I když jsme se našich prvních letních Vánoc mimo domov báli, nakonec jsme si svátky v novozealandském stylu užili.Den před tím, než nás kamarád Shayne pozval k sobě, přijali Míšu do TRV a stěhovali jsme se do Aucklandu. TRV obchoduje na osacké burze, takže svátky a dovolené se řídí podle Japonska, které se nepočítá zrovna mezi nejkřesťanštější státy. I tak Míša dostal 5 dní volna a tak jsme se připravovali na 8mi hodinovou jízdu na jih. Naštěstí jsme toho sebou nebalili moc a dárek jsme pro Shayna jsme jako všichni slušní lidé koupili v den odjezdu. Dokonce jsme koupili něco malého i pro jeho syny. Ale to jsme bohužel tak nějak snědli sami... Obraťme list. Protože jsem moc hodná, koupil mi Míša na Natálii mojí vytouženou knžku o digitální fotografii. Až se začnete udivovat, proč jsou naše fotky tak dechberoucí, mám dočtěno. Zatím jsem po 50ti stránkách zjistila jen, že potřebuju nový foťák :-) Nevím jestli jsem to už zmiňovala, ale na NZ (stejně jako skoro všude na světě) se neslaví svátek (jmeniny) Vždycky musíme vysvětlovat k čemu a proč to je. A nejen že to skýtá více dárků a pozornosti ročně, ale je to i slušná omluva k popíjení a přejídání, které jinak děláme bezdůvodně.
Ke své hambě přiznávám, že Míša řídil celou cestu z bodu A do bodu D. Na svojí obhajobu podotýkám, že jsem pozorně studovala saturaci a jas a na naší tradiční odpočinkové návštěvě BK v Taupu jsem se nabídla, že se vyměníme. Někde u města Cambridge, teď si přesně nevzpomenu, jestli je to Tirau, mají cool budovy. Jedna je ve tvaru psa a druhá ovce. Ona cela ta vesnice je zdobená všemožnými výtvory z vlnitého plechu. Docela by mě zajímalo, k čemu ovce a pes slouží. Krom okrasy. V Hastingsu jsme se zastavili pro formičku na čokoládové 3D autíčko, které jsme chtěli vyrobit pro Davida, našeho domácího. Vypadá naprosto prďácky. Už jsme koupili 3 velké čokolády a dvě balení nutely, ale autíčko ještě není. K Shayneovi jsme dorazili okolo půl desáté. Patřičně unavení, ulepení a hladoví. Seznámili jsme se se Shayneovými syny Michaelem a Jaredem a dál jsem se dopracovali jen k vychlazenému pivu, míse brambůrků a mechanickému přikyvování ať kdokoliv říkal cokoliv.
Ráno 24. začalo výbornou kávou ze Shaynova presovače - moc nám chybíš, Shayne! - a celý den se nesl v krásně tadičním vánočním duchu - tuny jídla. Velká nevýhoda letních Vánoc je ta 'nechuť' k jídlu v upatlaném těžkém, pivem odlehčeném odpoledni. Kiwi tradiční sváteční baštonáda je šunka, tak Shayne koupil celou obrovskou vyuzenou kravskou hnátu. Podle všech těch reklam na speciální vánoční omáčky, koření, pečící papíry a pytlíky, kráječky a obracečky nám došlo, že se většinou šunka peče/griluje v celku,potřená, okořeněná, obrácená a nakrájená pomocí výše zmíněných TVshopping produktů. My jsme si tu naší dávali studenou - vešlo se do nás víc, yay. Abychom do oslav vdechli trochu Slovenska a Čech , obětovali jsme odpoledne domácímu salátu. Shayne, zastánce hesla 'štěstí přeje připraveným' měl pro nás už přichystaný pytel brambor. Rozpačitě jsme poděkovali a jeli koupit ještě dva (nechci řikat já to řikala, ale stejně to bylo málo) Jedna dobrá věc se našla i na tom, netrávit svátky s Filipem, Pantarei, Dieginou, Maebee a Evčou - žádné hádky ohledne kukuřice, salámu, papriky, sýru, hrášku, vajíček a všech diskutabilních surovin. Letos se prostě vaří podle nás, jako v okruhu několika mil nejpovolanějších osob v otázce Bramborového salátu - velké B, aby si všichni uvědomili důležitosti té nejpodstatnější vánoční složky.
Brambor jsme uvařili asi 5 hrnců (já to řikala...) minuli dva tucty vajec, dvoje okurky a zatímco jsem krájela kila mrkve a petržele, věnovali jsme minutu ticha ztracené mřížce na krájení brambor :( Než erteple vychladly, opustila Shaynea snaha narvat všechno do největšího hrnce v domácnosti a šel do kůlny hledat necky na marmeládu, ve které dělala jam už jeho pramáti. Nevím, jestli jsou ty kiwíci uplně zvrácený nebo co. Ale potom, co Shayne nasekal cibuli na kaši a sýr na gigacihly velikosti kostky cukru, museli jsme ho z procesu uplně vyčlenit. Míša úhledně a pečlivě (a ručně...) oloupal a nakrájel brambory a já ztratila půl hodiny života rozkrajováním každé kostky sýra na osminky. Po kořenění přišlo míchání které jsem si užila uplně nejvíc :D Míša se snažil přesvědčit Shayna, že ta hora salátu stejně nebude stačit, ale skutečně to pochopil až o tři dny později. Nejhorší na vaření, což mi potvrdí každá hospodyňka, je to uždibování. Tady kousek, tamhle lžička, tu kostička jestli to nepotřebuje přisolit a na závěr, kdy je salát promíchaný, vychlazený a nazdobený, na něj nemá člověk ani chuť. Tahle fáze naštěstí netrvá dlouho, což je důkaz Boží existence. Takže k pozdnímu obědu už byl můj žaludek ready na salát i porcovanou šunku. Už se moc těšim na článek o Tiritiri Matangi. To bude snad jediný článek bez jídla. Kromě těch zmínek o jídle, které jsme neměli dovolené na ostrov vézt :)
Jred (17) je ve věku, kdy ví co je to slušnost, ale pořád jsou pro něj rodiče a jejich kamarádi nejtrapnější element jeho existence. Tak většinu času trávil u playstationu a zabíjel co se dalo. Michael (13) si ještě všechno tohle uvědomit nestihnul, tak se na dobu 4 dnů stal Gerojovo nejlepším kamarádem a příjemným společníkem. Díky hudebnímu sluchu a šikovnému jazyku pochytil během minut nejdůležitější povely a užitečné věci typu sedni, lehni, kolo, kruh, ven, ahoj, pivečko, jak se dneska máš, sračka, budu kousat, jsi kost a vůbec vše důležité pro život. Gerýšek měl opravdu štěstí a během těch pár dní se naběhal až hamba, procvičil spoustu triků, dostal kopu bílého chleba a tyčinek na smradlavý dech. Shayne nikdy neměl příležitost pobýt v blízkosti psa, natož několik dní. Pořád udiveně pochvaloval, jak je Geroj tichý a hodný a poslušný a vůbec si jako vždy získal srdce osazenstva. Když s ním šel večer do obchodu (znaje pouze Pomalu a Zůstaň ) óch-áchala mu Gerýska celá vesnice. Docela se divím, že zůstal nehnutě sedět před sámoškou. Asi měl trošku bobky. V Otane stačilo zavřít skleněné dveře a už měl zaječí úmysly. Zajímalo by mě, co se mu odehrává mezi ušima - já je skrz sklené dveře vidím a oni mě ne? :-) Pravděpodobně něco na ten způsob. Na večer jsem měla geniální návrh se stolníma hrama, takže jsem byla až do filmu napučená, jak mě Shayne rozšvihal v dámě. Dali jsme si studenou večeři, nejakou zeleninu a víno a já si ani nepamatuju, kdy jsem napodledy snědla dvě konzervy červené řepy.
Abych očistila svojí pověst pošpiněnou předešlou partií dámy, hloupá protivná hra, zalobovala jsem za partičku kanasty. Není nic zábanějšího než dohadovat se o pravidlech kanasty, kromě reakcí fanoušku twilightu na nový trailer NewMoonu. Navíc když k tomu tadyhle člověk neví ani jak se řeknou piky, natožto snímání. U kanasty jsme zůstali až do pozdního odpoledne za společnosti orosených sklenek s ginem a tonikem a čerstvým ovocem. Sluníčko pražilo jako blázen a ani stéblo trávy se nehnulo. Naštěstí byl pánbu doma a seslal mi starostlivého přítele. Shayne donesl opalovací krém, tak jsem pomazala svojí nordickou pleť třícentimetrovou ochrannou vrstvou. To že krém přeexpiroval v roce 2001 ! si všimnul až když jsem ráno našla svojí kůži ze zad přilepenou k prostěradlu a na obličeji mně svědily i chlupy. Ještě 5 dní jsem pak páchla sprejem z aloe vera. Jen doufám, že mu ten sprej nedala teta na oslňování děvčat v době, když aeorosol byl vrcholem technické vymoženosti.
Brambor jsme uvařili asi 5 hrnců (já to řikala...) minuli dva tucty vajec, dvoje okurky a zatímco jsem krájela kila mrkve a petržele, věnovali jsme minutu ticha ztracené mřížce na krájení brambor :( Než erteple vychladly, opustila Shaynea snaha narvat všechno do největšího hrnce v domácnosti a šel do kůlny hledat necky na marmeládu, ve které dělala jam už jeho pramáti. Nevím, jestli jsou ty kiwíci uplně zvrácený nebo co. Ale potom, co Shayne nasekal cibuli na kaši a sýr na gigacihly velikosti kostky cukru, museli jsme ho z procesu uplně vyčlenit. Míša úhledně a pečlivě (a ručně...) oloupal a nakrájel brambory a já ztratila půl hodiny života rozkrajováním každé kostky sýra na osminky. Po kořenění přišlo míchání které jsem si užila uplně nejvíc :D Míša se snažil přesvědčit Shayna, že ta hora salátu stejně nebude stačit, ale skutečně to pochopil až o tři dny později. Nejhorší na vaření, což mi potvrdí každá hospodyňka, je to uždibování. Tady kousek, tamhle lžička, tu kostička jestli to nepotřebuje přisolit a na závěr, kdy je salát promíchaný, vychlazený a nazdobený, na něj nemá člověk ani chuť. Tahle fáze naštěstí netrvá dlouho, což je důkaz Boží existence. Takže k pozdnímu obědu už byl můj žaludek ready na salát i porcovanou šunku. Už se moc těšim na článek o Tiritiri Matangi. To bude snad jediný článek bez jídla. Kromě těch zmínek o jídle, které jsme neměli dovolené na ostrov vézt :)
Jred (17) je ve věku, kdy ví co je to slušnost, ale pořád jsou pro něj rodiče a jejich kamarádi nejtrapnější element jeho existence. Tak většinu času trávil u playstationu a zabíjel co se dalo. Michael (13) si ještě všechno tohle uvědomit nestihnul, tak se na dobu 4 dnů stal Gerojovo nejlepším kamarádem a příjemným společníkem. Díky hudebnímu sluchu a šikovnému jazyku pochytil během minut nejdůležitější povely a užitečné věci typu sedni, lehni, kolo, kruh, ven, ahoj, pivečko, jak se dneska máš, sračka, budu kousat, jsi kost a vůbec vše důležité pro život. Gerýšek měl opravdu štěstí a během těch pár dní se naběhal až hamba, procvičil spoustu triků, dostal kopu bílého chleba a tyčinek na smradlavý dech. Shayne nikdy neměl příležitost pobýt v blízkosti psa, natož několik dní. Pořád udiveně pochvaloval, jak je Geroj tichý a hodný a poslušný a vůbec si jako vždy získal srdce osazenstva. Když s ním šel večer do obchodu (znaje pouze Pomalu a Zůstaň ) óch-áchala mu Gerýska celá vesnice. Docela se divím, že zůstal nehnutě sedět před sámoškou. Asi měl trošku bobky. V Otane stačilo zavřít skleněné dveře a už měl zaječí úmysly. Zajímalo by mě, co se mu odehrává mezi ušima - já je skrz sklené dveře vidím a oni mě ne? :-) Pravděpodobně něco na ten způsob. Na večer jsem měla geniální návrh se stolníma hrama, takže jsem byla až do filmu napučená, jak mě Shayne rozšvihal v dámě. Dali jsme si studenou večeři, nejakou zeleninu a víno a já si ani nepamatuju, kdy jsem napodledy snědla dvě konzervy červené řepy.
Abych očistila svojí pověst pošpiněnou předešlou partií dámy, hloupá protivná hra, zalobovala jsem za partičku kanasty. Není nic zábanějšího než dohadovat se o pravidlech kanasty, kromě reakcí fanoušku twilightu na nový trailer NewMoonu. Navíc když k tomu tadyhle člověk neví ani jak se řeknou piky, natožto snímání. U kanasty jsme zůstali až do pozdního odpoledne za společnosti orosených sklenek s ginem a tonikem a čerstvým ovocem. Sluníčko pražilo jako blázen a ani stéblo trávy se nehnulo. Naštěstí byl pánbu doma a seslal mi starostlivého přítele. Shayne donesl opalovací krém, tak jsem pomazala svojí nordickou pleť třícentimetrovou ochrannou vrstvou. To že krém přeexpiroval v roce 2001 ! si všimnul až když jsem ráno našla svojí kůži ze zad přilepenou k prostěradlu a na obličeji mně svědily i chlupy. Ještě 5 dní jsem pak páchla sprejem z aloe vera. Jen doufám, že mu ten sprej nedala teta na oslňování děvčat v době, když aeorosol byl vrcholem technické vymoženosti.
Náš zákeřný, zdraví neprospěsný přítel se nám už v minulosti snažil popsat nepopsatelný vánoční dort/koláč Pavlova, což je jednoduše olbřímí sněhová pusinka upečená ze slazeného bílku. Byla ňami, dali jsme si jí s kiwi a meruňkami. Ale tak dobrý jako kiwi koláč od Míšovo maminky to nebylo. Po zbytek večera jsme zůstali bezvládně ležet u rodinných komedií. Ráno 25., kdy se rozdávají dárky, jsme si opět poleželi do desíti, požitkáři, a opět, s kávou a zmrzlinou, zahájili den partičkou kanasty. Náš salát samozřejmě sklízel úspěchy, nechápu proč to vůbec zmiňuju, a šunka od kosti byla i po dvouch dnech den to, co si v tom pralesním vedru naše těla žádala. Jared stále vraždil, občas zapojili i druh joystick, aby mohl vymítit i všechny přítomné členy rodiny. Na Michaelovi kapesním počítači jsem si ze slušnosti vychovala vlastního zabijáckého gay draka - bledě modrý s lila proužky. Hru jsem opustila hned, jakmile to bylo společensky vhodné a šla se do jídelny věnovat kouzlu Vánoc.
Celý den jsme byli v neustálém stavu okouzlení, tak jsme si dárky nechali až na další den. Míša dostal magnetické puzzle a ráno jsme zuřili nejmíň hodinu při stavěním základní krychle. Míša vypadal skoro nepříčetně, fakt nám to nešlo. Příště musím pořídit nějkou relaxační kazetu, nebo člobrdo. Zato Shayne a Michael odpoledne vyráběli magnetické náhrdelníky a naušnice, pouta a ruzná mučidla. Já jsem dostala obě série svého oblíbeného seriálu Extras i s filmem. Nechala jsem si je na doma, na plazmovku ;] Samozřejmě brilantní. Odpoledne den před naším odjezdem se zastavila Becky s Natashou a tak jsme pěkných pár hodin poseděli, popili, pojedli a vysmívali se mým spáleninám. Ráno před odjezdem jsme se chtěli zastavit u naší kamarádky Nikky, ale vezla bráchu na letiště. Vracel se kamsi do Iráku imponovat civilistům. Já jsem odřídila svojí oblíbenou trasu Dannevirke - Taupo. Poslední zbyteček salátu padnul v Napieru - sme to říkali. Na tradiční přestupní stanici BK Taupo, jsme se občerstvili, vyvenčili, vyměnili. A k naší hanbě jsme zapoměli Gerojovi doplnit misku s vodou :( Po příjezdu domu vypil bazén. Těžké jsou životy prvorodičů.
Všechny fotky najednou, možná i něco navíc, si můžete prohlédnou v našem albu na Facebooku ZDE
No comments:
Post a Comment