Omlouváme se, že jsme dlouho nezvěřejnili nějaký pěkný článeček o výletě. Pokaždé slibuju, že vše doplním, a už jsem pozadu o 18 článků. A nejhorší na tom je, že se pořád něco děje! Takže ten skluz né a né stáhnout. Pokusím se to tenhle týden napravit a napíšu alespon 3. Tak a je to zveřejněný, teď už je to závazek :)
V úterý (asi před 3mi měsíci, jsem trochu opožděná) jsme se vydali na výlet k Mysu únosců, kde slavný objevitel kapitán Coon přistál se svou lodí HMS Endeavour 15.října 1769 a místní domorodí Maoři mu unesli náctiletého tlumočníka Tiataua z Hawaie či odkud. Lodní deník tvrdí, že Tiata byl ve vodě poblíž Endeavouru, když se objevila maorská rybářská loď a maoři ho vtáhli do člunu. Cookova posádka okamžitě zahájila palbu a zabila dva maory, třetího zranila. Tiata skočil do vody a doplaval zpět na Endeavour. Maorský člun se vzdaloval k pobřeží a byl mimo dostřel, když spustila dělová salva. Proto ten název, ať se na támhletom místě propadnu do západního německa velebnosti jestli kecám. Mys sedí na konci 8mi kilometrového poloostrova a vyčnívá do Tichého oceánu.Plánovali jsme si cestů několik týdnů, ale vyplatilo se počkat na hnízdění, které probíhá začátkem léta (listopad-únor, je to pořád ještě trochu matoucí) Sice jsme viděli pár vajíček, ale mláďátka se ještě neklubala. I tak to byl pro mne asi nejúchvatnější a nejnezapomenutelnější zážitek. Nejen pro to, že jsme byli na dosah křidýlek od dechberoucí tisícičlenné kolonie majestátných terejů, ale během cesty jsme několikrát naprosto vážně přemýšleli, že to vzdáme. Jsem ráda, že jsme se nakonec doplahočili až na samý vrcholek, yay! :)
Uživatelsky nepřátelská a nezkušené noze nedosažitelná cesta na odlehlý mys slibuje největší hnízdiště teréjů australoasijských (si přesně nejsem jistá, jestli se to náhodou nepřekládá do vidláčtiny jako terej mořský... ale asi ne) Do Cliftonu, poslední vesničky se sjízdnou silnicí jsme dojeli cca 3 hodinky po vrcholném přílivu. Byla odkrytá už část pláže pod erodujícími útesy a linie vody ustupovala. Je možnost, prešně nevím kde se dá objednat, dopravit se pod útesy pomocí menšího traktůrku nebo čtyřkolky, která zvládne brodění i většinu kamenů. Cena je okolo 50ti dolarů na hlavu. Ale protože jsme si mysleli, že nejsme uzenej sejra a neměli jsme 50 babek na hlavu, pořádně jsme se nadechli a vyrazili pjéšo. Čekalo na nás 6 hodin vyčerpávající tůry. Měli jsme to jen tak tak doběhnout 8kilometrů po pobřeží a vyšplhat se na nějšpičatější útes, než nás smete vlna dalšího přílivu. Chůze po pláži je very tricky. Nevím, jestli jste někdy někdo šel po pláži déle jak 2 hodiny. Ale protože je zkosená, je jedna noha pořád níž než druhá. Důrazně se nedoporučuje posedávat pod skalami. Ale tam se nikde jinde odpočívat nedalo a představa teoretické smrti způsobené bortícím se útesem podlehla velice lehce realizovatelné představě odpočinku. První zranění přišlo při zdolávání kamene, kdy jsem si rozsekla koleno. Ale zdolala jsem ten slizký kluzký šutr. Akorád potom štípala slaná voda.
Po asi 5ti kilometrech mě začala bolet nehorázně kyčel a museli jsme dělat přestávky. Bylo to docela otravný, ale dalo se to přežít. Konečně se roztrhaly mraky, které od rána nepropustily ani sluneční foton a krásně se oteplilo. Svlíkli jsme se do plavek a dali si musli tyčinku, čímž jsme snědli 50% našich zásob jídla. Dobrodruzi co? Cesta a pláž je opravdu nádherná. Bortící se rozlámané útesy a barevné zemské vrstvy jsou skutečnou dominantou místa. Při odlivu na pláži zůstalo množství malých jezírek s vyhřátou vodou. V puklinách kamenů zůstaly malé krevetky a čekaly na další příliv. Ustupující voda odhalovala písečné pásy, tak už cesta nebyla jen o skákání přes kameny a vyhýbání se útočícím vlnám. Protože se kvůli nepřístupnosti a kamennému povrchu nejedná o místo vyhledávané plážovými turisty, byla pláž posetá místo plechovek malými medůzkami a dokonce jsme našli i vysmátého úhoře. Je to sice trochu morbidní, uznávám, ale ten pohled na veselou rybu byl k nezaplacení :-)
Cca hoďku a půl před vrcholem CK jsme zahlédli první tereje, jak majestátně okakávají 2 miliony let staré útesy. Je to opravdu giga krásný pták. Viděla jsem stíhačku couvat, hada chcát a koně blejt v barvách české vlajky, ale tohle byla pa-rá-da. Hnízdili na menším útesu několik mětrů od břehu, ale i tak jejich oranžové hlavy svítily až na břeh. Chvilku jsme poseděli pod cedulí s oznámením, že k útesům je to ještě 3 kilometry. Kyčel už bolela opravdu hodně, takže jsme si dělali pauzu co půl kilometru. Představa cesty zpátky po zkosené pláži mi naháněla husí kůži. Míša navrhoval návrat. Přecejen, tereje jsme viděli a kdykoli se na Cape Kidnappers můžeme vrátit. Myšlenka to byla lákavá, ale když už jsme došli tak daleko, na útes to určitě zvládneme.
Okolo některých útesů byla vlnami vymletá koryta, kde zůstala voda a museli jsme brodit. Naštěstí už bylo slušné vedro, tak jsme šli v plavkách většinu cesty. Už jsem si dělala chutě na caffé latte a poblíž ani kravská kobliha. Cestou jsme taky nepotkali ani nohu. Jen dva japonce v dáli za námi. Ty nás nakonec předběhli a ani to nebyli japonci. Vzhledem k četným primapauzám na fotografování jsme byli o hodně pomalejší no. Jestli to svědčí spíš o kvalitě nebo kvantitě fotomateriálu posuďte dle přiložených daguerrotypií :-) Kilásek dva před vrcholkem, kdy začalo šplhání stoupání a podobné vopičárny, jsme to už už vzdali, opět :) Byla jsem z toho celá ňáká gege, ale vyděržala jsem pajoňýr. Naštěstí jsme konečně došli k jakés takés cestě vedoucí po drolícím se útesu, vyšlapané divou srnkou, tak alespon byly obě nohy ve stejné výšce. Po 10 minutách chůze po stezce jsme došli k dřevěné chatce, kde byly zajímavé informace o terejích, toalety a voda. Dali jsme si druhou musli tyčinku a poseděli. Na samý vršek to bylo už jen dvacet minut maximálně.
Cesta zpátky k autu sice nebyla rychlejší, právě naopak :-) Ale když máte pevně daný cíl a víte kam jdete a že vás nečeká žádná další štreka, tak to vždycky rychleji ubíhá ( a když už se moc nemydlíte s focením, we've seen it all :D) odpočívala jsem asi každých čtvrt kilometru. Protože tentokrát bylá níž pravá noha, ozvala se levá kyčel v podstatě okamžitě. Už zapadalo sluníčko a pomalu se chystal nový příliv. Proto jsme se na útesech nezdrželi déle jak půl hodiny. Kolonie tereju na skále, která byla předtím v moři, stála najednou na souši a skoro na dosah ruky. Protože jsme kvůli vlnám a bolavým hožičkám šli bosi, cítili jsme s dvacítkou kilometrů v kolenou každý kamínek. Taky jsem objevili nové využití foťáku, kromě svítění ve tmě. Neměli jsme mapu a nevěděli jsme, jak dlouho nám ještě potrvat cesta do Cliftonu. Hledali jsme ve foťáku fotky skal, které jsme vyfotili při cestě tam a porovnávali je s krajinou. Pak už stačilo odečíst čas pořízení od času první fotky a už nám nic nebránilo v absolutní deprimaci (už jen dvě a půl hodiny... Už jen dvě hodiny... :))
Byli jsme hodně vyhladovělí a tak jsme si zajeli do Napieru do BurgerKingu a dali si tam nehoráznou porci hranolek, XL double Whopera a colu a horkou čokoládu. I kdybysme po té štrece Mohli chodit, tak stejně neujdem ani metr. Člověku, když je unavený a hladový, ten olej uplně jinak chutná :) Domu jsme dojeli něco kolem jedenácti večer. Zotavovala jsem se asi 3 dny . Ale při každém bolavém kroku měl člověk pocit dobře odvedené práce.
No comments:
Post a Comment