Waitakere Ranges - Upper Nihotupu Walk

Vesnice Titirangi, ve které bydlíme, se nachází v oblasti Waitakere. Národní park Waitakere nabízí více než 16 000 hektarů původního deštného pralesa a pobřeží oceánu. K využití je 250 kilometrů různě náročných tras, turistická zázemí, kempy, cesty na dechberoucí divoké pláže, překrásné výhledy, vodopády a divoká skalnatá pobřeží. Ačkoliv máme tenhle nádherný kus světa hned za domem, na žádné konkrétní trase jsme zatím nebyli. Po dlouhém podzimu (který trval celou zimu) přišla jedna trochu slunečná neděle, tak jsme se rozhodli Waitakerské pohoří trochu blíž poznat.

Už jsem se zmiňovala o nádherné pláži Whatipu s černým lávovým pískem v Tomto článku a spoustu pěkných fotek z noční pláže najdete Zde. Whatipu je ráj surfařů, stejně jako turisty oblíbená pláž Piha, osamocená Bethells nebo Karekare, kde se natáčely některé scény z filmu Piáno (stejně jako Xena a Herkules boo! :-)


Fauna a Flóra
Přestože celý park byl samozřejmě zasažen osidlováním nejprve Maory a následně Evropany, rozvíjejícím se farmařením i průmyslem, velké zachovalé úseky původního deštného pralesa jsou stále domovem mnoha exemplářů krásných elegantních jehličnanů Rimu, štíhlých Kahikatae a obřích stromů Kauri (bohužel mají velmi krásné a kvalitní dřevo a dorůstají úctyhodných rozměrů, proto jejich populaci silně zasáhla těžba)



Díky projektům ARC na obnovu a záchranu původních lesů se podařilo eliminovat velké procento integrovaných škůdců (zejména vačice) a tím pomoci rozšířit populaci původního ptactva - hlavně Tui, Fantail a obří novozélandský holub Kereru jsou při procházkách parkem opět běžně k vidění.

photo by Stefan Marks

My jsme narazili i na maličkou zelenou kukačku Pipiwharauroa, která se objevuje z jara spíš výš na sever v Kauriových lesích.
Při troše štěstí můžete narazit na podivné tvory, jako ohrožený a krásný Pupu Rangi, nenápadnou žabku Leiopelma Hochstetteri, za šera místní velké světlušky, které jsou v podstatě něco mezi pavoukem a červem. A pokud jste opatrní a nezabloudíte do tichého tmavého kouta lesa, vyhne se Vám dlouhoocasý netopýr Pekapeka.





Historie
Předci místního Maorského iwi (přeložme trochu barbarsky jako kmen) Te Kawerau ā Maki se usídlili v této plodné oblasti už před 700-800 lety. Stále jsou silně spjatí s územím Waitakere a jejich historii i současný život vypodobují vyřezávané pou whenua (totemy) rozmístěné po území parku. Největší změny proběhly po příchodu Evropanů ve 30tých letech osmnáctého století. Osadníci vybudovali několik lokálních železnic pro dopravování dřeva a materiálu, jejichž pozůstatky jsou viditelné po celém parku. Přehradili potoky a řeky, některé kmeny Kauri byly však tak masivní, že je nebylo možné splavit. Masu mrtvých zakleslých kmenů, které se snažili dřevorubci doplavit k oceánu, je stále možné vidět u pláže Piha. 5 hlavních vodních nádrží bylo postaveno mezi lety 1910-1970 a ty dodnes zásobují Auckland pitnou vodou. K horní nádrži Nihotupu jsem se vydali my.

Waitakere národní park byl zřízen v průběhu mnohých let, začínaje rokem 1900, kdy Auckland začal skupovat místní půdu kvůli vodním zdrojům i malebným scenériím. Původní "Aucklandský Stoletý Pamětní Park" byl založen roku 1940 na oslavu výroční 100 let od založení Aucklandu a i to díky mnohým soukromníkům, kteří svoje pozemky věnovali městu.

Arataki Visitor Centre

Návštěvnické centrum leží 6km od Titirangi po silnici Scenic Drive.
Arataki znamená "cesta k poznání".
Centrum je ideálním místem kde začít svojí prohlídku po Waitakere Rangers. Z horní verandy je nepřekonatelný výhled na buš, přehradu a široký oceán. Před centrem si můžete prohlédnou ofinu města skrz ručně vyřezávaný rám, který je zároveň jednou z dominant místa. Původní maorský pou, který byl umístěn před vchodem do centra je momentálně (2010) v rekonstrukci.
Vyřezávané maorské sochy uvnitř centra byly vyrobeny ze dvou velkých stromů Kauri členmi Te Kawerau ā Maki a vyobrazuje jejich předky. V horním podlaží se můžete zásobit brožurkami a mapkami tras, koupit si nějakou tu cetku na památku, knihy o Novém Zélandu a zeptat se místních, kam se nejlépe vydat a po čem se rozhlížet. Můžete si dát čaj, nebo kávu, dát děti do dětského koutku a prohlédnout si dobové fotografie a artefakty.

Upper Nihotupu Walk

My jsme náš výlet začali návštěvou Arataki centra a obtěžkali se publikacemi o okolí.
V hlavní síni mají plastiku vyhynulého ptáka Moa v životní velikosti. Chtěla jsem se s ním vyfotit, ale trochu jsem se styděla :)
Na internetových stránkách jsme si už předem vybrali dvouhodinovou trasu k horní přehradě Nihotupu. Jedná se o přístupné místo s pohodlnou cestou, která vede skrz bush kolem řeky až k přehradě a míjí několik vodopádů.
Začíná na parkovišti 5 minut autem severně od Arataki.
Samozřejmě na Zélandě žijí Češi a jiné importované druhy, proto nedoporučuji nechávat v autě žádné cennosti. Stačí přejít malý dřevěný mostík přes potok, který v průběhu cesty potkáte ještě několikrát a s pomocí fřevěných ukazatelů nemůžete zabloudit.

Cesta buší trvá cca 10 minut A když se pozorně rozhlédnete, uvidíte spoustu vzácných druhů minimálně z flóry. Několik zajímavostí o stromech Kauri a Rimu si můžete přečíst v článku o Ruahine parku. Drobní ptáčci Fantailové Vás budou doprovázet na každém kroku. Živí se hmyzem, který lidé při chůzi divočinou plaší. Ptáček Tui je spíš slyšet než vidět, ale procházce tím jen přidává na kouzle.
Pár informačních cedulí podél cesty Vás seznámí se základními pravidly. Co nás překvapilo, že pejsci jsou povolení v parku pod dohledem (čili i bez vodítka) Chvíli jsme uvažovali, jestli se vrátíme domů pro Gerýška. Ale David měl doma pozvané hosty na oběd, tak jsme nechtěli dělat křeny.




Úzká, za deště trochu blátivá cesta lesem se napojuje na širokou udržovanou cestu, která pravděpodobně sloužila i k dopravě materiálu na stavbu přehrady.
Je možné se po ní vydat na trek na kole a potkali jsme několik nezodpovědných rodičů, kteří brali své potomky na drncavou jízdu v kočárku.
Po pár minutkách míjíme potok, který jpřes který jsme na začátku trasy přecházeli.
Narazil na kamenitý podklad a prodral si úzkou cestu skrz skálu. Ze skály spadá široký a několik metrů vysoký vodopád, kolem kterého poletují a loví ptáci.
Na druhém břehu potoka nad vodopádem jsou zrezivělé pozůstatky stavebních prací, které dodávají místu úžasnou atmosféru ztraceného města.
Podél hlavní cesty můžete najít kapradinami a stromy prorostlé zrezivělé vagony a různé sloupy, které jsou na první pohled skoro neviditelné. Příroda za sto let všechny vetřelce asimilovala a rozložila železo téměř na prach.






V polovině cesty se objevují mechem porostlé skály s malými vodopádky, které mi připomněli moje dětství v Jetřichovicích. Potoky jsou sváděny do jednoho koryta, které se s přibývajícími kroky rozšiřuje. Už z dálky byl slyšel silný vodopád, ze kterého je bohužel vidět jen spodní část. Pokud máte dobré boty, můžete sejít po malé cestičce až k ústí a kochat se zelenými huňatými kameny a duhou pod vodopádem (už chybí jen jednorožec nebo vampír a romantika je absolutní)
Naneštěstí (pro mně) mi akorát došla baterka ve foťáku, což mi kupodivu nezkazilo zbytek výletu. Proto mám dnes jen málo fotek. O to dýl jsem si s nimi hrála. Zbytek trasy vede podél široké klidné řeky, buš na obou březích je hustá a díky porostu dvoumetrové kapradiny Silver fern černo-zelená. Na řece je zakázané koupání i rybolov. Mokrých rozesmátých psů jsme ale potkali nemálo :-)



Přehrada může být v některých případech uzavřená. Ale my jsme se prošli až na její konec. Výhled zprostřed přehrady na ostré zelené kopce a klidnou hladinu (s kačičkou na vlnách) si bohužel můžete jen představit.
Zdvojnásobte dojem dvakrát, přidejte čerstvý ledový vzduch a šumění padající vody a máte lehkou představu o tom, jak klidně a nádherně místo působí.
Na boku hráze jsou malé kluzké schůdky, které vedou k úpatí přehrady a které jsou pro veřejnost "nepřístupné".
Stačí se ale vydat pohodlnou cestou dál a dostanete se ke dnu masivního rezervoáru s malou servisní stanicí a starou úzkokolejkou legálně :)

stavba přehrady - Winkelmann Henry

Až příště vezmeme k Nihotupu Gerýska, bude baterka nabitá naplno a paměťová karta zformátovaná. Přehrada zásobuje Auckland vodou už od roku 1923. Zabírá území 12.5 hektarů, objem 2.2 miliónů kubických metrů je nejvýše položenou aucklandskou přehradou.

K autu jsme se vrátili kolem 3 hodiny a tak jsme se rozhodli navštívit historický dům (nyní spojený s antikvariátem) patriotky a cestovatelky Rose Hellaby(ové), která po své smrti věnovala dům a pozemek lidem Aucklandu. Krásný výhled z její zahrady na rozlehlé město a divoké zelené kopce je rozhodně úchvatný. Před sto lety, kdy bylo okolí dokonce méně urbanizované, musel být její domek ráj na zemi.
Cestou směrem z města jsme zastavili na několika rozhlednách a znovu se pokochali pohledem na naše město a Waitakerské štíty. Potkali jsme milou přátelskou kočku s podivným jménem Mrrgle. Přísahám, pokud budu někdy mít kočku, pojmenuju jí Mrgle :) Nechala se hladit a nosit a vypadala ochočeně. Protože měla na známce telefonní číslo, chtěli jsme udělat dobrý skutek dne a zavolat majitelům. Ale jakmile ji Míša hodil keksík, strašně se lekla a zmizela. Kdo by to čekal, že se lekne sušenky a nás ne?
Den jsme zakončili na krásné, skoro liduprázdné pláži Bethells s černým lávovým pískem. Dog friendly pláž určitě znovu navštívíme i s nejlepšími přáteli pejskem a fotákem a zveřejníme pár řádek a fotek.