Auckland jsme navštívili několikrát při honbě za zaměstnáním. Protože jsem asi 30 článků pozadu (ale na všechno dojde) tak v kostce shrnu všechno podstatné.Naše žádost o residenci bude pomalu slavit půl roku vyřizování. Ochota immigrační úřednice Michelle se nedá srovnat absolutně s ničím. Na jakoukoliv otázku se nám dostaně odpovědi ze šablony s nulovou informační hodnotou, to pouze v případě, že vůbec odpoví. Abyste se moc nebavili na náš účet, vynechám podrobnosti a přejdu rovnou k té největší srandě. Nechali jsme přeložit Míšův diplom a udělat předběžný odhad hodnoty diplomu - že je srovnatelný s diplomy na NZ. Překladatel nám přeložil Míšův obor jako Computer technology, zatím co v dodatku diplomu, který je nevím proč dvojjazyčný, je Computer Science. Míša žádá a o residenci v kategorii Computer Science a Michelle nam to samozřejmě neuznala jako C.S. A protože si nebyla jistá, jestli Míšův diplom z jedné z největších evropských technických univerzit, na který studoval 6 let, je roven alespon NZ bakáláři na Pig
Farm University Hawkes Bay, který se studuje 2 roky, vyžádala si od nás kompletní posudek diplomu. To trvá cca 40 dní, zajišťuje ho samozřejmě státní organizace, a stojí bezmála 10 000. Vzhledem k tomu, že je jen a jen na úředníkovi, jestli diplom uzná nebo ne, napsali jsme srdceryvný dopis, že vzhledem k absenci pracovního povolení nemá Míša možnost si vydělávat, že by to pro nas znamenalo odjet z NZ a zda by to znovu neuvážila, Míša ji poslal seznam evropských univerzit a jejich bodové ohodnocení, které vydalo samo immigrační oddělení, aby dokázal, že ING. z ČVUT je skutečně stejně dobrý jako NZ bakalář. Ani druhý, ještě poníženější dopis nezabral, a tak jsme se rozhodli, že 3 měsíce ještě pocestujeme a pojedeme domů. Sice jsme za to zaplatili už dobrých 40 000, ale je to otázka principu. Kdyby to znamenalo Zaplaťte posudek a dáme vám vízum, tak neřeknu ani popel. Ale takhle... Těžké rozhodování, za ty peníze bychom mohli měsíc cestovat. Míšovo rodiče nám něco poslali a mně nakonec vyšlo pár slušných obchodů s NYXem, a dali jsme dohromady přesně 700dolarů. Trošku rozpačitě jsme se rozhodli, že to přecejen zaplatíme a vydali jsme se na poštu. Sotva jsme vyjeli z Otane na dálnici, otevřela se nám kapota, opět, třískla do předního skla, přímo před mým obličejem a 
rozbyla ho. Kapota samozřejmě vlnitější než zealand sám. Pomalu jsme dojeli zpět do Otane k mechanikovi, který se nám v podstatě vysmál, že to nevyklepe ani kouzelný kladivo a dal nám dva dráty, kterýma jsme kapotu přidrátovali k motoru. (zlatý český ručičky) S nepojízdným autem jsme se vratili domů, slzičky na krajíčku, a přemýšleli co dál. Ze společnosti, ve které byl Míša naposledy na pohovoru, přišel mail, jestli můžou zavolat. Že by chtěli s Míšou mluvit ohledně nové pozice analytika, pokud by měl zájem. Tak samozřejmě zájem je, ať zavolají kolem 7 večer.Rychle jsme se najedli a jeli do Waipawy do servisu. Na krytické odbočce z Otane na dálnici, na které nás vždy čeká milé překvapení stáli policajti. Jeli jsme asi 60kou, jestli nepřáháním, sklo na sračky, omluvte mou francouzštinu, kapota ve větru klapala tlamou, a její život visel na vlásku. Rsp na drátku. Projeli jsme celý napnutí kolem floydů, a po pár metrech se za námi rozjeli. Bez dechu jsme sledovali syrény v zrcátku a ve chvíli, když jsem s nadějí řekla, že je to dobrý, že neblikají... se rozblikaly. Požádali Míšu o řidičák, zeptali se kam jedeme a proč tak pomalu, což bylo jasné, kdy se nám to stalo a že mám krásné vlasy. Popřál nám hodně štěstí, hezké vánoce a nechal nás jet. Děkujeme. Ať to nerozpatlávám, hádejte co jsme se dozvěděli v servise. Maska a kapota 300, sklo 400. Rovných 700. Ještě že jsme na tu poštu nedojeli. Auto jsme tam nechali, koupili si nejaké jídlo a tonic, když už jsme ušetřili na vízu a hodný pán ze servisu nás odvezl domů.
Večer jsme čekali jestli někdo zavolá ohledně nové pozice a už jsme se zase těšili na 8hodinovou jízdu do Aucklandu na pracovní pohovor. Když už bylo skoro půl osmé a nikdo nevolal, tak jsem si řikala, že už jsou určitě všichni (všichni 3 zaměstnanci firmy) doma na gauči před telkou a majetnicky drží svojí ženu za stehno s pivem v ruce.
Když se přecejen ozval telefon, mně začalo bušit srdíčko a Míša, jako vždy chodil v kruhu. První 3 minuty se bavili o počasí tohoto týdne, o našem rozbytém autě, o tom jaké asi bude počasí příští týden, jak je Auckland krásný a už jsem myslela že mi praskne cévka. Aby boss nějak vhodně ukončil telefonát, řekl Míšovi, že už se teda na něj těší, že na kolegy zapůsobil a že mu přeje ať se s immigračním rychle dohodne. Chvilka ticha. To jako znamená, že mě berete? No, jasně.Tak to bylo opravdu rychlé, n'est-ce pas? Míša se zeptal ještě na pár detailů ohledně jeho interview. Strávil tou prací 3 dny, já jsem tomu taky věnovala jedno odpoledne, a když mu napsali, že ho neberou, měl dojem, že dost pohořel. Travis řekl, že byl Míša velmi dobrý a všichni byli pro, aby ho přilaji, jen jeden týpek ze všech 50 uchazečů byl lepší, tak
toho 'museli' přijmout, protože byl opravdu výborný. Což upřímně druhé místo je přesně to, co člověka nejvíc namíchne. To je jako dojet ve formuli čtvrtý. Do firmy brali dva nové hráče, jednoho obchodníka jako pravou ruku pro Travise a jednoho junior programátora pro Damira. Ale protože Míša strávil rok neživota prací na diplomce o neuronových sítí, což je to, čemu se věnuje třetí borec Jonathan, rozhodli se toho využít a přibrat Míšu pro Jonathana. Práce sice v javě (paradox po půl roce hledání jobu v C#...) ale na druhou stranu mnohem zajímavější. Doufám, že bude mít Míša čas o práci napsat trochu víc. Já během víkendu zveřejním pár článků o tom, kam jsme se podívali a pak se dozvíte, jak jsem si sehnali v aucklandě bydlení. Jak se říká, špatný věci chodí po třech (mezi lidma když se to sere, tak se to sere) Ale možná to platí i o těch dobrých. Dali jsme si míšův narozeninový Gin s tonicem a organickou jahodou a Míša se šel pochlubit se svým úspěchem Becky a Damienovi.Majitel firmy, která se zabívá obchodováním na Osacké burze a vyvíjením technologií pro odhad vývoje trhu, je Američan, takže si sám prošel immigračním procesem. Míša dostal ke svojí žádosti o residenci 50 bodů za pracovní nabídku a protože nevíte, co to znamená, dodávám, že už není potřeba ověřit diplom. Do pátku mělo auto nové sklo a kapotu - sice ne úplně stejnou barvu, ale alespoň blízkou červenou
a už nám chybělo jen se přestěhovat. Poslední nájem jsme neplatili, protože platíme předem. Míša nastupoval do práce v podstatě okamžitě (v pondělí) Tak jsme v sobotu ráno zašli na čaj za kamarádkou Colien, rozloučili se se Stevem a vyrazili. Já jsem samozřejmě strávila 3 dny balením, alespoň jsem využila nejsilnější ženskou zbraň - schopnost složit jakkoliv velký předmět do 5ti centimetrového čtverečku. Když jsme se stěhovali naposledy, měli jsme auto narvané po střechu. A to jsme si mezi tím koupili od grilu po kytaru, takže obavy byly velké, nemluvě o psovi, který byl posledně ještě v karanténě. Nechali jsme v Otane stůl a dvě skříňky, které mají hodnotu sotva 50 dolarů a další cestu by nepřežily. Pořád je lepší (časově i finančně) koupit nový stůl než jet 1200kilometrů, znovu tam a zpátky. Na kufr jsem si musela sednout, aby se zavřel, u spolujezdce nebylo hnutí a Geroj byl na zadni sedačce obložen batohama a lampičkama. Stavili jsme každou chvilku, abychom sebe a Geryška trochu protáhli. Odřídila jsem to do Taupa, je cca 4 hodinky a tam jsme se zastavili na našem tradičním odpočívadle, v burger kingu. Míša pak jel cca 2 hodinky do Hamiltonu, což je hnusný kus cesty. Sice bez serpentín, srázů a drolících se útesů, ale skrz město a miliony semaforů. Dali jsme si pauzu, prošli se kolem řeky, a zatímco jsem jela do Aucklandu, cca dvě hodinky, Míša se učil. V Aucklandě nám to zabralo další hodinu, možná dýl, než jsme se vymotali, maje pouze autoatlas zealandu. Závěr, kdy už jsme byli všichni 
unavení zpocení byla tma a nehostinno nevlídno, byl hodně náročný. Nechali jsme si znovu přeložit diplom na pracovní povolení, ale maňas nám to poslal na špatnou adresu, číslo domu 150 my jsme 150a. Byla jsem se zeptat sousedky jestli náhodou nepřevzala nejaký náš balík. Říkala že ráno přijel kurýr, ale že jméno Michal Chren vypadalo Japonsky a ona ví od Davida, našeho domácího, že my jsme maďaři, tak to raději nepřevzala a poslala zpátky. Než to došlo překladateli, byly dva dny pryč. Další den jsme pro diplom osobně zajeli a s vyplněnýma formulářema jeli na pobočku immigračního. Tam nám řekli, že osobně nám pracovní povolení nevyřídí, že musíme žádost poslat. A díky tomu zdržení s diplomem a tomu, že si úřad vyhlásil dvoutýdenní prazdniny, pracuje Míša zatím jako dobrovolník (čti zdarma) Mezitím mu vyprší turistické vízum, pas je na immigračním, a mimo víza propadnou i výpisy trestního rejstříku. Tohle jak dopadne, to netuším. Určitě je toho víc co jsem chtěla napsat, ale však já si vzpomenu příště, jestli je to důležité.
