Po 5 letech spolubydlení máme vlastní koupelnu. Zbytek příspěvku je už jenom omáčka :-)Naše poslední společná fotka z Napieru vznikla za zvláštních okolností. Míša bude žádat o dlouhodobé pracovní povolení a já se k němu pokusím přifařit a získat tak vízum partnerské. K tomu je potřeba spousta dokumentů - jistě jste viděli film Zelená karta :-)
Takže potřebujeme výpisy ze společných účtů, společné smlouvy o bydlení, dopisy od rodičů, popisující náš vztah (všichni rodičové začněte se učit anglicky) doklad o společném vlastníctví auta, doklady o tom, že jsme se poznali ještě před vstupem na NZ, společné letenky, společného psa, písemné prohlášení od Míši, že pokud nenajdu praci, 
tak mě bude živit (toto prohlášení dvakrát, ho ho) společné fotografie, prohlášení o tom, že naš vztah je trvalý a pevný a má velkou naději na přežití... No dalo by se pokračovat. Vzhledem k tomu, že za objektivem jsem většinou já, občas Míša, ale to jen když ho poprosím, aby mi taky udělal nějakou tu fotku, tak těch společných moc nemáme. 
Obzvlášť z období z Prahy. Takže se to budeme snažit uhrát na naše lepidlo - Geroje. Hele, tady máte na fotce Míšu se psem. A tady jsem já - to je ten samý pes, vidíte?? :-) Pokud byste náhodou někde doma měli naší fotku, tak neváhejte a nějakým diskrétním způsobem nám ji doručte. Jakmile projde cenzurou, zaujme čestné místo v našich žádostech o víza. V úterý večer se Míša učil, aby mě uživil, a já balila naš majetek. S podivem jsem zjistila, že máme buď malé auto, nebo jsme 
tu stihli zkoupit Ikeu. Když jsme se stěhovali k Debbie, měli jsme jen takovejhle kufříček. Batohy byly narvané tak, že nešly zavřít a i tak vedle nich ležel obrovský pytel se špinavým prádlem. Náš cíl byl jet maximálně dvakrát a narvat se do auta, aniž bychom museli rozkládat náš levný překližkový nábytek. Protože jsem správná žena, dokážu i spacák složit do 5cm čtevečku a Míša, jako správný silák to potom zvladne uložit do přihrádky na brýle. Auto sice praskalo ve švech, nemohli jsme otevřít boční dveře, protože by popadaly kačičky, také musí mít výhled, a zpětné zdrcátko posloužilo jen jako pracholapač, ale odstěhovali jsme se jedním vrzem. Naposledy jsme se rozloučili s Debbie, s naší palmou před oknem - mimochodem, jediná v ulici. Dibbie jsme slibili, že se zastavíme koncem příštího měsíce, až se vrátí z dovolené. Byla ráda a pravila, že se bude krásné, konečně poznat Gevoreve. Goroje, já na to. Gevarliama. 
No to je jedno. Napresovaní do auta jsme vyrazili směr Otane. K našemu domku jsme dojeli o hodinku dřív a tak jsme si vyšli prohlédnout okolí. Bohužel já v dlouhých černých kalhotech,místním vedru byl ze mně škvarek za 4 minuty. Domorodci si pochvalují vřelý podzim a diví se, že 
u nás je tohle vrchol léta. Až zažijeme slibovaných 43° budeme léto asi ze srdce nanávidět. Naše vesnička není příliš velká. Pár domků, pár pozemků na prodej, v 'centru' obchod se smíšeným zbožím, knihovna a něco jako městská hala. V typicky ploché říčce jsem včera viděla rybáře, tak snad dojde i na můj rybářský lístek. 
Soused má místo hlídacího psa ovci a dokonce jsme viděli projet vláček. To není moc obvyklé, osobní vlaková doprava tu v podstatě není. Jsme za to rádi, bydlíme kousek od kolejí :-) Když jsme šli už 20
minut, potkali jsme pár domků. Připadala jsem si jako Emma z románu od Jane Austen, kde byly nejbližší sousedé na kilometry vzdálení. Jeden má stádečko krav a druhý dva statné hřebce, třetí obé. Myška si při procházce povzdechl, že v takovéhle vesničce by 
sitaky přál bydlet :-) Po půl hodince jsme potkali dokonce dvě paní, které šly proti nám a venčily pséka. Samozřejmě se nás hned přes cestu pokřikem ptaly, jak se máme a jak je krásný den, jak se nám 
vyčasilo. Už jsme si na to zvykli a jako správní domorodci nezapomínáme zdravit kolemjedoucí auta ani poklábosit s prodavačkou, jak se má a co fíkus, jestli jí hodil zelenej list. Když jsme si od Becky převzali pokoj a sepsali jsme smlouvu. Dostali jsme jeden klíč od 
domu a ten jsem okamžitě ztratila. Tato dobrost se bude muset ještě vyřešit. Hlavně když jdeme zítra do práce :) Začali jsme si přetvářet pokoj k obrazu svému. Přetočili jsme si postel - zvláštní
, že tahle činnost provází každé naše stěhováním. Možná chceme podvědomě mít nohy k jihovýchodu... Nejdřív jsme vyhodili obrovské repráky, které sloužily jako noční stolky. Přirazili jsme postel na délku ke stěně a začali šachovat s naším nábytkem, který více-méně přežil náročnou cestu. Myslím, že jsme to nakonec vymysleli k všeobecné spokojenosti, repráky jsou na dočasně na verandě, vedle postýlky máme skříňku, stůl pod oknem má 
celodenní světlo a malá skříňka na oblečení a nádobí je vedle šatní škříně. Pokoj působí mnohem prostornějsi, když polovinu nezabírá vystrčená postel. Kačičky se
pěkně zabydlely v postýlce, všechny věci maji v pokoji své místo, i když jsou občas někde jinde, už jsme vyprali dvě várky prádla a okupujeme všechny šnůry na zahradě. Je to tu skutečně jak z reklamy. Prádlo je tu čistější, nebe modřejší. A kdyby ste viděli to nebe, kýčovitě zaplavené stříbrnými pásy hvězd, tak to raději ani
nefotíte. Někdo by Vám to nemusel věřit. Ráno otevřenými dveřmi koukáme na zahrádku. Dveře zatím necháváme otevřené i přes den. Ale kdo ví, jak budou vypadat zimy. Novozealanďané při stavbě domu nepočítají s topením. Často je v obýváku krb. To samozřejmě na vytopení pokojů nestačí. V zimě se chodí doma v bundě a celoročně v botech. My máme v pokoji malý přímotop, který nám pokoj v noci relativně vyhřál. Malá koupelnička slouží i jako 
prostor na mití našich dvou talířů
a 4 hrníčku. Takže máme pocit skutečného soukromí. Akorád mrazák v garáži mne moc netěší. Většinou využíváme dveře na verandu, místo hlavních vchodových dveří. Jsou blíž ke garáži a vedou rovnou do pokoje. Ale žádná lenost v tom není. Předpokládám, že rybky v zahradním jezírku to mají taky spočítané. Je mi naprosto jasné, co udělá okamžitě po přijezdu domů Geroj. Sluníčko nám svítí odpoledne přímo na zahrádku ke
grilu, škoda že chybí kamarádi, které bychom pozvali na opalovačku a grilovačku. Velice moderní je mít na zahradě gigantickou trampolínu, (nebo dvě a ještě jednu doma) a nějakou tu houpačku s prolejzačkou. Kromě giga trampolín a všech možných růží a neznámých stromů, nám rostou rajčata, papriky, kukuřice a hlavně čili papričky :-) už se s 
Míšou těšíme na nedělní chilli con carne. Dnes dopoledne jsme se dvě hodiny věnovali mým řidičským skillům. Už umím sice jakž takž zatáčet, ale pořád mi dělá 
problém jet rovně. No už vím proč všichni nenávidí jízdy. Taky jsem měla pocit, že jsem jelito a dělám všechno špatně. Což jsem samozřejmě dělala, ale to se přece dalo čekat. Jak je možné, že jsem ve snech najela tisíce kilometrů a pak nejsem schopná udžet auto v realu auto na silnici, to je záhada hodna hlubšího výzkumu. Ke konci jsem měla pocit, že už si s Finleym moc neprotiřečíme a Míša mne musel upozornit, že maximální povolená rychlost v obci je 50. Po třech hodinkách strávených na zahradě v plavkách jsem tak akorád odpočinutá, aby se ještě projela. Snadse Míša nebude bát o holý život. Já mám trochu bobky :-)
No comments:
Post a Comment