Tak takhle vypadá správná dvojka. Finley a já, oprávněný řidič :-) Za námi domeček (pro ty, co to nepoznali :-)) V 8.10 ráno jsme dorazili ke kanceláři, hodili dolar do parkovacích hodin a šli si dát nechutně sladkou snídani do kavárny. Já jsem si dala naštěstí mochacino, ale Míša prubnul vanilkový milk shake. Citronový dortík měl 7mm cukrovou krustičku a pravděpodobně jsme vyčerpali polovinu světových zásob kilojoulů. Musí se nechat, že obalené tukem cukrem a kofeinem byly nervy skoro minimální. V 8.32 jsem se už kroutila před okýnkem. Slečna mi podsunula předvyplněný formulář, vysvětlila mi, co mám dělat, poprosila jsem ji, aby mi to zopakovala znovu anglicky (možná to bylo jen tou její rýbou) a až za pomoci maorštiny, heptiky, mimiky, proxemiky, a gestiky mi vysvětlila absolutně všechno. Než mě odvedla ke stolečku, poprosila mne, abych dala partnerovi mobil. A vlastně, abych mu raději dala celou tašku. Zaprdle jsem sklonila hlavu, vytahla plyšového tučňáčka, který se v ní schovával a zeptala se, jestli se povoluje tučňáček - nový člen naší rodiny. Původně jsem si chtěla vzít kachňáska, ale on se ze všeho tolik stresuje a navíc ještě neumí moc dobře anglicky. Test měl asi 40 otázek. Vedle každé otázky byla 4 stříbrná stíratelná políčka (znáte ze stírací loterie) a kouskem kreditky
jsem se začala proškrabávat ke své výhře.
Po odkrytí prvního políčka se mi objevil check - příznak správné odpovědi. Sice jsem zajásala, ale dál jsem vyškrabávala pomalu v obavě, že bude následující políčko prázdé. Sice si člověk hned zkontroloval, jaké má score, ale nemůže se opravit. Povolené byly 3 špatné odpovědi. Za 5 minut bylo doškrabáno, takže jsem z toho samozřejmě měla takový podezřelý pocit. Ze školy přetrval reflex, projít si všechno ještě jednou a zkontrolovat odpovědi. Protože byl check ve všech okýnkách, tak jsem alespoň překontrolovala kvalitu výškrabů, zda mají tvar kostičky a nezůstal v nich zbytek něčeho stříbrného. Po 5 minutách dalšího bloumání a trdlování s tučničkou jsem měla konečně pocit, že jsem se testu věnovala dostatečně a šla jsem si pro výhru. Odměnou mi bylo za 15 dolarů velké žluté
L To aby každý přede mnou i za mnou věděl, že jede za debilem. Slečna mě pochválila a řekla, že tučňák asi fakt funguje. Vypsali mi takovou žlutou stvrzenku, abych jako už mohla trénovat, že jo, a za 3 týdny mi přijde řidičák s fotkou. V 8.50 jsme už seděli v autě. Radost byla samozřejmě obrovská, protože za 5 let, co jsem se k tomu odhodlávala v Čechách, jsem se odhodlala jen k lékařské prohlídce. Ono mě totiž pořád bolelo koleno, slabý šlachy, slabý brejle, pak přišla hospodářská krize... Jak mne Míša zahrnul dary se dozvíte zítra :-) Teď přileju absinta do ohně, aby radost nebyla jen jedna. Co nám chybělo ke štěstí byla práce. Měli jsme neoficiálně rozjednané pozice v rychle se rozvíjejícím sadu s proaktivním
teamemem česačů, zaměstnaneckými výhodami v podobě produktů zdarma a možností horizontálního i vertikálního postupu. Problém byl v Míšovo vízu, ale nebudu říkat jaký, pač by ste nás stopro práskli! Uplynul týden, nikdo se neozýval, napsali jsme maila a Míša se už třetí odhodlával, že Tracey zavolá. Ale pátek ráno, Míša se ještě nedoodhodlal, na email nikdo neodpověděl. Napsala jsem SMSku, jak to teda s nami je a nic. Po dalších dvou dnes u by se nervozita dala stáčet a exportovat. Navíc jsme domluvili nové bydlení v Otane poblíž práce - krásný domeček, předělaný kostel z roku 1898, s gigoš zahradou, pejskem a vlastní koupelnou. Otane leží 15 minut od Waipukurau, a na jih od ní se nachází rozkošný kopec s maorským názvem
Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu.
Na procházky s Gerýskem a trénování řidičských skillů uplně ideální. Nakonec jsem se přemohla za mohutného přemlouvání zavolala s bušícím srdíčkem majiteli sadu - Hullu? Uc Rub! Huů cunůj hulp jů? I když jsem si připadala
jako Nivea, že se jim vtíráme už potřetí. Byla jsem na sebe strasně hrdá, že jsem překonala strach a stud, volám a konečně tím ukončím ten stav nevědomí. Byla jsem na sebe hrdá i po tom, co mi majitel sadu řekl, že mi zavolá zpátky a už se nikdy neozval. Jsem prostě statečné srdce.
Naštěstí mi behěm dne odpověděla manažerka Tracey na SMSku, že pokud s námi nebude na sadu Geroj - ts! - tak máme od pátku práci oba dva. Pápá dovolenko. Tetelili jsme se jako ty kačičky, jak jsme všechno pěkně zvládli. Zajeli jsme do Hastingsu, kde si Míša vyzvednul svůj pas i s přiděleným vízem a koupili kilo jehněčích bifteku (no dobře, 4 bifteky) asi 3 balení piva a všechno, co člověk nepotřebuje k životu.
Mušle - místní jídlo chudiny, kilo za 22,- měli dnes děsně polámané, tak jsme zůstali u bifteků. Takhle si na mně ty mrchy minule otvíraly tlamu. Místní chardonay (Veselá pastířka, TESCO nápoj vinného typu) jsme sice neotestovali, ale musí to být kvalitka :-) Do třetice štěstí v neštěstí. Celý čtvrtek a pátek duněl dům zvuky vysavačů, nádobí umyté, uklizené, koš vysypaný, podlaha se leskla a tentokrát ne mastnotou. Kiwiové uklidili! Plesali jsme. Ale po návratu z testů byl barak narvanej lidma z realitky,sem tam čumil, před barákem cedule a večer jsme se dozvěděli, že dům je prodaný. Nevím jestli to má něco společného s hromadou účtů, která leží Debbie na stole s napisy - Prosím neignorujte tento dopis, problém tím nezmizí. Tak alespoň bude jednodušší říct Debbie, že se stěhujeme. Možná...
Tak takhle vypadá správná dvojka. Finley a já, oprávněný řidič :-) Za námi domeček (pro ty, co to nepoznali :-)) V 8.10 ráno jsme dorazili ke kanceláři, hodili dolar do parkovacích hodin a šli si dát nechutně sladkou snídani do kavárny. Já jsem si dala naštěstí mochacino, ale Míša prubnul vanilkový milk shake. Citronový dortík měl 7mm cukrovou krustičku a pravděpodobně jsme vyčerpali polovinu světových zásob kilojoulů. Musí se nechat, že obalené tukem cukrem a kofeinem byly nervy skoro minimální. V 8.32 jsem se už kroutila před okýnkem. Slečna mi podsunula předvyplněný formulář, vysvětlila mi, co mám dělat, poprosila jsem ji, aby mi to zopakovala znovu anglicky (možná to bylo jen tou její rýbou) a až za pomoci maorštiny, heptiky, mimiky, proxemiky, a gestiky mi vysvětlila absolutně všechno. Než mě odvedla ke stolečku, poprosila mne, abych dala partnerovi mobil. A vlastně, abych mu raději dala celou tašku. Zaprdle jsem sklonila hlavu, vytahla plyšového tučňáčka, který se v ní schovával a zeptala se, jestli se povoluje tučňáček - nový člen naší rodiny. Původně jsem si chtěla vzít kachňáska, ale on se ze všeho tolik stresuje a navíc ještě neumí moc dobře anglicky. Test měl asi 40 otázek. Vedle každé otázky byla 4 stříbrná stíratelná políčka (znáte ze stírací loterie) a kouskem kreditky 
jsem se začala proškrabávat ke své výhře. 
Po odkrytí prvního políčka se mi objevil check - příznak správné odpovědi. Sice jsem zajásala, ale dál jsem vyškrabávala pomalu v obavě, že bude následující políčko prázdé. Sice si člověk hned zkontroloval, jaké má score, ale nemůže se opravit. Povolené byly 3 špatné odpovědi. Za 5 minut bylo doškrabáno, takže jsem z toho samozřejmě měla takový podezřelý pocit. Ze školy přetrval reflex, projít si všechno ještě jednou a zkontrolovat odpovědi. Protože byl check ve všech okýnkách, tak jsem alespoň překontrolovala kvalitu výškrabů, zda mají tvar kostičky a nezůstal v nich zbytek něčeho stříbrného. Po 5 minutách dalšího bloumání a trdlování s tučničkou jsem měla konečně pocit, že jsem se testu věnovala dostatečně a šla jsem si pro výhru. Odměnou mi bylo za 15 dolarů velké žluté L To aby každý přede mnou i za mnou věděl, že jede za debilem. Slečna mě pochválila a řekla, že tučňák asi fakt funguje. Vypsali mi takovou žlutou stvrzenku, abych jako už mohla trénovat, že jo, a za 3 týdny mi přijde řidičák s fotkou. V 8.50 jsme už seděli v autě. Radost byla samozřejmě obrovská, protože za 5 let, co jsem se k tomu odhodlávala v Čechách, jsem se odhodlala jen k lékařské prohlídce. Ono mě totiž pořád bolelo koleno, slabý šlachy, slabý brejle, pak přišla hospodářská krize... Jak mne Míša zahrnul dary se dozvíte zítra :-) Teď přileju absinta do ohně, aby radost nebyla jen jedna. Co nám chybělo ke štěstí byla práce. Měli jsme neoficiálně rozjednané pozice v rychle se rozvíjejícím sadu s proaktivním 
teamemem česačů, zaměstnaneckými výhodami v podobě produktů zdarma a možností horizontálního i vertikálního postupu. Problém byl v Míšovo vízu, ale nebudu říkat jaký, pač by ste nás stopro práskli! Uplynul týden, nikdo se neozýval, napsali jsme maila a Míša se už třetí odhodlával, že Tracey zavolá. Ale pátek ráno, Míša se ještě nedoodhodlal, na email nikdo neodpověděl. Napsala jsem SMSku, jak to teda s nami je a nic. Po dalších dvou dnes u by se nervozita dala stáčet a exportovat. Navíc jsme domluvili nové bydlení v Otane poblíž práce - krásný domeček, předělaný kostel z roku 1898, s gigoš zahradou, pejskem a vlastní koupelnou. Otane leží 15 minut od Waipukurau, a na jih od ní se nachází rozkošný kopec s maorským názvem Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu. 
Na procházky s Gerýskem a trénování řidičských skillů uplně ideální. Nakonec jsem se přemohla za mohutného přemlouvání zavolala s bušícím srdíčkem majiteli sadu - Hullu? Uc Rub! Huů cunůj hulp jů? I když jsem si připadala
jako Nivea, že se jim vtíráme už potřetí. Byla jsem na sebe strasně hrdá, že jsem překonala strach a stud, volám a konečně tím ukončím ten stav nevědomí. Byla jsem na sebe hrdá i po tom, co mi majitel sadu řekl, že mi zavolá zpátky a už se nikdy neozval. Jsem prostě statečné srdce.
Naštěstí mi behěm dne odpověděla manažerka Tracey na SMSku, že pokud s námi nebude na sadu Geroj - ts! - tak máme od pátku práci oba dva. Pápá dovolenko. Tetelili jsme se jako ty kačičky, jak jsme všechno pěkně zvládli. Zajeli jsme do Hastingsu, kde si Míša vyzvednul svůj pas i s přiděleným vízem a koupili kilo jehněčích bifteku (no dobře, 4 bifteky) asi 3 balení piva a všechno, co člověk nepotřebuje k životu. 
Mušle - místní jídlo chudiny, kilo za 22,- měli dnes děsně polámané, tak jsme zůstali u bifteků. Takhle si na mně ty mrchy minule otvíraly tlamu. Místní chardonay (Veselá pastířka, TESCO nápoj vinného typu) jsme sice neotestovali, ale musí to být kvalitka :-) Do třetice štěstí v neštěstí. Celý čtvrtek a pátek duněl dům zvuky vysavačů, nádobí umyté, uklizené, koš vysypaný, podlaha se leskla a tentokrát ne mastnotou. Kiwiové uklidili! Plesali jsme. Ale po návratu z testů byl barak narvanej lidma z realitky,sem tam čumil, před barákem cedule a večer jsme se dozvěděli, že dům je prodaný. Nevím jestli to má něco společného s hromadou účtů, která leží Debbie na stole s napisy - Prosím neignorujte tento dopis, problém tím nezmizí. Tak alespoň bude jednodušší říct Debbie, že se stěhujeme. Možná...
No comments:
Post a Comment