Marine Reserve - Te angiangi

Copak je to za pravidla? Nic nezvedej, nic nepřemisťuj.
Nic neodnášej!
Všechno podezřelé nám nahlaš. Fotku si odnést můžeme? Ty s tím teda nadělají.

Blackhead - překrásná pláž, jako spousta jiných.



Našli jsme spoustu fotek a odkazů na vyhlášené potápění a nádherné podmořské útvary. Potápění jsme ale samozřejmě nevyzkoušeli. Možná ani není 'sezóna'. Snad se nám jednou poštěstí. Mám takový dojem, že neopren pro Geryska se nedělá a je potřeba projít si instruktážním výcvikem. Ne, asi se nám nikdy nepoštěstí. I tak jsme se na výlet do této rezervace těšili. My se vůbec těšíme uplně všude.
Cestou na pláž řídil Míša. Krávy na cestě nás už samozřejmě překvapit nemohly. Hadejte kdo má přednost? Tentokrtát dokonce doprovázeny autem s výstražnou cedulí. Pozor krávy, nebo dej přednost krávě, kdo si to má pamatovat.



S každým ujetým kilometrem jsme klesali a blížili se k oceánu. Pár minut od cílové destinace bylo klesání hodně průdké a objížděli jsme v širokém kruhu nepopsatelné - možná vyfotitelné - údolí. Doufám, že nás tak krása zvlněného terénu nikdy nepřestane udivovat. Sice jsme projížděli pomaličku, ale zveřejním jen jednu jakž-takž zveřejnitelnou fotku, kde nedržely stromy stráž a v odraze okýnka není vidět moje hlava. Nevím, proč jsou scenérie obzvlášť v okolí pláží tak krasné. Né, že by vnitrozemí nebylo. Míjeli jsme divoké rozvlněné zahrádky a už jsem nedokázala zabránit máchání rukou před Míšovým obličejem. Jinde ve světě si člověk nemůže ani čuchnout a tady mají celé pláně rozkvetlých bílích lilí. Svatební cally se nevybíravě roztahovaly všude, kde zrovna nestály kozy. Doufala jsem, že se nám cestou zpět podaři někde šikovně přistavi - ještě za světla - a že pořídím pár pěkných jarních fotek. Ale baterka ve foťáku mi došla už cestou zpět do kempu. Několik minut jsem baterku zahřívala v rukách, dýchala na ní a prosila, klepala s ní o hřbet ruky v naději, že se mi podaří přeměnit energii kinetickou v energii elektrickou. Nakonec se mi podařily asi 4 fotky. Bohužel na automat bez jakékoliv kompozice :( (všímáte si, že v každém článku mám relativně přijatelnou výmluvu? Dneska se ještě pokusím obhajovat písečnou bouří, čtěte dál). Ale představu si určitě uděláte sami a závidět mužete i bez přeexponovaných lilie.






Auto jsme odstavili v malém karavanovém kempu. Majitel nás žoviálním mácháním rukou zval na svůj pozemek a svými gesty obsáhnu celý kept - přeložili jsme si to jako Zaparkujte si kdekoliv si jen přejete. Abysme neurazili, odskočili jsme si ještě na jeho toaletách a hurá vstříc nezvedání nepřemisťování a hlavně veškerému neodnášení. Zatímco cestou zpátky jsem si připadala jako výsadník na severním pólu bojující s poryvy větru, při prvních stech metrech jsem konečně pochopila pocity týmů Stargate zkoumající cizí planety. Už jen ta nařízení na ochranu všech předmětů a rostlin na pláži nám nutilo představu, že koukáme skutečně na něco neobvyklého. U každé písečné duny a prachprosté šumličky jsem kroužila se foťákem a kroutila hlavu do nepřirozených úhlů. Hned mi bylo jasné, že Blackhead není překrásná pláž, jako tolik jiných. Celé místo je naprosto unikátní.









Po pravé ruce nás cestou sledovalo stádo biftečků. Páslo se na 80° svahu podél pláže. Geroj byl z něho celý říčný, rval za vodítko, kníkal a chtěl se jít socializovat.
Napadlo mě, jestli se místní odrudy krav rodí s nějakými vrozenými předpoklady k pastbě na svahu. Jestli se jim evoluce pokusila usnadnit život na křivolakém povrchu. Například že by obě levé nohy byly kratší než pravé, aby se jim dobře stálo a chodilo. Ale to by se jim zase dost špatně vracelo. Musely by chodit kolem kopce v kruzích. Samozřejmě by se rovinul dopravní systém. Ty, co mají kratší pravé by musely organizovaně chodit v protisměru. Nedej bože, aby se pravokrátká kráva zamilovala do levokrátkého vola. Tentam jsou romantické procházky po horách - a co teprve po rovné pláži. Vůl se klátí nalevo, kráva napravo, narážejí do sebe hlavama... U telátek nesourodých rodičů by se objevovaly odchylky od normálu. Levokrátké telátko chodí pozadu za svou pravokrátkou maminkou. Nožičky zkrácené na úhlopříčku. Všechny další generace budou determinovány k životu v horách. Omezující.
Sotva se ta letmá myšlenka objevila - bylo to jen vteřinka - bylo mi jasné, že příroda je o hodně chytřejší. To jen člověka občas popadá obdobné střídavé pominutí mysli. Novozealandské krávy mají hydrauliku.





Racci kroužili nad vodou nebo ozobávali naplavené morské řasy. Vlny a vítr občas zbavili písku zvláštní černé... věci. Na první pohled mosaiková podlaha. Na druhý velká kamenná podloží ukratá pod písečným nánosem, lesklá, ohlazená a lavovitě rozteklá. Pravděpodobně proto je vstup do oceánu tak mělký a racci si sedí uprostřed širé vody na kamenných vyvýšeninách desítky metrů od břehu. Chudák Gery běhal z jedné strany na druhou, trhal Míšovi ramenem a nemohl se rozhodnout jestli je nejvíc nejlepší stádo krav napravo, nebo racek nalevo. Drželi jsme ho na vodítku asi hodinu a půl než jsme došli k mysu. Nebyly jsme si přesně jistí, kde končí rezervace a s ní zákaz volněpobíhajících psů a manipulace s předměty. A to se zvednul ten šílený vítr. Roztančil celou pláž Blackhead a rozvlnil její povrch jako šátek. Teprve, když jsem vyplivla bábovičku, mě napadlo zavřít pusu. Něco podobného jsem ještě neviděla. Nedá se to moc dobře popsat, ani zachytit - navíc jsem se bála o lensku. Písek je tak jemný, že se dostane i do zavřené konzervy, natož mezi filtr a čočku. Geroj si s písečnými vlnami hlavu nelámal. Topily se v oceánu, kde splynuly s vlnobitím.







Pár minut jsme byli nucení jen stát a koukat a užívat si to a kochat se a nevěřit a kde je Geroj? Nějaký nehorázný šťastlivec má na pláži farmičku. Může jít 3 kilometry až na Te angiangi, 5 kilometrů zpět až na Purerere a nepotkat ani živáčka. Stejně jako my... Slunce už skoro přiložilo pravé ucho na skálu a chystalo se zaplout pod peřiny. Geroj měl konečně relativní svobodu pohybu, lítal jako blázen a utíkal před vlnama. Řešení problému jak napojit psa z petlahve ve vychru jsme neobjevili. Lamal tlamičkou po gejzíru vody, který kolem něj horizontálně proplouval a pleskal ho přes čumák.






Cesta zpátky po pláži k autu byla docela drsná. Nastal odliv ś vodou zmizela většina písku. Ta věc, černá lávovitá, už pokrývala skoro celou pláž. Podle toho pravděpodobně dostala jméno Černá hlava. Jít proti větru nebyla žádná legrace. Byl silný jako hovězí bujón, nevím jak Míšu, ale mne pískaly a bolely uši, všude mne škrábal písek a Geroj přes vítr nemohl schovat zuby. Baterka mi naštěstí došla hned na začátku zpáteční cesty. Na pláži zůstala neuvěřitelná spousta zajímavých věcí - třeba takové ty průhledné vajíčkovité bobulky, co v nich byla bublinka dvě a hýbaly se (!) Za kempem se mi podařilo vymáčknout těch pár fotek lilí. Cestou domů jsem řídila a byla jsem hrozně rozlámaná a unavená. V autě jsem zuřivě bojovala s narkoleptikem, abych se pak celou noc tahala se somnambulikem. Ráno jsem na výlet vyjíždla se smíšenými pocity. Naše situace s vízem nespěla k potěšujícímu - rsp k žádnému - závěru, doma zima, a vůbec všechno bylo špatně. Ale jako by to vědělo, venku si na nás počíhalo jaro a z celého dne a z nepřeberné hromady nádherných fotek jsem se vzpamatovala až za pár dní. Pokusím se do článku vybrat nějaké pěkné, pro případ, že tu na ně někdo někdy klikne. Ale je pro mne težké si vybrat :-)