Jeden krátký článeček bez pointy. Jen o tom, jak se nám vede, ale se spoustou obrazového materiálu speciálně pro Míšovo tatínka :) Když už mu pořád slibuju fotky pláže a krajinky :-)
Víkend začal naprostou komerční nutností a to cestou do kina na nový 3D Avatar. Film je také bez pointy, tak nám do dnešního článku krásně zapadá. Ale vizuální stránka filmu se nedá slovy popsat :) I když se považuji za člověk s lehkou dávkou vkusu, nechala jsem se unést a společně s davem konzumentů jsem zírala na plátno s otevřenou pusou. Samozřejmě to nebylo tak dramatické, jako když jsem byla ve 3D kině poprvé s Lili na Životě pod hladinou moře. To jsme se držely v objetí, odháněliy od sebe žraloky a sépie, mlátily rukama kolem sebe a fackovaly přísedící. Naštěstí ve filmu mluvili často domorodštinou, tak jsme měli i k půlce filmu titulky. Nejhoší bylo udržet si na obličeji jak dioptrické tak 3D brýle aniž by mi to narušovalo zážitek. Toho jsem v podstatě nedosáhla. Míša až tak rozradostněný ze zážitku jako já nebyl, ale doufám, že si minimálně užil společné odpoledne venku.
Při procházce městem jsme se podívali k přístavu, zašli si do knihkupectví, poseděli si na pobřeží a typovali, kdo z procházejících turistů je čech. Cestou na oběd nás zvuky bubnů dovedly na hlavní třídu, kde zrovna probíhal průvod Hare krishna. Pravděpodobně měli nějaký svátek. Moc tomu nerozumím, pro mne bylo hlavní, že je to barevný a můžu si vyfotit vola se zlatými kopyty. Každopádně, kdybych si mohla vybrat, tak jsem ten děda co seděl na seníku a nechal se ovívat vějířem z pavých per, ne ti otroci, co táhli celý pojízdný barák s tančícími uctívači.
Bohužel nesmát se nebylo možné. Né, že by průvod nebyl pěkný. Ale při pohledu na ty 4 tanečníky vepředu jsem musela myslet na tuhle písničku -
Černý lávový písek, který pokrývá široké okolí byl v letní výhni žhavý a pálil do chodidel. Boty jsem sice neměla, ale naštěstí jsem vyhrabala pod zadní sedačkou ponožky. Není to moc velká útěcha, ale placebo taky dobrý. Míša si našel bačkory, takže jsme se u moře cítili jako doma :) V dálce na útesech sedělo pár rybářů a potkali jsme i asijské dovolenkáře. Ale i tak měl člověk dostatečně velkou osobní zónu. Voda byla oproti vyhráté kůži a tetelivému vzduchu ledová, až brněly zuby. Na dně mezi pískem se škodolibě schovávala malá skaliska posetá mušličkami ostrými jak břitva.
Dokrvácet až na samotný konec mušličkového útesu byla ale nutnost. Vlny se do nás opíraly a snažily se nás schodit na špičaté skály. S kamerou v ruce jsem si připadala jako Indiana Jones. Na chvíli jsem se posadila a jen užívala vlny, které se tříštili o moje kamenné hnízdo. S absolutně modrou oblohou a vyhlídkou na maják mi bylo uplně jedno, že mam zabodané mušle v zadku. Cesta na břech bylo o něco nepříjemnější. Příliv neúprosně stoupal, škeble se otvíraly, aby nalapali vodu a nezbývalo už mnoho souše k využití.
Když jsme nachytali dostatek UV záření a vyváleli se v černém písku, vzpoměli jsme si, že jsme sebou prozřetelně sbalili dvě pivečka. Nebyla uplně vychlazená, ale i tak to bylo blahodárné. Až moc jsme si zvykli na otáčecí zátky u piva, tak jsme chvilku bojovali, než se nám podařilo zátku odervat. Alespoň jsme měli pocit, že po 5ti minuták boje si ho opravsu zasloužíme. Cestou domu jsme projížděli malebnou vesničkou Little Huia, kde teče potok přes silnici do moře, tak autíčko trochu plavalo. Následující týden jsme do Little Huia šli k Travisovi na grilování. Je to krásné mít chatu na pláži *závistník* Těšte se na fotky a článek, do roka ho určitě napíšu. Doufám, že se podařilo a nejen tatínek se trochu nadýchal letní atmosféry. Posíláme spoustu sluníčka do vymrzlé Evropy. Přecejen, máme tu o nějakých 50° víc.
Všechny fotky najednou, i něco navíc, si můžete prohlédnou v našem albu na Facebooku ZDE
Víkend začal naprostou komerční nutností a to cestou do kina na nový 3D Avatar. Film je také bez pointy, tak nám do dnešního článku krásně zapadá. Ale vizuální stránka filmu se nedá slovy popsat :) I když se považuji za člověk s lehkou dávkou vkusu, nechala jsem se unést a společně s davem konzumentů jsem zírala na plátno s otevřenou pusou. Samozřejmě to nebylo tak dramatické, jako když jsem byla ve 3D kině poprvé s Lili na Životě pod hladinou moře. To jsme se držely v objetí, odháněliy od sebe žraloky a sépie, mlátily rukama kolem sebe a fackovaly přísedící. Naštěstí ve filmu mluvili často domorodštinou, tak jsme měli i k půlce filmu titulky. Nejhoší bylo udržet si na obličeji jak dioptrické tak 3D brýle aniž by mi to narušovalo zážitek. Toho jsem v podstatě nedosáhla. Míša až tak rozradostněný ze zážitku jako já nebyl, ale doufám, že si minimálně užil společné odpoledne venku.
Při procházce městem jsme se podívali k přístavu, zašli si do knihkupectví, poseděli si na pobřeží a typovali, kdo z procházejících turistů je čech. Cestou na oběd nás zvuky bubnů dovedly na hlavní třídu, kde zrovna probíhal průvod Hare krishna. Pravděpodobně měli nějaký svátek. Moc tomu nerozumím, pro mne bylo hlavní, že je to barevný a můžu si vyfotit vola se zlatými kopyty. Každopádně, kdybych si mohla vybrat, tak jsem ten děda co seděl na seníku a nechal se ovívat vějířem z pavých per, ne ti otroci, co táhli celý pojízdný barák s tančícími uctívači.
Bohužel nesmát se nebylo možné. Né, že by průvod nebyl pěkný. Ale při pohledu na ty 4 tanečníky vepředu jsem musela myslet na tuhle písničku -
V neděli jsme měli o něco relaxační den. Ráno jsme připravili sandwiche, sbalili vodu zamířili na Whatipu Beach. Je to odlehlé místo na západním pobřeží třičtvrtě hodinky od Titirangi, kde bydlíme. Vede tam prašná klikatá cesta pokrytá kamením, široká tři metry, z jedné strany sráz, z druhé skála, pro dvě protijedoucí auta situace téměř neřešitelná. Nevím, proč si vždycky vybereme podobnou lokalitu. Asi proto, že nás na konci toho drkotání čeká naprosto civilizaceprostý a liduprostý kus planety.
Zastavili jsme se na vyhlídku na záliv v Cornwallisu. Myslím, že nám to naše kiwi cítění přerostlo přes hlavu. Už si ani nepamatuju, kdy jsme s Míšou měli naposledy na sobě boty. Bůh ví, kde vůbec jsou. Ale někdy se vyplatí být připraven. Obzvlášť na štěrkové cestě nebo na pláži s metrovou vrstvou roztříštěných mušlí. Na vyhlídku jsme tak tak došlapali a už jsme se těšili na hlaďoučkou písečnou pláž. Ač relativně daleko od města, je pláž vybavená toaletami a malým přístřeškem s informacemi o okolí. Na jeskyně, které jsou údajně půl hodiny od pláže, jsme se nepodívali. Ale planujeme to, až přijede Lili s taťkou na dovolenou. Tak snad přidáme nějaké zajímavé fotky.
Zastavili jsme se na vyhlídku na záliv v Cornwallisu. Myslím, že nám to naše kiwi cítění přerostlo přes hlavu. Už si ani nepamatuju, kdy jsme s Míšou měli naposledy na sobě boty. Bůh ví, kde vůbec jsou. Ale někdy se vyplatí být připraven. Obzvlášť na štěrkové cestě nebo na pláži s metrovou vrstvou roztříštěných mušlí. Na vyhlídku jsme tak tak došlapali a už jsme se těšili na hlaďoučkou písečnou pláž. Ač relativně daleko od města, je pláž vybavená toaletami a malým přístřeškem s informacemi o okolí. Na jeskyně, které jsou údajně půl hodiny od pláže, jsme se nepodívali. Ale planujeme to, až přijede Lili s taťkou na dovolenou. Tak snad přidáme nějaké zajímavé fotky.
Černý lávový písek, který pokrývá široké okolí byl v letní výhni žhavý a pálil do chodidel. Boty jsem sice neměla, ale naštěstí jsem vyhrabala pod zadní sedačkou ponožky. Není to moc velká útěcha, ale placebo taky dobrý. Míša si našel bačkory, takže jsme se u moře cítili jako doma :) V dálce na útesech sedělo pár rybářů a potkali jsme i asijské dovolenkáře. Ale i tak měl člověk dostatečně velkou osobní zónu. Voda byla oproti vyhráté kůži a tetelivému vzduchu ledová, až brněly zuby. Na dně mezi pískem se škodolibě schovávala malá skaliska posetá mušličkami ostrými jak břitva.
Dokrvácet až na samotný konec mušličkového útesu byla ale nutnost. Vlny se do nás opíraly a snažily se nás schodit na špičaté skály. S kamerou v ruce jsem si připadala jako Indiana Jones. Na chvíli jsem se posadila a jen užívala vlny, které se tříštili o moje kamenné hnízdo. S absolutně modrou oblohou a vyhlídkou na maják mi bylo uplně jedno, že mam zabodané mušle v zadku. Cesta na břech bylo o něco nepříjemnější. Příliv neúprosně stoupal, škeble se otvíraly, aby nalapali vodu a nezbývalo už mnoho souše k využití.
Když jsme nachytali dostatek UV záření a vyváleli se v černém písku, vzpoměli jsme si, že jsme sebou prozřetelně sbalili dvě pivečka. Nebyla uplně vychlazená, ale i tak to bylo blahodárné. Až moc jsme si zvykli na otáčecí zátky u piva, tak jsme chvilku bojovali, než se nám podařilo zátku odervat. Alespoň jsme měli pocit, že po 5ti minuták boje si ho opravsu zasloužíme. Cestou domu jsme projížděli malebnou vesničkou Little Huia, kde teče potok přes silnici do moře, tak autíčko trochu plavalo. Následující týden jsme do Little Huia šli k Travisovi na grilování. Je to krásné mít chatu na pláži *závistník* Těšte se na fotky a článek, do roka ho určitě napíšu. Doufám, že se podařilo a nejen tatínek se trochu nadýchal letní atmosféry. Posíláme spoustu sluníčka do vymrzlé Evropy. Přecejen, máme tu o nějakých 50° víc.
Všechny fotky najednou, i něco navíc, si můžete prohlédnou v našem albu na Facebooku ZDE
No comments:
Post a Comment