Auckland den 1.

Ve středu jsme vyrazili na 500km dlouhou cestu za pracovním pohovorem ve společnosti Serato. 1. kolo Míšu čekalo ve čtvrtek v 10.30 a 2. v pátek v 11.00


Celé naše dobrodružství se od začátku zdálo odsouzeno k nezdaru. V úterý jsme odvezli notebook do opravny po tom, co jsme ho z ní před týdnem přivezli. Míšovi zlobí už druhý měsíc nabíjení a konektor vzadu je uvolněný. Střídáme se o můj. (Proto máme taky takové prostoje s článkama) Připájkovali nám konektor za 120 zpět k desce a za pár dní zase nešelo nabíjet. Hodinu před cestou nám přišla SMSka, že notebook neopravili. Mateřska deska je prasklá a je potřeba objednat novou :( To je investice 5-10 tisíc, což si samozřejmě nemůžeme dovolit, a navíc MSI desku se nám tady asi sehnat nepodaří. Opravdu víc než nepříjemné zjištění. Míša tam měl spoustu materiálů, které si chtěl před pohovorem projít, zopáknout C++ a pročíst životopis. Vyjeli jsme notebook nemaje. Nemohli jsme najit klič od bytu. Zamkli jsme zevnitř ale jak se dostaneme domů, to ponecháme osudu. Rozloučili jsme se s Gerýškem a vyzvedli v Hastingsu nefunkční laptop.

Já jsem odřídíla první 3 hodiny do Taupa, kde jsme si stavili ve známém Burgerkingu pro dávku tuku a cukru. Posilněni nutričním přídělem a letním počasím jsme se vyměnili u kormidla, náš cíl byl 4 hodiny před námi.

Do Acucklandu jsme dorazili skoro za tmy. Manévrovali jsme přes 5tiproudé silnice a všemožné nadjezdy. Jsme vesnický burani. V Otane nám cestu zkříží maximálně lama nebo Zetor. Město působilo relativně hezky, čistě se sympaticky širokými ulicemi. Ale nálada byla stejně neveselá. Vkladáme do téhle příležitosti naděje. Konečně se nám podařilo najít hotel, zaparkovali jsme za ním a v tu ránu na nás dolehla veškerá únava. Zapsali jsme se na recepci, převzali klíč a zjistili, že všechna hotelová parkovací místa jsou už rezervovaná :( Vyjeli jsme opět do města, hledat místo k parkování, pokud možno co nejlevnější a na celou noc, abychom nemuseli každé dvě hodiny vyběhnout a hodit minci do automatu. Při křižování neonového centra už jsme ale měli pocit že to město nenávidíme. Nebylo vidět na mapu, všude plno a rušno. Podařilo se nám, ani nevím jak, najet na motorway zpátky na Hamilton a nejbližsí exit byl až za městem u přístavu. Nakonec jsme objevili strašidelné podzemní parkoviště za 24 $ denně a relativně blízko hotelu. Vytahali jsme veškerou batožinu a vratili se do hotelu (Vás by určitě v té situaci taky nenapadlo nejdřív jít na pokoj a vyndat batohy a pak teprve přeparkovat. Koho by napadlo, že to bude trvat půl hodiny a přilehlé ulice budou tak narvané). Po ubytování a vybalení jsme seběhli na recepci a zaplatili si 250 mega internetu. Snad nám to vydrží. Všechno, co se dalo, jsem připravila na ráno. Vyžehlené tričko, kalhoty odchlupit od Gerýska, čokoládová tyčinka na uklidnění nervů, žvejky, nové boty, papíry, nahradní propiska, kačička, kapesník a snad bych složila do batohu i bryndáček, kdybych nějaký měla. Hold nervy. Míša se ještě několik hodin učil, připravoval si věci na pohovor a vypracoval takové ty personalistické otázky Kdo jste, co chcete a přoč jste lepší než ostatní. Ráno v 9 naplánovala Camila agentka pracovní agentury setkání s Míšou. Projít základní body pohovoru, vyzkoušet si nanečisto pár věcí a otázek a v 10.30 už naostro v Seratu. Naštěstí jsou obě místa relativně blízko našeho hotýlku. Takže jsme se jsme ráno stresovali, ikdyž jsme nemuseli. Jindy máme nervy oprávněně. Večer se Míša ještě pokusil oholit mou fialovou jednorázovou žiletkou na nohy a rozřezal si obličej a krk. Není divu, že se nám tak špatně spalo. Když se to sere, tak se to sere.