Kde domov můj?

Po příjezdu do Hastingsu a ubytování v hotelu jsme si užili relativně klidný víkend a za jeli za Gerýskem, jak už moje kačička popsala. V pondělí ráno jsme si založili účty a zajeli na sad. Proběhla seznamovačka s Rollandem (Hullu! Újm Rullund! Du you huv u tünt??) majitelem a možná budoucím zaměstnavatelem. Protože je vrchol sběračké sezóny, byla v tamní ubytovací jednotce hlava na hlavě. Rsp. moucha na mouše. Prostředí, ve kterém jsem připravila oběd by zocelilo i Xenu. Čerstvě zakoupený stan (tünt) Coleman jsme začali stavět uprostřed ostatních Colemanu a měli co dělat se zatloukáním kolíků co štěrkovité země. Po prozkoumání prostor toalet a koupelny jsem vytočila číslo na Debbie, se kterou jsme měli domluvenou prohlídku pokoje k pronájmu. Domluvily jsme se, že přijdeme na návštěvu ještě téhož večera. Neuvěřitelně nám to bodlo. Nejen proto, že backbacker na sadu byl fakt e e, ale hlavně jsem nevěděla, kdy máme k Debbi na původní prohlídku dorazit. Ne že by moje paměť trpěla takovou průtží. Ale předchozí rozhovor probíhal asi takto:
Hi Debbie, it's Natalia, do you remember me? Can we come to see that room of yours?
But uf coursu! You ure must wulcum.
Oh, yeah... And what's your address?
Uc Giunts Floueuy struut numba fúé
It's... Giants Floly?
Nuu. Ut Giunts Flouleu. Numua fúe
Okay, number four?
Núú, fúé.
Five?
Nú uc FÚÉ
It's three?
Jú, fúé, cun you cume ut Duúeday?
At Tuesday?
Nu, ut Duúeday
Thursday?
Duúeday.
Your birthsday?
Nu, cume ut Duúeday, ukuy?
Yes... Ukuy. So, we'll come at Duúeday. Bye
Búy.
Následoval pláč a vysvětlování Míšovi, že jsme sice konečně našli pronájem, kde nebude problem postelový pes, ale že nevím, ani kdy ani kam.
Za Debbie jsme zajeli ještě to odpoledne a večer už jsme bydleli. Pravda že byteček nebyl zrovna reklama na Cilit, ale lepší než reklama na hepatitidu na toaletách v sadařském backpackeru. Koupili jsme si základní vybavení v místním Globusu hned druhý den a udělali si z cimřičky solidní útočiště. Teď sice silně uvažujeme o změně prostředí, kvůli práci, ale zatím se nám bydlí docela obstojně. Jen občas mám pocit, že z nějakého koutu pozemku nebo cottage na zahradě vyleze utajený spolubídlící či jeho partnerka, zapomenutý potomek, nebo někdo, kdo prochází domem s nákupem a ptá se jak se mám a odkud jsem a jak dlouho jsem na NZ. Naštěstí je dům od cottage na zahradě a jiných částí nemovitosti docela solidně oddělen, takže se v podstatě vídáme jen s Lukem – velice zajímavá bytost nepotřebující spánek, zijíc jen z hraním videoher. Je to takový zarostlý hajdaláček, shodli jsme se na tom, že jeho image je kombinace životního přesvědčení s leností se holit. A samozřejmě s Debbie. Toť majitelka domu a psa Pepper, špatná kuchařka a sestra v dommově důchodců, kterou je bez keců lepší přeskočit a obejít. Debbie je správňácká a v podstatě fajn ženská. Pokud se z pod sukně náhodou nevyhrabe kus jejího břícha, aby nám zamávalo, tak se s ní dá slušně popít a posmát. A pokud jí není rozumět stačí se smát v okamžiku, kdy přidá na hlase a sama se uchechtává a pohoda je doma. Je docela ochotná, poradí, půjčí, pomůže. Pepper, místní osvěžovač vzduchu, fenečka neznámé rasy, je špičkový vysmátý pes. Nehorázně chytré zvíře, které od skákání přes stůl a otevírání jakýchkoli dveří umí už i sedni a lehni - což mi trvalo cca 15 minut. Všichni jsou z toho nadšeni :-) Akorád neposlouchá nikoho jiného, pozná alfa samce, když ho vidí a navíc jí za to házím mlsky. Díky bohu, že máme každý jeden talířek – kombinaci misky a talíře, a jeden hrníček, jelikož nemáme myčku. Kuchyně je plně vybavena naprosto vším od nožů po několik grilů. Ale na obyvateých domu je jasně vidět, že jediné, co jsou ochotní udělat pro pocit solidní bohaté domácnosti, je něco koupit. V případné údržbě za grilem pokulhává celý pluk kiwiů a tak se raději koupí gril nový. Dům je ukrutně velký a skrývá množství malých místností na bordel, jiný bordel nebo různé předměty. Stejně jako všechny domečky v Napieru, je postaven ve stylu art deco. V úterý 3. února 1931 postihlo Napier ničivé zemětřesení, které dalo vydělat místním stavebním technikům. Celé městečko se postavilo v tomto levném oznobném geometrickém stylu. Náš nájem činí 150 NZD týdně včetně internetu, energie a zvůku X-Boxu linoucím se z obýváku. Ještě jsme nepřišli na to, čím se živí Creig a Luke, ale X-Box to asi nebude. Okolí domu a prádelnu s námi sdílejí tři kočičky, Dvě bílo zrzavé, Mocha a Cube a třetí černo bíla Pichacu.Cube je trošku bázlivá, jinak jsou to líté šelmy bojující tvrdě za svou existenci. Dnes jsme strávili noc na nafukovací matraci a nehodnotíme to jako řešení vyhovující dlouhodobé potřebě. Budeme asi v nejbližší době muset zakoupit matraci. Toliko k nemovitostem. Zítra jedeme vyřešit autíčko, snad se nám koupě podaří :-)