Protože mám rozdělaný asi půl roku článek, na který ještě hledám fotky a informace a Míšovo rodiče dali na net krásné fotky z dovolené, rozhodla jsem se trochu oživit i naše stánky krátkým článkem a fotkami z víkendu u Shaynea.Naprosto klasicky náš víkend začal zastávkou v místním řeznictví, kde jsme koupili pro jistotu celou ovčí hnátu a v místním NewWorldu jsem přibrali vhodnou přílohu k jehněčímu, jako jsou brambůrky a pivo. Né, že bysme měli nějaké konkrétní plány na víkend. Nejpravděpodobnější varianta je sledování Star Treku, u kterého já a Shayne děláme divné zvuky typu gzzžžum a vzzžžum a snažíme se přemluvit Scottyho, aby nás paprsknul. Zatím co v rámci možností normální Míša je odkázaný na četbu. Večer gril, víno a videopůjčovna. Naše oblíbená sekce hororů už začíná být příliš fádní. Nechápu, proč tam vždycky okamžitě zamíříme, půjčíme si 3 za 10 a hned, jak se začne točit první disk toho okamžitě lituju. Jako bych si jednou nemohla půjčit romantickou komedii. Bůh hororů by se na mně pro jednou určitě nerozzlobil. Ale ono raději to neriskovat.
Po příjezdu jsme se uvelebili a udělali jsme Shaynovi v pokoji pro hosty osobitý chaos, aby to tam nepůsobilo tak sterilně. Protože bylo krásné počasí, rozhodli jsme se pro krátký trek do lesního parku Ruahine. Strašně chytře jsme šli ještě před obědovečeří, abychom se tam moc nezdržovali :-)Shayne nás provezl skrz Dannevirke a jeho okolím a skoro u každého domu jsme zpomalili a vyslechli si, který pacient ve kterém domě bydlí, kde po Shaynovi stříleli kde přistála Enterprise. Shayne pracuje jako sociální pracovník / psychiatr pro oblast asi 50 kilometrů. Vzhledem k hustotě osídlenosti Hawkes Bay to není tak hrozné, jako by to bylo v Čechách.
Dojeli jsme na malé parkoviště u lesa a podívali se na mapu. Ten kdo vymyslel takové ty tečky Zde stojíš byl naprostý génius :) Teď už bych si to nepamatovala.
Nepodařilo se mi na internetu stáhnout stejně pěknou a přehlednou mapičku, tak Vás rozveselím pouze touhle podivně se lesknoucí fotkou.Krajina národního parku Ruahine je hodně rozmanitá. Strmé horské hřbety jsou pokryté notofágovými lesy. V hluboce zaříznutých říčních korytech subalpinským křovinám a lesní park Ruahine je plný nížinných lesů a mokřadů. Turistika je zde evidentně hodně rozšířená. Hlavně kvůli pestrosti tras. My jsme vzhledem k vycházkové náladě zvolili středně těžkou trasu (rsp středně těžké klestění se buší) Oblast je protkána turistickými chatkami, které zřizuje místní "ochrana životního prostředí" DOC - žádnou jsme nepotkali. Za relativně malý poplatek $120.00 ročně nebo $90 na 6 měsíců je možné pořídit si Hut Pass, který opravňuje návštěvníky za malý poplatek strávit v chatce noc a využít veškerého vybavení. Chatky mají různé úrovně vybavenosti, drtivá většina byla postavena dobrovolníky. Některé jsou dokonce zdarma. Zde se jedná pouze o přístřeší bez kamen, vody, toalety či patrových postelí. Chatky pravidelně kontrolují dozorci a pátrají po černých nocležnících (rozuměj nocležník, který nezaplatil) Přespat v chatě bez poplatku je množné v krajní situaci - když Vás přistihne sněžná bouře a Yetty se snaží odvléct Vaší družku. Smutné na tom je, že informační tabule o zákazu nocování bez poplatku a o výši pokuty jsou v angličtině A v češtině :( To máme teda pověst.
Park zahrnuje hlavní horské pásmo Ruahine a další 4 přilehlé horské hřbety. Formovaní zdejších hor je proces, který stále pokračuje. O čemž vypovídají i občasné sesuvy půdy, při kterých se často totálně zhroutí celé zalesněné stráně. Místo je oblíbené lovci - lov jelenů po zemi i z vrtulníků. Jejich introdukce v 19 století a jejich následné přemnožení silně ovlivnilo stupeň eroze. Časté silné deště a proměnlivé počasí a neutichající vichr pomáhá napomáhají přírodním procesům, které formují toto geologicky mladé území. Současnou hrozbou je kusu liščí, který ničí místní vegetaci. Ani jeho roztomilá velká kukadla a huňatý kožíšek ho nezachrání před vytrvalými snahami ochranáři a jejich vyhubení. Tento australský vačnatec byli vysazeni za účelem rozvoje produkce kožešin. To měl zas někdo chytrý podnikatelský záměr.
Naštěstí i přes podobné škodlivé vlivy je park plný krásné vzácné flory a ptactva. Několik turistických stezek, které se vinou od hlubokého říčního údolí až po vrcholky hor Vás během jedné tůry seznámí s plnou škálou výškových pásem a lesních typů. My jsme sice nesledovali turistickou stezku, o to víc jsme si výlet užili :)
Podokarpy patři do skupiny nahosemenných jehličnanů a jsou to spíše chladnomilné rostliny. My jsme měli možnost obdivovat rudou borovici Rimu. Po kauri druhý nejznámější strom Nového Zealandu a jeden z velmi starých druhů. Semena mají každých 5-6 let. Samčí šišky jsou lehce do žluta a samičí jsou červené. Celý strom hlavně mladý, je samozřejmě zelený, na zimu se zbarvuje do bronzova. Kůra je hladká a odštěpuje se ve velkých vločkách. Masivní jehličnany Tōtara jsme sledovali jen z dálky. Dorůstají až 30 metrů, i když rostou jen velmi pomalu. Největší žijící exemplář roste v Pureroa, má 35 metrů a průměr kmene 4 metry. Další vzácný podokarp Kahikatea má krásný štíhlý a rovný kmen, často porostlý různou travinou a mechem. Nejzajímavější pohled byl na pabuky Nothofagus fusca, které vyčnívají z pod křovin a menších stromů bohatě obrostlé trsy trav a menších rostlin.
V létě jsou hory pokryté skalničkami. V jižní části parku, kam jsme se nedostali a kde hřebeny neční tak vysoko, jsou špičky porostlé největším souvislým porostem složnokvěté Olearia colensoi na NZ - celá oblast má 50 čtverečních kilometrů! Wikipedie mi prozradila, že po maorsky je to kumarahou a pokud jsme ji viděli, tak jsem jí opomněla vyfotit :)
Jedním z typických rysů parku je jezero Colenso, které snad navštívíme příště. Příkré 150m vysoké vápencové útesy uzavírají kotlinu zarostlou hustým nížinným podokarpovým lesem a vyplněnou zelenou, naprosto průzračnou vodou.
Lesy kolem jezera jsou domovem největšího počtu druhů vodních ptáků v parku. A ano! Park je proslulý hlavně zdravou, rozmnožování schopnou populací vzácné kachny měkkozobé! :-) (obrázek je stažený z internetu) Před tisíci lety byli jediným predátorem ohrožující kachny úhoři a jiní ptáci. Na rajském ostrově, kde není v podstatě žádný endemický druh savce, tuším vyjma netopýra, se zabydlel člověk a s ním i spousta nebezpečí. Příště, až nebude výlet tolik spontánní, se nám snad podaří podívat se k nějakým vířivým peřejím místních potoků a nějaké kachny sami sledovat a vyfotit. Jinak celkem žije v Ruahine asi 20 druhů ohrožených ptáku. Včetně drzého papouška Nestor Kaka, jeho příbuzné Nestory Kea jsme viděli před dvěma lety na výstavě exotického ptactva na Vyšehradě. Kakariki žlutočelého jsme měli šanci vidět na ostrově Tiritiri matangi. Dál tu žije kukačka dlouhoocasá (koekoea) lejsčík dlouhonohý severní atd.
Maoři žili podél úpatí Ruahine v sezónních loveckých táborech. Sbírali lesní plody lovili ryby a nejsem si jistá jestli mám úhoře zahrnout mezi ryby a nechce se mi o nich nic zajímavého hledat, stejně by to nikoho nezajímalo :) A lovili i ptáky barbaři! Není divu že jim to se přijela vyšší instance kolonizovat (a nasadit ty roztomilé vačnatce) První Evropan který prošel Ruahine byl William Colenso (ano, jako to jezírko) Horlivý misionář botanik a cestovatel. Během své cesty v polovině 18. století Colenso sebral a odeslal stovky původních rostlinných druhů botanikům do londýnské královské botanické zahrady Kew Gardens. Jeho jméno kromě jezera nese i několik rostlin. Poctivý čtenář si mohl všimnout, že ani já ani Míša neinklinujeme k botanice (jsme spíše ornitologicky zaměřeni se zvláštním sklonek k vrubozobým :)) Takže tato strohá informace bude muset stačit. Když jsme byli na výletě v Orakei Korako (článku se brzy nedočkáme) a prohlíželi jsme si divou květenu rostoucí kolem sirných polí, teprve tehdy jsme pocítili něco jako lásku a obdiv k rostlinám, které byly jinak nutné zlo na hodinách biologie.
Čas v parku lze v zimě trávit výpravami na běžkách. Lyžařské vleky, instalované místními nadšenci ve třicátých letech na svazích nedaleko chaty Rangiwahia, jsou dávno pryč. Ale odkaz těchto průkopníků, kteří vynosili na vlastních zádech těžký stavební materiál na chatu vysoko na horských svazích, je v historii parku stále. Proč úsilí a pot mrhali zrovna na lyžařský vlek nechám ve vzduchu viset jako filozofickou hádanku. Můj jediný lyžařský zážitek v životě rozvádět nebudu, abych si zachovala ten tklivý zbytek hrdosti.
Mláďátka Silver Fernu, kapradiny která je uznána jako symbol NZ na nás vykukovala odevšud a stromy, prorostlý podivnýma kabelama se nám podařilo identifikovat jenom jako špionážní stromy. Byly opravdu všude. Podařilo se mi najít i rodinku chorošů (Polyporales cosi) Cesta říčním korytem byla z počátku velmi ošidná, protože jsme se nechtěli namočit. Nejdřív jsme se spokojili s přeskakováním úžších větví řeky a prodíráním se křovinami v místech, kdy přeskok nebyl možný. Když jsme se dostali do oblasti, kde byly břehy vysoké, chytře jsme z balvanů stavěli hráze. To víte drahá technika a laciné boty. Shayne vyprávěl, jak sem jezdíval se syny. V nějakém klidném rameni si z kamenů postavili hráz a udělali jezírko, které se hodně rychle vyhřálo díky sluníčku a mělkému dnu z krásných hladkých kamenů.
V průbehu výstupu jsme se snažili najít jednu z výše popisovaných chat DOC, která tam údajně kdysi stála. Ale hory jsou rozlehlé a my jsme malíva chata už tam dávno taky namusí být. Taky nebyla. Když jsme dosáhly vrcholu našeho vyhlídnutého vrcholu (sice opakuju dvě slova v jedné větě, ale význam je jiný! :)) začala se stahovat dešťová mračna. Rozhled ze špičky byl opravdu nádherný a déšť nás naštěstí nezastihnul Hlavně pohled na pabuky vyčuhující z lesů. Prošli jsme se ještě kousek po hřebenu, já jsem samozřejmě hledala nejvhodnější místo na fotku, ale okolí bylo pravdu zarostlé. Snažila jsem se vyšplhat po ubohých křovinách, ale nakonec jsem zůstala u focení mechů a rakytníků, což bylo hojně dostupné zboží. Míša byl jako vždy trpělivý a pokud mně nadosmrti proklínal za nekonečné zastávky na focení každého ptáčího trusu, tak jen velmi tiše. Tentokrát měl sebou kameru i Shayne, tak mám radost, že jsem taky párkrát před objektivem a ne jen za ním :-) Nevím sice proč mně Shayne zvěčnil v této zvláštní chvilce na shnilém kmeni, ale budiž sranda musí bejt i kdyby tatínka věšeli.
Vzhledem k tomu, že jsme měli jen jednu lahev vody a nikomu jsme neřekli kam jedeme, jsme se po zdolání horského hřbetu raději vydali na zpáteční cestu. A skutečně cesta dolů zrádnější než nahoru. Naše kostrče by mohly napsat samostatní článek. Navíc i cesta a stromy vypadají jinak když se na ně člověk dívá zdola, tak jsme se museli spolehnout na zvuky reky a na fakt, že jdeme směrem dolů, což by teoreticky nemělo dopadnou zle. Když jsme dorazili k Shaynovi domů už se stmívalo. Doplnili jsme ztracené kalorie hromadou grilovaného masa hub a zeleniny, zabalili se do dek a svorně pochrupkávali za doprovodu hororu.
No comments:
Post a Comment