Začnu Míšou, je momentálně nemocný. Pečuju o něj jak nejlépe umím a on naoplátku pracuje z domova. Abychom oprášili a poplácali i zbytek smečky, zavzpomínám trochu na teplejší dny a ukážu Vám takové dokonalé psí babí léto, nyní nově s také přídavkem kachny kozy a andulky.
Maxík je trošku zvláštní retriever. Je relativně mladý, ještě mu nebyly dva roky a je vykastrovaný a hodně plachý. Geroj si na něj samozřejmě trochu vyskakuje, protože má k@ule. Ale hierarchie ve smečce prostě být musí.
Max toho kromě sedni a dej pac moc neumí a těžko se trénuje, protože se bojí. Když ho chceme pohladit, tak se schovává a musí se na něj pomalu. Každopádně je to mazlíček a pořád se směje. Ať mi nikdo nevykládá, že se psi nesmějou.
Samozřejmě oba naši retrieveři jsou výborní plavci. Gerojovi trvalo, než se přestal bát hlubokého bazénu a začal do něj skákat hlava nehlava. První, co jsme se totiž snažili Geroje naučit byl povel ladder – čili použij žebřík :) Pro případ, že by prostě nešťastnou náhodou spadl do bazénu.
Když se to tak vezme, on se kromě hloubek ještě trochu bojí mělčin. Respektive vln :)
Nervama se mohl rozložit, když jsme s Míšou relaxovali s knihou na lehátku uprostřed bazénu. Běhal po okraji, tlapkou tlapkal do vody a snažil se nás jakýmkoliv způsobem přitáhnout ke břehu. Jeho chvilka nastala, když se plavidlo dotklo obruby. Rychlostí zvuku se dostal na druhou stranu bazénu a předníma nohama skočil na lehátko. Tím ho samozřejmě odstrčil od břehu a vzdálenost mezi předníma nohama na matraci a zadníma nohama na terase se začala nelítostně prodlužovat.
Když jsme se konečně přestali smát jak naše, toho času jediné, dítě padlo do vody a chlupy drápy se drží matrace, pomohli jsme mu na palubu a nechali se olízat a otlapkat. Gerýšek se rozhodl dát svojí radost ze znovushledání najevo divokým skákáním v kruhu, takže jsme ani my suší nezůstali.
Nakonec se ze skákání stala oblíbená letní kratochvíle. Přísahám, dokáže v kuse běhat půl hodiny – do bazénu, žebřík, hop do bazénu, žebřík... A směje se u toho jak blázen. Tyhle voloviny musí mít po tatínkovi. Nejoblíbenější hračky jsou žlutá a modrá věc. Jsou to takové pěnové válečky a oba jsou jimi úplně posedlí.
Bayly... je čivava, naprosto nervní uštěkaná a hryzavá, kterou si nikdo neoblíbil a která momentálně bydlí u Andrey. V mém krásném článku na ní není místa. Toho malého yorkšíra jsme měli sice jen na hlídání. Ale věřím, že víc než čivavu oceníte fotku psa, který vypadá totálně jako Václav upír Krejčí.
10 minut autem od našeho domku máme výborný vynález. Dog friendly park. Pokud ovšem neřídím já, to se může protáhnout i na hodinu...
V Aucklandu nejsou psí parky neobvyklé. Jeden takový menší máme v podstatě na ulici. Do dalšího, ten je pár kilometrů daleko, Geroj velice rád na hodiny utíká.
Ale tenhle je rozsáhlý, zábavavný a my ho máme prostě rádi.
Jedná se o krásný velký lesopark užasným kusem buše, stezkami srkz les a potokem, výcvikovou částí s agility 'prolejzačkama' pro pejsky a spoustou zábavy i pro psí majitele. Gerýšek i Max park milují.
Za pěkného počasí se tam sejde nejvybranější Aucklandská psí společnost, nikdo nikoho nebuzeruje za psa bez vodítka a dětský koutek, který je hned na začátku, je bezpečně ohraničený vysokým plotem, aby se žádná stvůra nedostala ven.
Bazén je věru vynikající zábava a oba kluci plavou jako by je za to krmili, ale mnohem lepší voda je ta o něco hustší, nejlépe neprůhledná a pokud možno smradlavá. Max se dokáže narvat do kaluže libovolné hloubky. To je většinou hlavní zdroj jeho zábavy při návštěvě parku.
Geroje se snažíme trénovat. Spíš jde o to, aby měl zábavu a my se trochu podřizujeme. To abychom mu vykompenzovali to celotýdenní buzerování.
Prolézání trubkama jsme pochopili úplně okamžitě. Že dostává odměnku za to, že běží skrz rouru, Geryho nekonečně baví. Běh po kladině je trochu rozpačitý. Máme velkého psa a malou kladinu. Po dešti je to obzvlášť zrádné a kluzké. Pořád ještě bojujeme proti naskakování a seskakování a snažíme se, aby i nahoru i dolu ladně ukázněně vykračoval. Ladně a ukázněně, to zní jako náš pes. Ještě se na tom pracuje. Slalom je téměř ukázkový, pokud ovšem běžím jako první :) Dozadu si nevidím, tak možná občas trochu podvádí. Ale jakmile mám v ruce kus sušené hovězí plíce, slalomuje i pozadu :) Největší problém byl pravděpodobně přeskok přes překážky.
Geroj rozhodně není zastánce hrdého hesla „Přeskoč, obejdi hlavně nepodlez!“ Trvalo nám asi 10 plic, než přeskočil první. A to jen za pomocí asistentů, kteří stáli po obou stranách a bránili mu v oklice. Teď už skáče všechny 3 v řadě a obě dvě velikosti.
Čeho jsem se dost obávala a nebyla si jistá, jak ho naučit, byl proskok pneumatikou. Jak mě ale miláček překvapil, když naprosto ležérně proskočil hned napoprvé a evidentně si to užil. Ještě nemáme vymyšlený žádný přiléhavý povel. Ale to se nějak za pochodu vynajde samo.
Kromě psího hřiště je druhá nejoblíbenější atrakce potok. Vody je tam sice jen po lýtka, ale mistři se i tak zvládnou zmáčet od ocasů po uši. A zbytek si vynahradí ve zmíněné kaluži, že Maxi?
Oba už dokážou vyskočit na velkou kluzkou kulatou kládu přes potok, která je 2 metry vysoko. Geroj se kromě toho naučil kládu obejít a nastoupit na ní od kořenů. Ale já to nepovažuju za podvod. Asi nás tím chtěl přesvědčit, že je nejen obratná lištička, ale taky liška všemi mastmi bystrouška.
Crum Park je i pěkným místem pro piknik nebo procházku s kamarády. Báječné místo, jak spojit příjemné s užitečným. Kolem pěšinek jsou rozmístěné různé udělátka pro cvičení, aby nezaháleli ani svaly psých majitelů. Někteří z Vás jsou ale pohybově nadaní a někteří z nás nikoliv. V mém případě to paradoxně dopadlo Lehko nahoru, těžko dolu. Ale někdy není naškodu zůstat si takhle v neděli v poledne viset. Navíc je to asi v rodině.
I když Liliiným dlouhým nohám a Jerryho silným rukám nedělalo sebemenší problémy prezentovat svůj potenciál, někteří by mohli park označit jako skvělé místo jak udělat ze sebe a svých společníků vesnický primitivy :)
Ještě Ti chybí k dokonalosti ultimátní kombo ponožky sandály Jerry! :-)
Naše poslední návštěva parku proběhla předevčírem.
Zrovna máme období dešťů. Už tři týdny leje a leje a v neděli konečně vykouklo sluníčko a na nebi ani mráček. Hned ráno jsme se sbalili – doslova – a celá rodina vyjela na nedělní výlet.
Kachňásci v milovaných opěvovaných taškách NYX nebyli úplně spokojení, protože jim krčky ještě pořádně nevyčuhují. A oni jsou přece tak zvědaví!
Za tři tři týdny kachničky nejen vyrostly, ale také se naučily dobrým mravům. Už na nás nekakají kdykoli se jim zlíbí a i po půl hodině mazlení – což je u kachny výkon! - si počkají, až j postavíme na trávu. Z první cesty autem bez přepravky jsem nebyla radostí na lustru. Představa jak autem víří dvě kachny a pes se je snaží zpacifikovat není úsměvná.
Oba se ale pohodlně usadili, Snickers se strašně zajímal o to, jak Míša řídí a Bountinka se usalašila a jen na kruhovém objezdu pronesla znepokojené Síípíp?!
Ale zvládli jsme to na jedničku.
V parku jsme si vybrali co nejotevřenější prostor, abychom v případě řítícího se pitbulla mohli zasáhnout. Zpětně mne nenapadá, jak bych zasahovala. Ale Rozhodně by to bylo akční.
Míša se snažil zabavit Geroje, proběhat ho a házet si klackem, aby si nepřipadal příliš nevyvenčeně. Ale nevím jestli s ním cloumá puberta, nebo park plný pachů a psů je natolik lákavý, že nemůže sedět. Nebylo minuty aby bezhlavě neutekl na hřiště. Které bylo naneštěstí při nedělním poledni přepejskované a naštěstí jen co by Zkamenem dohodil.
S&B se na trávě evidentně cítili dobře. Švitořili, uždibovali, klovali mne do oka. Trávy všude plno, ale oni stejně nejraději z ruky. Asi jsme je trochu rozmazlili.
Teď už s tím nic nenaděláme, můžeme v tom jedině pokračovat.
Gerýšek strašně žárlil a nekontrolovatelně kolem sebe mlátil ocasem. Koordinovat smečku byl občas dirigentský výkon.
Navíc takové kachňátko je překvapivě rychlé a občas se i rozhodne jít na průzkum. To pak běží celá rodina a jen Geroje to těší. Ostatní návštěvníci parku byli velmi ohleduplní a už z dálky si brali pejsky na vodítka a chodili kolem nás obloukem – ale beztak nám všichni záviděli!
Nakonec jsme i pro drobky našli bahnivou louži. Ale byla pro ně asi moc mělká. Párkrát si smočili peří, zobáky a zase zpátky na sluníčko.
Cestou k autu jsme udělali přestávku u potoka a dopřáli jim pořádnou koupel. Nejeden kolemjdoucí se zastavil, aby nám kačičky oáchal. Jedna dáma s pudlíkem se dokonce divila, že je tam na potůčku neviděla den před tím. Neví, chuděra.
Kolem strouhy se motalo a příliš rozverných pejsků, tak jsme si naložily ptáčky a odvezli si je
domů.
Navíc mi došla baterka do foťáku, takže jakékoliv výletování už bylo naprosto zbytečné!!
Aby žádná němá tvář nezůstala zkrátka, dneska končíme naší roztomilou a mazlivou Cookienkou
a kozlíkem Frankiem – na Tvém místě bych to nedělala Gerý.
