Od Waipunga Falls jsme pokračovali rovnou do Taupa, naštěstí směrovky na město začínají už v Napieru, tak jsme nebloudili. Městečko je to v podstatě krásné, ale pořád je to městečko. Asi jsme moc zburanovitěli v naší vesnické hroudě :)
Při rezervaci hotelu jsem napsala, že dorazíme krátce před polednem. Přesný čas 11.30, zdálo se ideální ubytovat se, vyložit věci z auta a začít lehkou prohlídku města a přilehlých turistických styčných bodů. Okamžitě jsme poznali, že jsme na správném místě. Před hotelem se promenádovalo na prakovišti 5 kačiček - ňuňů. A určitě se jich ještě 
několik potvůrek schovávalo. V recepci jsme čekali asi půl hodinky, jestli se nás někdo ujme, cedulka *jsem zpět za 15 minut* lhala, tak jsme pokračovali v harmonogramu s naloženým autem. Trošku stres. Kvůli dlouhé cestě a rannímu vstávání měl být náš program prvního den co nejodpočinkovější. Huka Falls jsou malé vodopády hned za městem, směrem na Rotoruu. V roce 1958 byla na řece pod vodopády postavena termální elekrtárna Warakei, která jednak využívá vodní tok a od roku 2005 páru z tamních termálních polí. Díky tomu je proud vody v řece korigován, ale pro potěšení diváků vypouští elektrárna v pravidelných
intervalech 3x denně vodu do koryta v plné síle neuvěřitelných 220000litrů za sekundu. K Huka Falls se obrátila mezinárodní pozornost v únoru 1989, kdy našli pod vodopády po proudu tělo kriketového rozhodčího se svázanými končetinami.
My jsme na malé parkoviště dojeli pár minut před 12, omrkli jsme cetky a vydali se k vodopádům (cca 2 minutky)Kromě vycházky po břehu z obou stran je možné se projet na raftu přimo po peřejích a prohlédnout si 11metrový vodopád přímo z prostřed řeky. Nevím jak populární, ale rozhodně dražší variantou je prolétnout se vrtulníkem. Oba zážitky je možno koupit ve adventure centru na pravé straně cesty, od huka falls směrem na Rotoruu. Před domem stojí vrtulník, tak myslím, že se nedá minout.
Voda v řece je neuvěřitelně modrá
. Jednak je extrémně čistá a pod spádem, který je cca 11 metrů, vzduchové bubliny ještě podporují jiskřivý modrý vzhled. Prostě paráda.K vodopádu jsme se vydali ještě jednou a to v noci. Voda byla puštěná naplno a peřeje byly mnohem divočejší.
Kromě krátké párminutové procházky k vodopádu je kolem řeky ještě několik stezek. Jedna cyklistická, vede nevím kam, a cca dvouhodinová, která vede zpět do města kolem řeky Taupo. Byla už solidní tma, takže fotek se moc nepovedlo. Řeka je opravdu široká, obklopená buší, a jen v dálce blikají světla civilizace. Po řekněme hodince cesty jsme došli k dřevěnému mostu přes malý potůček. Bylo už po západu slunce a znatelně se ochladilo. Kolem můstku se vznášela mračna bílé páry a linula se k široké líné řece. Už mě nemrzelo, že jsme na procházku vyrazili takhle na večer za tmy. Jinak by se nam si přírodní termální potok lokalizovat nepodařilo :) Vyvěrá několik metrů od můstu a vlévá se do řeky, která v tom místě vypadá spíš jako jezero. Mísí se s říční vodou a na dně jsou velké vodou ohlazené kameny. Mně se zalíbilo na kameném trůně přesně pod mostem, blízko pramene, kde byla voda opravdu horká. Čím blíž k řece, tím je voda vlažnější a každý si může vybrat teplotu, která mu vyhovuje. Hvězdičky svítily, kačenky si taky občas kvákly a kolem nás z řeky i potoka stoupala bílá pára. Už vím jak se cítilo teplické prasátko, když objevilo horký pramen :-)
Cesta zpět do hotýlku byla trochu rozpačitá. Měli jsme strach o auto, které parkovalo u silnice. Navíc byla tma a my, ještě před chvíli prohřátí, jsme se klepali zimou. Ale to bysme nebyli my kdybysme si neporadili. Nejdřív jsme si zkusili posvítit mobilem, ale to nám v buši bylo platný jak brzda u vany, zvlášť, když se každých pět vteřin musí mačkat nějaký čudlík. Pak jsme si vzpoměli na naše noční bloudění bažinou v Tisé a svítili jsme si bleskem od foťáku - ale takových promrhaných fotek pro 1 vteřinu záblesku jasného světla... Naštěstí měl na sobě míša bílou mikinu s kačenkou! Stačilo krátké nastavení expozice, jedna fotka mikiny, která z displeje svítila jako světluščin zadeček, pak už jen nastavit jas na monitoru a světlomet byl na světě. Díky
Lukáší za pomoc s výběrem zrcadlovky. A jestli jste si někdy v praxi ověřili, že cesta zpět je vždycky rychlejší, nebudete se divit, že jsme za půl hodiny doběhli na parkoviště a našli svoje auto nevymlácené. Uklidnění jsme se šli ještě jednou podívat na HukaFalls, v nočním proudu neuvěřitelně rozvodněné, a z okolních hor stoupala pára. Opravdu krásný pohled. Naše věčné problémy s topením v autě se nám toho večera taky podařilo vyřešit. Rozpadnul se plastový ovladač, kterým se otáčí a nastavuje intenzita topení. Kleště jsme sebou neměli, ale nakonec se nám pomocí kroužku na klíče podařilo otočit ocelovým trnem, který jako jediný zůstal trčet z palubní desky. V hotelu jsme padli do postele jako mrtvoly. Ale zase jsme se ujistili, že se neztratíme a spolu zvládneme všechno. A kdyby bylo úplně nejhůř, vždycky si můžeme posvítit fotkou a zatopit klíčema.
No comments:
Post a Comment