Den 3 Sydney – Mind the Birds

Bundy a mikči jsme narvali kam se dalo a raději jsme šli vyhlížet batohy, kdyby se náhodou paní z BA spletla a bylo potřeba je vyzvednout. Míša znervóznil několik spolucestujících, když zkoumal projíždějící batohy, jestli tohle náhodou nejede zrovna ten náš. Ty se ale nakonec neobjevily. Zamířili jsme pro palubní lístky na večerní let do Aucklandu. U check–inu Quantas nás neobsloužili – náš let nebyl ještě nalistovaný, ale zato se nám dostalo ujištění, že naše šťastné batohy jsou skutečně na cestě na Nový Zealand. Koupili jsme si lehkou svačinku za letištní taxu, rozměnili 50 euro na Australské dolary za 10 dolarový poplatek a koupili si mapu Sydney.
Moc jsme z ní ale nepochopili, kde jsme a kam chceme jet. Normalně bývá na letištní mapě takové to červené kolečko Zde stojíte :-) Vyběhli jsme z haly a palmy nám dokázaly, že jsme vážně těch 12 hodin nelétali v kolečku nad Evropou. Sice foukal trochu větřík, ale na to že bylo 7 ráno všechno krásně vonělo teplem a létem a my kačičky jsme se tetelili štěstím :) (a létem jsme moc nevoněly)
Z mapy jsme nakonec vykoukali, kde je opera – asi 10 kilačku – a rozhodli se, že tam prostě musí jet některý z autobusů, které se courají před letištěm. Ačkoliv to češi vzhledem ke své nepohostinosti a xenofobii říkají o všech národech, Australané byly neobyčejně pozorní a milí. Buď jsou si vědomí důležitosti turismu a patřičného image a nebo jsme vypadali jako totální hňupové, co neumí v Hornbachu najít hmoždinky. Před informačním stánkem městské vlakové dopravy Míša bojoval s mapou, protože jeho analitický mozek mu velel, aby objevil řešení problému vlastnimi silami. Jádro problému ale bylo v tom, že ačkoliv jsme na mapě viděli bod A i B, cesta mezi nimi a názvy stanic jsme neznali. Vše vyřešili dva usměvavý zametači, kteři se nás doufejme že srdečným smíchem ptali, zda jsme ztraceni! Vysvětlili jsme, že máme 8 hodin čas a že bychom rádi něco viděli. Vzhledem k tomu, že jedinou notoricky známou věc z celé austrálie, kterou jsme znali byla zméněná opera, lehce jsme tu možnost nadhodili. Míša byl rád, že konečně někoho napadlo postavit letiště 'uprostřed' města, protože cesta na stanici Circular Quey trvala jen pár minut. V automatu na jízdenky jsme se pokusili pomocí karty koupit zpáteční lístky, ale už nevím, co naše úsilí zmařilo. Naštěstí nikdo z lidí ve frontě na lístky nerozuměl česky. Po tom, co jsme se jim vysmívali, že si chytře nejdou koupit lístky do automatu jako my, jsme se v té samé frontě maskovali letáčkama.

Libo-li fíkus, Lili?

Další zřízenec hromadné dopravy si nás povšimnul a sám se přišel zeptat, jestli je vše v pořádku a jestli nepotřebujeme nějakou fundovanou radu. Lístky jsme si koupilyu přepážky, sestoupili jsme na špatné nástupiště, vylezli zpátky, doběhli na to správné a už jsme seděli ve dvojpatrovém smradlavém vláčku k pobřeží.
Venku bylo toho času skutečné léto, ale vůně ocaánu a vlhkost ve vzduchu byla stašně osvěžující. I kdyby všude nebyly vidět šipky Opera House, rozhodně by byla odevšud vidět Opera. Udělali jsme si pár snímků na důkaz, že jsme byly v Sydney a naší pozornost až do konce procházky poutalo především místní ptactvo. Tři černožlutí ptáčci s dlouhýma nohama si to vykračovali po pobřeží, zatímco naprosto kosmopolitní racek kradl v restauraci jídlo ze stolů. Hned vedle Opery byla krásná botanická zahrada – park. Všechny tabule vyzívali kolemjdoucí aby chodily po trávě a třetina populace Australanů trávila pracovní dobu během po pobřeží. Lehli jsme si na trávu a koukali na racky, kteři flegmaticky chodili kolem nás a povalovaly se po trávě. Bylo tam i pár holubů, ale to byly 100% migranti z Prahy. Sluníčko do nás pralo, bylo kolem 11. Osvěžili jsme se ledovým čajem a vratili se k procházce skrz zahradu. Fascinovali nás strašně divní kříženci mezi čápem a ptáčkem kiwi, jsou absolutně všude a jsou v pohodě :-) ale když jsme potkali prvního, samozřejmě jsem ho půl hodiny fotila a myslela si, že jsem zachytila vyhynulý druh prapštrosa. Po dvou minutkách cestky jsme uslyšeli silný ptačí zpěv a potěšili jsme se, že se blížíme k ptačí volieře. Kolem nás chodili ti divňoši s dlouhými zobáky a ňuňu australské kačičky. Najednou jsem uviděla hejno kakadů, kteří si to vykračovali po trávě a po ze stromů kadily na lidi a došlo nám, že to není žádná voliera, ale Austrálie. Kakaďáci byly absolutní flegmoušové, takže jsme se rychle zkamarádili a nechali se krmit z ruky. Akorád ty lesklý věci, co mám kolem prstů je často lákaly víc neš oříšky, co se všude kolem válejí :-) Vzali jsme to kolem pobřeží ve velkém oblouku zpět a dali si salát s mozarelou a toust s lososem a vyfotili pár pidi medůz, které plavali ve vodě pod námi. Racci sedali na slunečníky a na stoli a čekali na nestřežené talíře a tousty :-) Však taky před nimi náležitě varovala nejedna restaurace :-) Australské mince nás začínali prekérně tížit v kapsáh, jelikož 50centů je oproti např. dvoudolarovce neúměrně gigantický Prošli jsme se kousek směrem do centra a mě začínalo být jasné, že moje záda nebudou schopná nosit batoh min týden. Zamířili jsme k zrcadlo votntáně pár stanic metra od nás a užívali si poslední hodinku Austrálie :-) Zrcadlová fontána byl v podstatě kachlíkový bazének pro racky, kteří se nemohli rozhodnout, jestli v nim plavou nebo brodí. Na Muzesu jsme nasedli na podzemku a vrátili se na letiště. Batohy na nás čekaly v úschovně, koupili jsme si sendvič a džus a šli se odbavit. Fronta u Quantasu byla nejen neuvěřitelně dlouhá, ale hlavně pomalá. Indická rodina o 6 členech a 19 zavazadlech se snažila vysvětlit asi 10 minut,že všechna svá zavazadla opravdu potřebují a nejsou ochotni akceptovat pravidla společnosti o váze ani o počtu. Když jsme se po třičtvrtě hodinky dostali na řadu a vysvětlili jsme že nemáme žádné batohy, měli jsme to tip top abychom stihli proběhnout bránou check – inu, která měla být zavřena za 10 minut. Pracovnice nás vyškolila v péči o zavazadla, nechala si vysvětlit, že nápad s batohama a jejich cestou do Aucklandu nevzešel v našich hlavách a i s našimi doklady prostě utekla. Stáli jsme, posedávali po zemi, zase stáli, čekali až se vrátí s každým batohem na jedné ruce. Když se vrátila a přidělila nám palubní lístky, vyzvala nás k poklusu směr Gate 38. na otázku co je tedy s batohy jsme dostali odpověď, že jsou v Sydney, že je jen musí najít oštítkovat a naložit a ať se nestrachujeme. Že by měli být v Sydney, to jsme věděli také. Zda jsou už někde v bytě chudinské čtvrti, nebo v útrobách letiště a jestli je vůbec někdo viděl, nebo tak usoudili dle počítačových záznamů, to jsme se nedozvěděli.Na palubě nám byly rozdány imigrační kartičky. Kupodivu byly docela malé a otázky logické a smysluplné (žádné Týral jste někdy Novozealandské dítě, hodláte importovat roztoče, se nekonalo) Akorád otázka, jestli jsme si batohy zabalili sami byla dobrá. I tak, v kombinaci s neznámým osudem našich osobních věcí, stresem ze špatného čísla pasu v mém vízu, s horou psích léku v batohách a s absencí jakéhokoliv víza pro Míšu si určitě umíte představit, v jakém duchu probíhal let do Aucklandu. Abych Vaše představy upřesnila. Je pravda, že jsem se nervovala a ohlodala nehty sobě i všem v dosahu tří sedaček. To ovšem trvalo tak tři minuty, následně si pamatuju divné 'špagety s masovými kuličkami' – pro hráče gamebooku (mut)Antí masové koule, - a pak už jen údery hlavy o sedačku předemnou a slina na obličeji, které mi vždy v cca pulhodinových intervalech hlásily, že usínám naprosto nespolečensky a pokud chci razítko do pasu, musím vypadat alespoň trochu civilizovaně. S obočím jak Brežnev, mastnotou, která by nepropustila ani x-ray paprsky, a s ptačím hovnem na triku to byla ta poslední věc, co mohla celníky odradit.

Den 2 – London – Singapore – Sydney

Myšlenka dne – Jsme v Sydney! Na uplně opačné planetě.

Čekal nás nejdelší let naší cesty. Jídlo, víno a celkový servis v ledadle byl vynikající. Ale parodie na spánek na prakticky nepolohovatelné sedačce byl pro mě utrpením. Naštestí alespoň Míša oplívá schopností, kterou má jen on a Gerýšek, že umí spát neomezeně dlouho v jakýchkoliv podmínkách. Doufám, že přechod časových pásem zvládnul lépe než já. Nasnídali jsme se a konečně si protáhli nohy na Singapourském letišti, kde jsme kvůli zpoždění (ano opět) měli pouze hodinu. Zkontrolovali jsme kvalitu toalet a měli jsme co dělat, abychom doběhli do check-inu. I když jsme pouze proběhli letištní halu a okamžitě se vátili do stejného letadla, ze kterého jsme před chvílí vystoupili, pečliví celníci nenechali nic náhodě a vše bedlivě proskenovali a promasírovali. Singaporské letičtě bylo jediným místem, kde jsme si mohli užít bezplatného a skutečně neomezeného internetu, ačkoliv jsme museli projít zajímavým způsobem SMS registrace. Vrátili jsme se na palubu, dostali jsme čistá sluchátka a baličky a jednorázovými pastami, kartáčky a fusekle – britové se vyznají! I když jsme s Míšou ve dnech pracovního volna často trénovali manévr přechodu ze snídaně rovnou na večeři, v tomto případě byla adaptace, alespoň pro mě, složitější. Při přeletu nad Bengálským zalivem se v letadle výrazně ochladilo. Senzory hlásily až -60. Zachumlali jsme se do tenkých dek, dala jsem si prášky na spaní a zatímco útroby do mě bušily a řvaly dobré odpoledne, pokusili jsme se zkrátit si cestu do Sydney nepřirozeným podřimováním. Ráno, když už jsme se blížili k Sydney, jsme letěli vstříc východu slunce nad Austrálií. V tu chvíli se naše starosti zdály uplně maličké :-) Byl to nepopsatelně krásný a dojemný pohled. Jakmile letadlo dosedlo, přetáhlo nás nečekané vedro. Zatímco na přechod časových pásem jsme byly připravení, ta dvě přeletěná roční období nás překvapila mnohem víc. Čěkali jsme že si naše jaro a Austraský podzim budou trochu víc notovat. Škoda že nás nenapadlo zbalit si kraťasy a opalovací krém. Spálená ramena a nohy přilepené k džínům by souhlasily. Já alespoň líbám ruce vynálezcům vlhčených hygienických ubrousků za jejich přínos pro civilizaci.

Londýn – Mind the gap

Myšlenka dne – Veškerá nestřežená zavazadla budou z bezpečnostních důvodů zničena.

V letadle do Londýna jsme dostali kupodivu výborné sendviče a po 2 hodinách čekání a dvou hodinách letu jsme přistáli v Anglii. Při vystupování z letadla jsme měli ten pocit, že jsme konečně někde 'jinde' a jsme stále blíž Gerýskovi. Naše představa, že se vylodíme, odbavíme a budeme mít 6 hodin na prozkoumávání Londýna vypadá zpětně uplně absurdně. Batohy jsme našli celkem snadno a zkoušeli jsme se připojit k nějakému internetu, aniž by po nás okamžitě chtěli číslo kreditky. Takové snahy provázely celý pobyt v Anglii. Na informačních tabulích jsme se dočetli, že naše odbavení proběhne na terminálu 4. Radostně jsme k němu zamířili s vozíkem plným batohů. Nepřeháním, bloumali jsme min. půl hodiny, než jsme nakonec přišli na to, že terminál 4 je na kilometry daleko a budeme potřebovat metro, nebo airport express. Slečna na informacích nás odkázala na autobusovou zastávku č.6 kde v intervalech 10-15 minut jezdí bus na ostatní terminály. Cestou jsme pozorovali mlhu a anglické domečky a nebyla by to ono, kdyby nepoprchávalo. Když jsme dorazili do cíle, rozhodli jsme se vyměnit elektronické letenky za palubní lístky a zbavit se tím pádem těžkých batohů. U okénka s nápisem Quantas, s kteroužto společností jsme měli letět Londýn – Auckland to zelo prázdnotou. Kromě odbavování First Class samozřejmě. First class pracovnice nás odkázala na economic okénka, která se otevírají v 17.00 - čili za hodinku a půl. Se zpožděním, dobou prodloumanou po terminálech a cestou mezi nimi, nám už moc času na Londýn nezbývalo. Dojeli jsme do StarBucks, za hříšný peníz jsme si koupili džus kávu a dva dortíky a hodinku přečkali s knihami. Stejně jako u nás, se ve většině zařízení ptají 'tady nebo sebou' Rozdíl je v tom, že při konzumaci v 'restauraci' dostanete napočítané DPH za restaurační služby a ne za prodej potravin. Trik káva tady zbytek sebou teď jistě napadl každého :-)
Quantas otevřel economic check – in v 16.45, vystáli jsme nehoráznou frontu na jejíž konci nás pracovnice upozornila, že sice letíme se společností Quantas, ale odbavuje nás v tomto případě British Airways. Logické. Vymotali jsme se s vozíkem a vytiskli si palubní lístky na samoodbavovacím počítači BA, který je otevřen po celý den. Při odevzdávání batohů nám vysvětlili, že naše batohy se dostanou do Aucklandu bez nás a jediné co musíme udělat v Singapouru a v Sydney je starat se sami o sebe. Ačkoliv to zní trochu podivně, bylo to svým způsobem o starost méně. Sjeli jsme k automatu na lístky metra a rozhodli se koupit si jízdenku kamkoliv. Jednou z velkých výhod Londýna je, že můžete platit kartou. A to skutečně všude. Jakmile jsem dala kartu do automatu a ťukli jsme zpáteční jízdenku, obrazovka nám ukázala cenu v přepočtu 960,- a vesele zeléné tlačítko Pokračovat. Zmáčkli jsme trapně červené tlačítko storno a šli na už prověřený autobus 490, který byl sice zdarma, ale dovezl nás zase jen na terminál 5. Tam jsme sestavili turistický plán na cca 2 hodiny. Vzhledem k tomu, že jsme se nacházeli na modré trase, koupili jsme si 2 zpáteční jizdenky na Piccadilly Circus, který zní dostatečně turistycky a je relativně blízko. Vyšly nás v přepočtu na 500,- Což se dalo usnést v porovnání s tím, co nás stala voda a senvice na cestu ze StarBucku (sebou :-)) vyrazili jsme do downtownu obtěžkání batohem taškou notebookami a foťákem.

Cesta na Piccadilly trvala asi hodinu. Ačkoliv na mapě to vypadalo blizoučko, asi jako Austrálie s Novým Zealandem. Hláška 'Mind the gap between the train and the platform' přešla z vtipnosti na otravnost někde na zastávce Earls court. Cestou jsme měli alespoň možnost studovat domorodce. Muži vypadali převážně velice typicky oblečeni velmi očakávatelně. Brýlky a černý kabát se světlou šálou nezdobily jen turisty a minority. Ti většinou měli třička I Love London a Mind the Gap. Ženy měly úzké protáhlé obličeje a úzké protálhé nosy. Po půl hodině mi ale připadaly úzce a protáhle i nosy asiatek.
Velice nádherné osvěžení mezi nataženými a nenalíčenými angličankami byla černá rozložitější lady sedící vedle nás. Pofidérní potomek mašle a klobouku - obrovská nařasená lososová patnáctilitrová igelitka, kterou měla na hlavě – zabíral dvě sedačky a až příliš očividně neladil s brutálně růžovou rtěnkou a oranžovým lakem na nehty. Důvtipnému přihlížejícímu tedy okamžitě došlo, že se V Žádném případě nejedná o vrchol nevkusu, ale o umělecký záměr. O pozornost s těmito prvky se bil prsten s měsíčním kráterem místo decentního zirkonu a náhrdelník s přívěskem, zobrazující západ slunce nad Oclahomou v životní velikosti.
Samotné vlaky metra jsou nizoučké a úzké. Protilehlé řady sedaček jsou tak blízko, že celou plochu stěn pokrývají zákazy poklánání nohou na protější místa a samozřejmě varování před dírou mezi vlakem a nástupištěm.
Při vystupování jsem se chystala na jelení skok přes přes díru, za kterou by se nestyděla Mostecká důlní společnost. Ale nevěřím, že mohl někdy někdo v té tenké škvíře uvíznout z jiného důvodu než z recese. Londýnské dopravní podniky k tak výraznému upozorňování na něco tak malého mohl přivést jedině reklamní důvod. Uzoučké vysoké schody nás vytáhly uzoučkým výstupem a měli jsme při dobré vůli 8 minut na pár fotek a turistický zážitek z Piccadilly. Předpokládám, že samotné náměstí je plné historických a architektonických zajímavostí, které se daly přes tmu mlhu a déšt obdivovat. Bohužel hned nad výstupem z metra nás jaderná záře upozornila na gigantické světelné reklamy. Náruživě se roblikaly s novým poutavým slotem na MC Donald, kdykoliv se návštěvník pokusil otočit hlavu k nasvícemým budovám. Přešli jsme dva přechody a vtrhly do MC Donaldu, abyhom přidali reklamně na návratnosti, dali si střední hranolky a 6 nugetu a vběhli do přízemí, kde jsme se snažili chytit slibovanou Free wifi. Ta se sice nekonala, ale já jsem trhla osobní rekord v rychlosti pojídání hranolků, Míša přiložil ruku k dílu při zpracování nugetek a najednou jsme byly zpátky v metru, jelikož večerní interval mezi vlaky je 15 minut a nestihnout check – in by byla docela komplikace. Oproti našemu skoromnému metru má to Londýnské lístky s magnetickým proužkem, který Vás nejen vpustí (a nebo taky nevpustí, že?) do metra, ale také Vám dovolí ho opustit, pokud na to máte nárok. To eliminuje výskyt bezdomovců v podpalubí a i místní podchodoví umělci si musejí kupovat permanentky. Když v Praze nasednete na béčko, jediné překvapení, které se může stát, je souprava končící na Smíchači. Naše modrá línka měla nejen několik alternativních cílů a důmyslná rozdvojení, ale v průběhu jízdy nás občas předjela konkurenční souprava. Vsadím se, že je to oblíbená kratochvíle nočních řidičů. Nás vlak končil par stanic před terminusem. Vystoupili jsme, určili odpovídající kolej a počkali na další metro. Při odjezdu jsme se ve stanici setkali s protijedoucím metrema a varování Mind the Gap zaznělo 5x. Vzhledem k tomu, že alternativním cílem byl terminál 4, kam zajíždí v průměru každá třetí souprava, poslechli jsme hlasu z reproduktoru, a vystoupili za další dvě stanice. Dojedli jsme sendvice, nechali odjed následující soupravu, která – ač modrá – opět jela na terminál 5 a během půl hodinky jsme byly u check – inu na terminálu 4. Prošli jsme nejkomplexnější prohlídkou naší cesty, sundali z nás vše, co bylo společensky vhodné + boty :-) Po scanování jsem podstoupila thajskou masáž, která měla odhalit výbušniny v záhybech kůže. Proseděli jsme si cca hodinkové zpoždění a vzlétli.

Den 1 – Vídeň Londýn

11:20 První průšvih za námi. Míšovi přišli na tu mačetu v příručním batohu. Naštěstí, než stihli vypsat zatykač, jsme nechali nůž nožem a prchli do letadla. Světelné tabule hlásily odlet na čas. V letadle nám ale kapitán vysvětlil, že kvůli zácpě na runwayi je naše zpořdění cca hodinku. No alespoň to není kvůli kudle. Při odbavování jsme vyhazeli spoustu potřebných maličkostí typu Kačičky a blok protože na palubu povolili jen 5 kilo – ačkoli na zbytek cesty s Quantasem byl limit 7. I tak jsme se do letadla dostali s dohromady 18 kily a nikoho to netrápilo.
Po cca hodině ničeho kapitán oznámil, že chyba je zřejmě v centrálním navigačním počítači, ale že ve skutečnosti asi nikdo neví, co se děje. Takže si posedíme asi ještě hodinku. Na alternativní cesty jsme buď neměli palivo nebo by byly ještě delší než čekání. Na chvíli jsem si pomyslela, že si třeba většinu nepříjemnosti vyžereme už ve Vídni – Ho Ho. Kařdopádně, vidět pacholka, co dotankovává palivo stát na křídle a zadumaně číst v manuálu nám rozhodně trávění nezlepšilo :-)

Tadá :-)

Omlouváme se za informacni pauzu :-)

Uzili jsme si krásny den v Sydney. Co jsem nečekala, že budeme potrebovat kratasy a opalovací krém. Mám spálená záda a dlaně a Míša nos. Jako správní turisti jsme si koupili mapu a vyrazili jsme k opeře. Naštestí byla umístěná u nadherné otanické zahrady – parku – a v podstatě pár stanic od letiště. Racci kradli jídla z talířu a kakadu se mi snažil sežrat ruku :-) Byly jsme po tom dni tolik vycerpaní, že celou cestu do Auclandu jsme prospali. Tělo si docela zvyká na casova pasma. I když nejhorší byl ten přechod ze snídaně do večeře. Takže se ztotožňujeme s místním časem 22.30. I když občas se v těle ozve nějaký hodný spolužák a šeptá na mně: Máš to blbě! Šprťoun.

V Londýně nám srdnatá kyprá odbavovačka vysvětlila, že o naše batohy bude postaráno a sejdeme se s nimi až v Aucklandu. Sice se nám to nepozdávalo, ale paní vypadala fundovaně, a tak jsme podlehli. V Sydney při příletu jsme raději chvíli čumákovali, jestli se naše batohy neobjeví. Ale neobjevily se :-) Sice jsme měli cca 9 hodin čas, ale zkusili jsme odbavení, jestli nám rovnou nevystaví palubní lístky. Slečna nás informovala, že náš let ještě není nalistován a je možné projít check-inem cca za 3 hodinky. Po náročném dni jsme dorazili zpět na letišti spálení špinaví a pozobákovaní. U odbavování jsme se točili v Americké frontě dobrých 40 minut. Jakmile slečna zjistila že nemáme batohy začala se chytat za hlavu a ptát se, jak jsme to mohli dopustit a i s našimi doklady odběhla. Doslova. Po příběhu nnás informovala, že došlo k desinformaci, že kufry jsou někde tady a že je potřeba je k nám přiřadit oštítkovat a najít a at se o nic nestaráme a jdeme se v klidu odbavit. To nám samožřejmě na klidu nepřidalo :-// Po tom so jsme vyhodili v letadle senviče za 18 dolaru, posmrkané kapesníky, očistili z hávu racčí tentonoc a zbyvili se vseho co by mohlo eventuálně ohrozit naše vpuštění na NZ. Naštěstí jsme se už nemuseli zoufat, sundavat zlé ručičky a opasky jen jsme ukázali, jaké léky dýlujeme a máme razítko :-) Batohy se objevily na pásu hned mezi prvními takže ted spokojeně sedíme ve 21° vedérku na letišti s notebookama a oba Vás zdravíme :-) Teď je naše další naděje upírána směrem k Hawkes Bay a odpovídajícímu letu, snad nebudeme muset spát na letišti :-) Držte nám palce, ať se spojíme s agenturou a vyzvedne nás na letišti :D Budeme průběžně informovat pomocí SMS ty, kteří si to zaslouží :)

Opět se omlouvám za chyby - stejná výmluva :-)

Přelet na rovníkem - mind the gap

Zdravíme všechny ze Singapouru.
Letí nám to za půl hodinky, takže jen rychlá zpráva - Už ve Vídni jsme startovali asi o dvě hodinky později. No co, stane se :-) V Londýně jsme museli jet asi 4 zastávky abychom se dostali na náš terminál - z terminálu 5 na terminál 4. Doprava po Londýně byla uplně šílená, hlavně metro. Neje že se modrá linka na několika místech rozdvojovala a museli jsme i v rámci jedné linky přestupovat, ale občas nás i nějaké metro předjelo na vedlejší koleji :D Všechno tam bylo úžké a dlouhé, jako samotní Londýňané. Na odlet do Singapouru jsme se dostali tak tak, sotva jsme stihli vyfotit ducha na Piccadilly. Prohledavali mně jako kdybych sebou pašovala světovou nezaměstnanost. Museli jsme zout boty. Sami si o to řekli :-) V letadle jsme opet sedeli asi hodinku a pul, nez se vzletlo, z nezmámého důvodu zase pozdě. Na letový řád si tu asi nikdo nehraje :-) Noc v letadle nebyla nic příjemného, pořád jsem se vrtěla na sedátku ekonomické třídy a ohýbala nohu do nepřirozených úhlů. Musím pochválit jídlo British Airways. Ti pozorní z Vás se jistě diví jakto že jsme neletěli s Quantas. No, divíme se i mi. K obědu jsme si dali tunákový a syrový sendvič a nejake ty dzusiky. K veceri jsme si vybrali hovezi lasagne, svestkovy kolacek cervene vino a kavu s bonbonkem. Rano Anglickou snidani. Po otevrení jsme se lekli, ze bude pyré, ale byly to vajicka, zampionky a nejaka ta slaninka. Drusik, caj s mlekem muffinek a jogurt. V singapouru nás moc neprohledávali. Ackoliv zlobiva rucicka vzdycky pípá. Je tu hrozný hicák, BTW. Končím, at si může Mišicka čeknout mejly. Všechny moc zdravíme a později připojíme podrobné zprávy a sem tam fotku. Ted se vsichni modlete at se v Sydney neztratime, najdeme svuj let do Aucklandu, setkame se tam se svýma batohama a vpustí nás do země. Omlouvám se za případné chyby. Nemám čas kontrolovat :-)
ťuťu a ňuňu
Lili, děkuji za mail, vše je báječné, napíšu Ti!
--
Hello from Singapore! We're departing in 30 minutes, so this is just a quick message: we've been delayed in Vienna already - because of some navigational computer failure in Brusseles. Nobody knew what was happening above the Benelux, so our pilot tried to remember his good old days in RAF (or Luftwaffe) and flew the plane across the France. After our arrival in London we had to check-in in another terminal. We packed up the trolley and started to look after the place until some good soul advised us to unload the trolley and catch the bus. London was foggy and rainy and the underground was long and narrow, exactly like Londoners' faces. We wanted to see something there so we boarded the tube and went onwards to Picadilly Circus. It took us some 80 minutes. All we could do was to take some photos (as a proof we really were in London), hit the McDonald's and eat some fries. Then back to underground and another 90 minutes back (as the metro visits our terminal only once in an eon). Wonderful, and the return ticket costs 21 pounds...
We boarded our delayed plane and prepared ourselves for a 22-hours long flight.

Startujeme

Tak za půl hodinky začíná moje lingvistická noční můra. Doufám, že budeme mít možnost v průběhu cesty zveřejňovat info o průběhu. Přejte nám, ať nedostaneme žádnou pokutu, turbulenci a pokud je to jen trochu možné ani bramborové pyré v prášku.
Kačičky.
--
My linguistic nightmare begins in a half of an hour. I hope we'll have a chance to post info about our journey. Please wish us no fines, turbulences and mashed potatoes from powder.
Ducklings.

Letový plán

Pro všechny, kteří chtějí s naším výsadkovým týmem držet basu po čas transportu, zveřejňujeme náš letový plán. Ať víte, kdy rozhodně nepoletíme. Zpoždění 0.5 hodiny a více budeme hlásit, zrušené a nestihnuté lety, v zájmu veřejného klidu, ututláme.




úterý, 3. března 2009

1) Vídeň - Londýn LHR, délka letu 95mn

11:40 - 12:15 tč
11:40 - 13.15 mč


2) Londýn - Singapore, délka letu 12h 40mn,
21:45 - 18:25 tč (+ 1 den)
22:45 - 11:25 mč


středa, 4.března 2009

3) Singapore - Sydney, délka letu 7h 45mn
20:00 - 06.45 tč (+1 den)
13.00 - 20.45 mč


čtvrtek, 5.března 2009

4) Sydney - Auckland, délka letu 3h 0mn
16.30 - 21.30 tč
7.30 - 10.30 mč



5) Auckland - Napier
To ví, snad jen déšť a Líba Čechová, napíšu zítra. Volíme mezi taxíkem a vnitrostátním letem.

Tak to vypadá, že si až na místě budeme kupovat přelotovou letenku do Napieru. Pán Bůh s námi a zlé pryč.