"Jak to myslíš? Koneč čeho?"
"Konec Zealandu.
Tady pár metrů přede námi končí Zealand a začíná oceán."
Stejně jako začíná a končí všude po svém obvodu, na každé pláži, na které jsem stála, nebo ne?
Ale tohle mne napadlo až na Blackhead. Hned jak se moje boty zabořily do písku.
Hořkosladký konec Nového Zealandu, na kterém jsem zrovna stála a sledovala to řídké zrdcadlo. Občas člověk plánuje svůj život stejně jako oběd, aby nakonec přes všechny plány žvýkal místo smažáku žampióny.
Když jsme 30. července pekli tousty na výlet, tu pravděpodobnost odjezdu a návratu domů už nebylo možné jen tak ignorovat. Možnost, že nedostaneme víza a zážitek skončí dřív, než stoupnul adrenalin. Nevím jak Vy, ale já občas bojuju s vlastním srdcem a žážitkama jako s alkoholem. Když je smutno, je po p(r)ožití ještě hůř. Ale ve společnosti milovaného člověka, kdy si můžu opřít hlavu o jeho rameno, se spokojenost lehce obrátí ve štěstí.
Napadlo Vás někdy, proč nenaučíme psa znakovou řeč?
Každým rozkódováním totiž tvoříme nový kód. Pokuste se zopakovat něčí větu svými slovy. Například abyste si ověřili, že si správně rozumíte. Pokuste se informaci skrytou v číslech vyjadřit slovem nebo barvou. Zjistíte, že místo rozluštění jste informaci jenom jinak zakódovali.
Teď, když už jí oba ovládáte a oba přisuzujete každému znaku stejný význam, pokuste se pomocí znakové řeči vysvětlit svému pejskovi, aby se například neohlížel za minulostí. Bude Vám rozumět?
My se za svou minulostí přece ohlížíme. Vracíme se, hledáme chyby nebo potešení. A často taky hledíme vpřed na svou budoucnost.
K pochopení i základních věcí bude pravděpodobně potřeba víc než naučit pejska lidským dekodérům.
On možná kouká dopředu na svou minulost. Zná jí, ví jaká byla, ví jak chutnala a jak voňela a jasně jí před sebou vidí. A na rozdíl od nás, za sebou má schovanou vlastní budoucnost. Tu si neplánuje, neví jaká bude a co přináší.
Tak jsem se tenkrát na pláži obrátila, jako spokojenost ve štěstí. Za zádama oceán, naše budoucnost a přede mnou všechno dobré a zelené čím jsme cestou na Blackhead projeli. A Míša stál pořád po mém bůčku.
Třeba se máme naučit odpoutat se čas od času od věcí nám vlastních, abychom jeden druhého pochopili.
Zahledět se do dálky a těšit se z toho krásného pohledu, i kdyby před námi mohla místo budoucnosti ležet minulost.
No comments:
Post a Comment