a večer jsme se dozvěděli, že dům je prodaný. Nevím jestli to má něco společného s hromadou účtů, která leží Debbie na stole s napisy - Prosím neignorujte tento dopis, problém tím nezmizí. Tak alespoň bude jednodušší říct Debbie, že se stěhujeme. Možná...

Finley, požární auto

Minulý týden jsme si udělali pěkný výlet do Waipukurau. Lístky na Naked bus jsme si koupili přes net a ačkoliv jsme měli menší problémy s nalezením autobusové zastávky, pobřežní expres jsme stihli a seschlý třista let starý huhlavý řidič nás odvezl do hodinku vzdálené vesničky. Naštěstí pro nás seděl v busu Pantarein klon, který prozradil řidiči, že také míří do Wujpukupúu. Takže jsme bedlivě sledovali, kde vystoupí :-)
Na zastávce už nás čekala Ivča s naším možná budoucím autem, pomlácenou vínovou Hondou Finleym Accord 2.2. Vzhled autíčka sice odpovídal ceně 1650 dolarů, ale šlapalo pěkně. Ivča se odvezla do sadu, kde pracuje, a cestou nám vyprávěla, jak srazila 3 kačičky :( tak jsme se vyplakaly do našich kačičkových mikinek. Chtěli jsme Finleyho odvézt k mechanikovi, ať nám ho prohlédne a schválí. Proto Ivča velmi podrobně komentovala cestu, abychom trefili zpátky ze sadu do města - Já tu teď odbočím doprava, takže Vy, až pojedete zpátky, odbočíte doleva :-) našli jsme automechanika Paula Moodyho, který se přistěhoval na NZ před třemi lety z Anglie - Nejlepší věc, kterou jsem kdy udělal. Zkontroloval nám káru od pásů po geometrii, zabralo to dobrých 20 minut. Všechno nám pěkně sepsal a vytisknul na počítači i s cenou, která by eventuálně padla na kompletní opravu. Většinou to byly drobnosti typu prasklá žárovka, špatná guma na stěračích, sjeté přední gumy... Kuriózní na tom je, že si za celou práci nevzal ani dolar. Jó, když chce někdo na Zealandě narazit na kurvu, musí hledat čecha (poznámka překladatele, kurva = osoba s nemorálním jednáním, lhář, Ladislav Čech, zloděj a pod. Prostituce je na Novém Zealandě zcela legální) Alespoň teď víme, ke komu se vrátit, až bude příští měsíc potřeba nová WoF. To je v podstatě takové místní STK, které se u aut starších 6 let provádí každého půl roku. Paul nás ujistil, že za tu cenu je to dobrá koupě a tak jsme si zašli do bankomatu pro penízky a do Čínského fušenčupsu na levné kuře s hranolkama. Vyzvedli jsme v sadu Ivču, dali jsme si nějaké to pivko a dostali jsme nabídku práce (oficiální dokument potřebný k získání IRD daňového čisla. Ještě to ovšem neznamená, že nás fakt zaměstnají :-/) Autíčko jsme nechali přepsat na poště na Míšu. Trvalo to 90 vteřin, stálo to 9 dolarů, vyplnili jsme 1 (no fakt, jeden) formulář a ještě nás obsloužil usměvavý pracovník pošty se slovy 'Tady se všechno snažíme dělat co nejjednodušeji' Za zmínku ještě stojí, že na NZ není 'povinné povinné ručení'. Teď nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Máme Finleyho přes týden, a zatím pohodička. Už jsem si s ním i zařídila. Šlo mi to báječně, jelikož je to automat. Pokud se nedrží plyn ani brzda, tak jede samo rychlostí asi 5km/h, což je pro mně naprosto optimální. Dokonce jsem byla tak nadšená z toho, že už zvladám jet rovně směrem vpřed, že jsem si zkusila i kolečko, pak zacouvání s otočkou, nasledovalo další kolečko a pak ještě jedno - to už jsem měla na háku, tak jsem si i trochu přidala plyn! No prostě hotovej Knight rider. Byla jsem se svými úspěchy tak spokojená, že jsem si cestou domů točila imaginárním volantem a teď už tři dny studuju místní vyhlášku. Míša mne podporuje sem tam pusinkou sem tam dobrou radou. Dneska mi dokonce koupil Road Code, ať na to pořád nevejrám do počítače a sešit s ukázkami testů. Posledních 14 on-line testů, které jsem si koupila z oficiálních stránek Ministerstva dopravy jsem dělala s max. jednou chybou - kde se ovšem většinou jednalo o zbrklé klikání. Jo! Teď už uplně cítím ty tucty rukou, kterýma mi plácáte po zádech, tak ještě přidám. Odpoledne jsem podstoupila oční test - není co řešit, jsem patrona! Naštěstí na NZ není potřeba takový ten test s barevnýma puntíkama, protože s tím mám občas problémek :-) Stihli jsme i zaběhnout na místní dopravní úřad, podat přihlášku, zacálovat 80 babek a zítra - pro Vás ve 20.30, pro mne už v 8.30 heč! píšu test. Snažím si namluvit, že nejsem nervózní. Ale při psaní tohohle příspěvku jsem si sežvejkala poslední nehet a když jsem vyplňovala na úřadě přihlášku, tak mi Míša musel hláskovat moje jméno. Držte mi všichni palce, pokud budou okousané, tak to pochopím.
Jak dál: Pokud (Až, cho cho!) udělám test, dostanu prozatimní studentský řidičák, který platí 3 týdny. Do té doby mi dojde studentský řidičák s fotkou. Po dobu půl roku jsem oprávněná řídit auto, pokud je se mnou ve vozidle supervizor = osoba mající novozealandský řp alespoň po dobu 2 let. Takže absolutně nevim, kdo to bude :-) Pokusíme se získat výjimku pro Míšu. Ale uvidíme, jak pochodíme. Po půl roce se supervizorem budu dělat praktické zkoušky. Jakmile udělám ty, budu moct řídit auto bez supervizora, ovšem jen mezi 5h ráno a 22h - beze srandy :) Takže klasický řidičák budu mít cca za rok a půl. No. V případě nouze můžu Míšu alespoň vystřídat, nebo nás někam odvézt :) Takže teď se jdu ještě šprtat a vysílejte pozitivní vlny směrem k Napieru!



PS: Abyste věděli proč Finley. Tady je znělka z pohádky, kterou si moje čtyřletá sestra Natálka zpívá tak ráda a tak často, že jsme už nejsme schopní jí vygumovat z hlavy. Zpíváme ji při jakékoliv přiležitosti jen s mírně obměněným textem. Například: Finley, vařené mušle, tak si je dáááme dneska k večééři... Místní kiwiové si o nás musí myslet, že jsme uplný magoři. Děkujeme Natálko :-)

Kde domov můj?

Po příjezdu do Hastingsu a ubytování v hotelu jsme si užili relativně klidný víkend a za jeli za Gerýskem, jak už moje kačička popsala. V pondělí ráno jsme si založili účty a zajeli na sad. Proběhla seznamovačka s Rollandem (Hullu! Újm Rullund! Du you huv u tünt??) majitelem a možná budoucím zaměstnavatelem. Protože je vrchol sběračké sezóny, byla v tamní ubytovací jednotce hlava na hlavě. Rsp. moucha na mouše. Prostředí, ve kterém jsem připravila oběd by zocelilo i Xenu. Čerstvě zakoupený stan (tünt) Coleman jsme začali stavět uprostřed ostatních Colemanu a měli co dělat se zatloukáním kolíků co štěrkovité země. Po prozkoumání prostor toalet a koupelny jsem vytočila číslo na Debbie, se kterou jsme měli domluvenou prohlídku pokoje k pronájmu. Domluvily jsme se, že přijdeme na návštěvu ještě téhož večera. Neuvěřitelně nám to bodlo. Nejen proto, že backbacker na sadu byl fakt e e, ale hlavně jsem nevěděla, kdy máme k Debbi na původní prohlídku dorazit. Ne že by moje paměť trpěla takovou průtží. Ale předchozí rozhovor probíhal asi takto:
Hi Debbie, it's Natalia, do you remember me? Can we come to see that room of yours?
But uf coursu! You ure must wulcum.
Oh, yeah... And what's your address?
Uc Giunts Floueuy struut numba fúé
It's... Giants Floly?
Nuu. Ut Giunts Flouleu. Numua fúe
Okay, number four?
Núú, fúé.
Five?
Nú uc FÚÉ
It's three?
Jú, fúé, cun you cume ut Duúeday?
At Tuesday?
Nu, ut Duúeday
Thursday?
Duúeday.
Your birthsday?
Nu, cume ut Duúeday, ukuy?
Yes... Ukuy. So, we'll come at Duúeday. Bye
Búy.
Následoval pláč a vysvětlování Míšovi, že jsme sice konečně našli pronájem, kde nebude problem postelový pes, ale že nevím, ani kdy ani kam.
Za Debbie jsme zajeli ještě to odpoledne a večer už jsme bydleli. Pravda že byteček nebyl zrovna reklama na Cilit, ale lepší než reklama na hepatitidu na toaletách v sadařském backpackeru. Koupili jsme si základní vybavení v místním Globusu hned druhý den a udělali si z cimřičky solidní útočiště. Teď sice silně uvažujeme o změně prostředí, kvůli práci, ale zatím se nám bydlí docela obstojně. Jen občas mám pocit, že z nějakého koutu pozemku nebo cottage na zahradě vyleze utajený spolubídlící či jeho partnerka, zapomenutý potomek, nebo někdo, kdo prochází domem s nákupem a ptá se jak se mám a odkud jsem a jak dlouho jsem na NZ. Naštěstí je dům od cottage na zahradě a jiných částí nemovitosti docela solidně oddělen, takže se v podstatě vídáme jen s Lukem – velice zajímavá bytost nepotřebující spánek, zijíc jen z hraním videoher. Je to takový zarostlý hajdaláček, shodli jsme se na tom, že jeho image je kombinace životního přesvědčení s leností se holit. A samozřejmě s Debbie. Toť majitelka domu a psa Pepper, špatná kuchařka a sestra v dommově důchodců, kterou je bez keců lepší přeskočit a obejít. Debbie je správňácká a v podstatě fajn ženská. Pokud se z pod sukně náhodou nevyhrabe kus jejího břícha, aby nám zamávalo, tak se s ní dá slušně popít a posmát. A pokud jí není rozumět stačí se smát v okamžiku, kdy přidá na hlase a sama se uchechtává a pohoda je doma. Je docela ochotná, poradí, půjčí, pomůže. Pepper, místní osvěžovač vzduchu, fenečka neznámé rasy, je špičkový vysmátý pes. Nehorázně chytré zvíře, které od skákání přes stůl a otevírání jakýchkoli dveří umí už i sedni a lehni - což mi trvalo cca 15 minut. Všichni jsou z toho nadšeni :-) Akorád neposlouchá nikoho jiného, pozná alfa samce, když ho vidí a navíc jí za to házím mlsky. Díky bohu, že máme každý jeden talířek – kombinaci misky a talíře, a jeden hrníček, jelikož nemáme myčku. Kuchyně je plně vybavena naprosto vším od nožů po několik grilů. Ale na obyvateých domu je jasně vidět, že jediné, co jsou ochotní udělat pro pocit solidní bohaté domácnosti, je něco koupit. V případné údržbě za grilem pokulhává celý pluk kiwiů a tak se raději koupí gril nový. Dům je ukrutně velký a skrývá množství malých místností na bordel, jiný bordel nebo různé předměty. Stejně jako všechny domečky v Napieru, je postaven ve stylu art deco. V úterý 3. února 1931 postihlo Napier ničivé zemětřesení, které dalo vydělat místním stavebním technikům. Celé městečko se postavilo v tomto levném oznobném geometrickém stylu. Náš nájem činí 150 NZD týdně včetně internetu, energie a zvůku X-Boxu linoucím se z obýváku. Ještě jsme nepřišli na to, čím se živí Creig a Luke, ale X-Box to asi nebude. Okolí domu a prádelnu s námi sdílejí tři kočičky, Dvě bílo zrzavé, Mocha a Cube a třetí černo bíla Pichacu.Cube je trošku bázlivá, jinak jsou to líté šelmy bojující tvrdě za svou existenci. Dnes jsme strávili noc na nafukovací matraci a nehodnotíme to jako řešení vyhovující dlouhodobé potřebě. Budeme asi v nejbližší době muset zakoupit matraci. Toliko k nemovitostem. Zítra jedeme vyřešit autíčko, snad se nám koupě podaří :-)