RTW New Zealand, WHS vízum a pracovní povolení

Když jsem koukala na dlouhodobé statistiky našich stránek, všimla jsem si, že spousta lidí hledá informace o podvodné agentuře RTW New Zealand, Líbě Čechové a jejím povedeném synovi.
Nechci se rozepisovat o tom, jak koho obelhávají a kolikrát koho podrazili. Ale rozhodla jsem se být čtenářsky orientovaná a tuhle potřebu uspokojit :)
Příběhy mladých lidí, kteří se nechali nachytat si můžete přečíst Tady. My jsme naštěstí agentuře nezaplatili nic a zvládli jsme se postarat sami o sebe, ale i tak ještě pára nevyprchala a na chování a jednání RTW New Zealand asi rychle nezapomenu. Účel článku je dát zájemcům o jejich balíček služeb informace, jak si vše zařídit sami a zdarma.


Pokud chcete jet na Nový Zéland zbohatnout, tak to se Vám asi nepovede. Platy na NZ jsou samozřejmě vyšší, stejně tak jsou i náklady na život. Pokud jste odborník ve specifikované pracovní oblasti, jako je Míša, domluvte si kvalifikovanou práci už z Čech (čo je nemožné, pokiaľ nie ste absolútny guru... a v tom prípade po Vás určite chmatne nejaká vyspelejšia krajina a sťahovanie na NZ neriešite. Takže radšej skúste požiadať o rezidenciu alebo sa dostať do programu Silver Fern. To prvé trvá dlho, stojí veľa a nič nie je zaručené. To druhé na papieri vyzerá super, ale je obmedzený počet miest a tie sa rozoberú do pár hodín po ich alokovaní, čo sa deje raz za rok - sledujte stránky Immigration NZ). Žádná agentura Vám práci do týdne nezajistí a to co Ladislav Čech píše na svých stránkách, že absolventi VŠ si najdou práci do dvou měsíců, je bohužel smutný trik, jak nalákat lidi a obrat je o peníze.
Nehorázně předražený balíček "služeb" má cenu koupit pouze v případě, že absolutně neumíte anglicky. Pochybuji že na Zealand jede pracovat někdo s absolutní neznalostí jazyka - leda by uměl maorsky :)
Pokud si chcete vydělat pár dolarů tvrdou sezónní prací a mimo sezonu procestovat neuvěřitelně krásnou a úchvatnou krajinu, rozhodně se ničeho nebojte. Pokud jsou Vaše očekávání realistické, dokážete vše zařídit bez zbytečných poplatků. Nám se povedlo importovat na Nový Zealand i psa a to bylo teprve bureau! :)
Určitě podobných článků na internetu najdete spoustu. Ale já jsem nikdy nečetla DaVinciho kód a dodnes mne to pronásleduje. Tak jsem se rozhodla, že v tomhle trendu stranou nezůstanu :-)
Veškeré zařizování začíná Vízem.

Poplatek RTW NZD $200 za pomoc při zpracování (pracovní povolení sezónního charakteru)
Vízum na jeden rok WHS visa je velmi jednoduché získat a nemusíte nikomu platit za zprostředkování. Veškeré informace o WHS pro občany ČR najdete na Této stránce. Pro Českou Republiku je vydává každého 1.března 1200 víz. Loni to bylo ještě 1000 a začínalo se s 500. Češi mají naštěstí pověst dobrých pracovníků. Nový Zéland je populární především proto, že je velmi jednoduché vyřídit formality - pokud nežádáte rovnou o residenci.
Zaregistrujte se a požádejte o vízum on-line Zde. Poplatek za on.line zpracování je 120 NZD. Vízum je platné jeden rok. Do jednoho roku od data vydání musíte vkročit na území NZ, jinak vízum ztratíte. Na letišti při odbavení se prokážete WHS vizem a dostanete pracovní povolení na jeden rok, které Vás opravňuje pracovat u jednoho zaměstnavatele nejdéle 3 měsíce a platné je po dobu jednoho roku od vstupu do země = Ano, můžete si tedy požádat o vízum rok před odletem.

Rozdíl mezi work visa a permit
V prvom rade je obecný rozdiel medzi vízom a permitom ten, že o vízum sa žiada mimo územia NZ. Ak ho úspešne získate, po príchode na NZ vám ho zmenia na permit (povolenie). V prípade Visitor's víza sa zmení na Visitor's permit atp. Pokial už ste na území NZ a budete žiadať napr. o predĺženie pobytu či pracovné povolenie, budete chcieť permit.
Pokud nemáte WHS a jedete na NZ jako turista, dostanete 3 měsíční turistické povolení po vstupu do země, které Vás opravňuje cestovat.
Work Permit obdržíte při odbavení na letišti po předložení WHS viza. Toto povolení Vás opravňuje pracovat na NZ za specifických podmínek vydaných pro WHS a zaniká při opuštění země.
Vízum je vyřízeno v rámci dní a můžete sledovat průběh on-line. Samozřejmě můžete odeslat papírovou žádost i s pasem do Londýna . Pro vyřízení víza můžete potřebovat kreditku nebo platebku s aktivovanými limity pro on-line platby. Formulář na přidělení víza najdete Zde.
Poplatek je v současné chvíli 60GBP.

Poplatek RTW za vyřízení Working Holiday Visa
3600,- v případě, že u nich rezervujete letenku.
4800,- !! - v případě, že Vám letenku rezervují oni. A to se vyplatí.
Nám rezervovali letenku za 37 500 Sami jsme si jí koupili za 22 800. Víc o letenkách dole.

Nárok na WHS mate pokud jste
- Ve věku 18-30 let,
- Váš pas bude platný ještě 3 měsíce po opuštění země
- Vlastníte zpáteční letenku
- Váš primární cíl návštěvy je cestování či studium a práce je až na druhém místě.
- Máte 4200 NZD na uhrazení prvotních nákladů. Na hranicích většinou nekontrolují.
- WHS Vám nebylo dříve přiděleno.

Zpáteční letenku na letišti nemusí imigrační úředník kontrolovat. V případě, že to chcete riskovat, můžete na letišti prokázat dostatek finančních prostředků a zkusit obhájit, že ještě nevíte přesný datum odletu. Rozhodně Vám to nedoporučuji. Na letišti mají veškeré právo Vás nevpustit do země a navrátit pěkně do milého českého dolíku. Také se to nejednou stalo.

Jak tedy trochu ušetřit?
- Samozřejmě si zjistěte veškeré dostupné informace předem. Domluvte si práci na farmě či na sadě již z ČR, aby Vám klesly počáteční náklady a zbytečně neplaťte agenturám.
- Odlet správně načasujte. Pokud přijedete na NZ v červenci hodně těžko se Vám bude shánět práce. Ideální je září či listopad, kdy začíná pruning a thinning a práce bude minimálně do května.

Letenky jsou ceněné podle sezóny. V lednu a prosinci jsou tím pádem nejdražší. Doporučuji stánky Expedia.com, kde si můžete najít a koupit letenky i v jiných měnách a ušetřit (nebo i prodělat že) na kurzu české koruny. Pokud jste dobrodružný typ, nebojte se kombinovat letenky či jiné způsoby dopravy - autobusem do Vídně, z Vídně letenku v akci nebo last minute do Londýna. Busem můžete i rovnou do Londýna. Z Londýna letenku do Sydney a ze Sydney opět letenku v akci do Aucklandu. Cesta Vám sice bude trvat tři dny a možná, stejně jako my budete nocovat na letišti, ale pokud se Vám podaří ušetřit 20 000,- tak to za to možná stojí. Pokud čekáte v Sydney déle jak 8 hodin potřebujete tranzitní vízum, které je zdarma. Stojí to za to, krásný park s divokými papoušky a umakartově šedá přeslavná opera jsou co by Zkamenem dohodil od mezinárodního letiště.

Koupě auta. Rozhodně se nenechte napálit na odvoz agenturou. Vypůjčit si auto rovnou na letišti je hodně drahé, ale může Vám pomoci při koupi auta vlastního. Autobusová doprava funguje ve větším měřítku pouze ve velkých městech a jinak než autem se skoro nedá. Navíc jezdit mastnou tyčí je skoro dražší než dopravovat se autem. Železniční osobní doprava je teprve v začátcích. Koupě auta je otázka pár dnů. Na aukčním portálu Trademe.co.nz je aut víc než dost. Můžete se s někým domluvit na prohlídku předem rovnou v Aucklandu (nebo ve městě, ve kterém přistáváte) Auto odvezte k mechanikovi a poproste ho, ať Vám ho prohlédne a řekne, jestli jeho hodnota odpovídá nákupní ceně. Případně kolik budou stát nějaké drobné opravy. V Aucklandu můžete zajít do Onehunga Autoclinic a ptát se po majitelovi Daveovi. Řekněte, že jste kamarádi Natalie (flatmate) prohlédne Vám auto a dostanete seznam s cenami, co by bylo vhodné na autě udělat, kolik to bude stát a jakou má auto hodnotu.

Bydlení - hotely v Aucklandu se pohybuji kolem 100$ za noc. Pokud Vám stačí místnost bez internetu a kuchyňky, doporučujeme Citylodge. Kuchyně je k dispozici společná a internet za příplatek. Jinak jsou k dispozici baťužkářské ubytovky, kde v jedné místnosti přespí několik lidí na palandách a ceny se pohybují kolem 25$. Pokud míříte do za prací Hawkes Bay, Blenheimu nebo kamkoliv jinam, kupte si rovnou přeletovou letenku na stránkách Air New Zealand, pouze vybraná města ale za vynikající ceny Zde a nebo lístek na Autobus na stánkách Intercity za cca 80$ a neutrácejte zbytečně za hotel.
Pokud hodláte pracovat na sadu či na vinici, často jsou k dispozici karavany za cca 75$ týdně. Sprchy kuchyň a pod jsou společné. Pokud máte rádi soukromí a pohodlí domova, spolubydlení i vlastní pronájem najdete nejlépe na stránce TradeMe.
Spolubydlení vyjde od 100$ za pokoj, od cca 150$ v Aucklandu, plus energie a pod. Pokud byste potřebovali ubytování jen na pár dní v rámci Aucklandu, ozvěte se.

Internet - pokud nestahujete hodně a občas si jen potřebujete zkontrolovat email, nejlepší varianta bude koupit si vodem od Vodafonu a platit pouze 1$ za každý den, kdy se připojíte. Pokud budete bydlet v domě s pevnou linkou, poskytuje Vodafone tarify s rychlejším internetem a větším datovým limitem. Každopádně datové omezení má bohužel každý operátor.

IRD číslo - na jakékoliv poště! Pokud si chcete připravit formulář předem stáhněte si ho Zde. IRD číslo potřebujete pro to, abyste mohli legálně pracovat a pobírat mzdu. Případně také požádat o navrácení daní. Vyřízení trvá jen pár dní. Tímhle se samozřejmě nechci nikoho dotknou, ale na poštách oproti v Čechách pracují neuvěřitelně milí a šikovní lidé, kteří Vám pomůžou se čímkoliv a zdarma. Opět se ale můžete obrátit na PickNZ.

Poplatek RTW 200$ za pomoc při zpracování (pracovní povolení sezónního charakteru)
Sice se jedná o nejnižší poplatek, ale zároveň o největší zlodějinu. Pomoc vypadá tak, že Vám na telefon nikdo ani neodpoví a pokud dostanete vyřízené sezónní povolení, ani si nevšimnete, že jste to neměli o nic jednoduší. Pokud nemáte vyřízené WHS už z domova, nebo nejste občan ČR s nárokem na WHS a opravdu potřebujete pomoc, obraťte se na lokální kancelář přátelské společnosti Picknz za poplatek cca 10 dolarů Vám rádi se vším pomůžou.

Poplatek RTW Osobní konzultace s naším poradcem v České republice
Aktuální ceník: 1.osoba 1500 Kč ; 2.osoby 2500 Kč ; 3.osoby 3000 Kč.
Za každého dalšího účastníka osobní konzultace je účtován poplatek 1000Kč.
Pokud se potřebujete na něco konkrétního zeptat, neváhejte se obrátit na nás hodné lidi v klubu Nový Zealand na diskuzním fóry NYX.
Né, že bych někomu nepřála výdělek. Ale já žiju v představě, že lidé jsou v zásadě dobří a mám je ráda. Po několika tel. hovorech s Líbou Čechovou mi dala takových rad, že jsem ještě po půl roce pobytu na NZ měla vážné problémy s imigračním. Pokud jste vynaložili to úsilí a našli tyhle stránky, rozhodně se sami dokážete informovat o všem, co potřebujete. Nepodporujte podvodníky.

Poplatek RTW Překlady: $35 za stranu ofic. dokumentu (vysvědčení, rodné listy..), NZD $50 za stranu souvislého textu.
Jediní překladatelé, kteří mají na NZ právo překládat oficiálních dokumentů (rozuměj tak aby Ti to uznali na imigračním, jinak Ti to u piva přeloží každej hajdaláček) Jsou tito. Rovnou můžete kontaktovat - Mirek Pištora. TEL:+649\09\4444401 , fax:+649094444428, mirek pistora@hotmail.com, 25NZD za rodný list a pod.

Poplatek RTW Ohodnocení vzdělání: $500 za pomoc při zpracování.
To už se mi svírají v pěst i palce u nohou. Uznání vysokoškolského diplomu a úrovně vzdělání je buď zdarma, pokud máte štěstí a Vaše univerzita je na seznamu uznávaných škol, pre-assessment stojí 120$ (ja myslím že 75$, ale to je aj tak na 2 veci...) a může ho udělat pouze imigračním pověřená NZQA. Pomoc při zpracování se teda rovná vyplnění formuláři. Chtít za to poplatek nějakých 400%, to není ani hodné komentáře. Potřebujete-li na uznání Vašeho vzdělání plný Assessment zaplatíte 700$. Pokud k tomu opět využijete "Pomoc při zpracování" za 700$ bez DPH, tak už Vám zbyde jenom na cestu domů.

Poplatek RTW Orientační kurz: $180 - WTF?!

Poplatek RTW 500$ za pomoc při zpracování (kvalifikované práce)
Vzor na CV a cover letter si stáhnete zdarma z internetu a na stránkách TradeMe a Seek.co.nz si můžete prohlížet a hlásit se na vhodné pozice on-line. Společnost RTW nemá smluvní spolupráci s žádným zamestnavatelem, pouze "zprostředkuje" co se dá. Jakákoliv místní spolehlivá pracovní agentura Vám s prací pomůže, leckdy i zadarmo.
Najít kvalifikovanou práci je ovšem hodně složité, pokud nemáte pracovní povolení. Pracovní povolení je těžké získat, pokud nemáte práci. WHS Vám s tím snad pomůže, protože Vás opravňuje pracovat po dobu 3 měsíců. Pokud máte šikovného zaměstnavatele a hvězdy jsou Vám příznivě nakloněny, stihnete do té doby vyřídit veškeré bureau.
Musím sa priznať, že som mal obrovské šťastie na zamestnávateľa. Okrem toho, že je to strašne skvelý človek a šéf snov atď. atď., tak bol jediný, komu bolo jedno, že nemám povolenie a bol ochotný ma zamestnať s tým, že niekoľko mesiacov netušil, či to povolenie vobec dostanem. Je nutné dodať, že po skúsenostiach, ktoré nadobudol s imigračným, som asi aj posledný, koho takto vzal. Úradníci sú totiž lenivá, pomalá a neschopná banda idiotov. A to sa krotím. Vážne, asi o tom napíšem samostatný článok. Skutočne peklo, navyše tam pracujú vačšinou imigranti. Neviem čo može byť viac ironické, než imigrant, ktorý našiel prácu akurát v štátnej správe, posudzujúci moju kvalifikáciu... Ostatní zamestnávatelia veľmi dobre vedia, aké im budú robiť problémy (áno, im) a tak máte minimálnu šancu nejakého presvedčiť, aby vás zamestnal. Samozrejme túto nevýhodu možete prebiť veľkými skúsenosťami či znalosťami (ale aj to budete na pohovoroch bojovať s posledným ročníkom Bombajského Učení Technického a Maovej Univerzity Veľkého Skoku).

Poplatek RTW 1500$ za vyřízení úspěšné nabídky na práci (kvalifikované práce)
Na to se nedá nic říct. RTW Vám nepomůže najít ani sad, většinou Vás prostě pošlou k Rolandovi do Hastingsu a pokud na Vás zbude práce, bude Vás okrádat o peníze. Pokud jste šikovní a schopní a Váš zaměstnavatel Vám chce dát přednost před někým místním, Ladislav Čech Vám v tom rozhodně nijak nepomohl.
Na sadu Roba Wilsona ve Waipukurau najdete férové jednání, ubytování, spoustu českých kamarádů, 40-50$ za bin jablek a nikdo Vám z platu ubírat nebude. Pokud hledáte práci na pár měsíců, zajeďte přímo na sad a ptejte se po managerce Tracy. Vůbec se nestyďte jít tam osobně. Takhle se na NZ prostě práce hledá. Na PickNZ Vám pomůžou s vyřízením jiných typů sezónního víza a doporučí spolehlivého zaměstnavatele ve Vašem okolí.

Abych přispěla svým Troškou do mlejna, jakékolik zpoplatněné zprostředkovávání práce či krácení mzdy je na NZ nelegální. Navíc Ladislav Čech sám o sobě nic nedělá. Zato zprostředkovává co se dá. Poplatek za "zprostředkování" pokoje v hotelu, účtu v bance, koupi auta... Za vše si samozřejmě zaplatíte. A vězte, že uvedené ceny jsou bez GTS - čili bez daně. Asi aby se mu zisk jednodušeji počítal. Článek sice není informačně absolutně nabitý a věnovala jsem mu jen dvě hodinky. Určitě budu přemýšlet o dalších užitečných informacích, které sem časem doplním. Cílem je Vás alespoň nasměrovat a varovat před zlodějskými čecháčky. Na internetu najdete spoustu stránek lidí, kteří se na NZ přestěhovali a imigrovali a dostali trvalý pobyt, tak jako my se spoustou užitečných informací. Bohužel vízová politika se mění každý kvartál a konkrétních rad na získání například trvalého pracovního povolení se od jednotlivců asi nedočkáte :( Ale pokud se potřebujete na cokoli zeptat, nebojte se. Najdete mne na facebooku a na NYXu Vám poradí rád téměř každý, kdo si prošel stěhováním na NZ.

Stěhování, víza a imigrační úředníci

Auckland jsme navštívili několikrát při honbě za zaměstnáním. Protože jsem asi 30 článků pozadu (ale na všechno dojde) tak v kostce shrnu všechno podstatné.
Naše žádost o residenci bude pomalu slavit půl roku vyřizování. Ochota immigrační úřednice Michelle se nedá srovnat absolutně s ničím. Na jakoukoliv otázku se nám dostaně odpovědi ze šablony s nulovou informační hodnotou, to pouze v případě, že vůbec odpoví. Abyste se moc nebavili na náš účet, vynechám podrobnosti a přejdu rovnou k té největší srandě. Nechali jsme přeložit Míšův diplom a udělat předběžný odhad hodnoty diplomu - že je srovnatelný s diplomy na NZ. Překladatel nám přeložil Míšův obor jako Computer technology, zatím co v dodatku diplomu, který je nevím proč dvojjazyčný, je Computer Science. Míša žádá a o residenci v kategorii Computer Science a Michelle nam to samozřejmě neuznala jako C.S. A protože si nebyla jistá, jestli Míšův diplom z jedné z největších evropských technických univerzit, na který studoval 6 let, je roven alespon NZ bakáláři na Pig Farm University Hawkes Bay, který se studuje 2 roky, vyžádala si od nás kompletní posudek diplomu. To trvá cca 40 dní, zajišťuje ho samozřejmě státní organizace, a stojí bezmála 10 000. Vzhledem k tomu, že je jen a jen na úředníkovi, jestli diplom uzná nebo ne, napsali jsme srdceryvný dopis, že vzhledem k absenci pracovního povolení nemá Míša možnost si vydělávat, že by to pro nas znamenalo odjet z NZ a zda by to znovu neuvážila, Míša ji poslal seznam evropských univerzit a jejich bodové ohodnocení, které vydalo samo immigrační oddělení, aby dokázal, že ING. z ČVUT je skutečně stejně dobrý jako NZ bakalář. Ani druhý, ještě poníženější dopis nezabral, a tak jsme se rozhodli, že 3 měsíce ještě pocestujeme a pojedeme domů. Sice jsme za to zaplatili už dobrých 40 000, ale je to otázka principu. Kdyby to znamenalo Zaplaťte posudek a dáme vám vízum, tak neřeknu ani popel. Ale takhle... Těžké rozhodování, za ty peníze bychom mohli měsíc cestovat. Míšovo rodiče nám něco poslali a mně nakonec vyšlo pár slušných obchodů s NYXem, a dali jsme dohromady přesně 700dolarů. Trošku rozpačitě jsme se rozhodli, že to přecejen zaplatíme a vydali jsme se na poštu. Sotva jsme vyjeli z Otane na dálnici, otevřela se nám kapota, opět, třískla do předního skla, přímo před mým obličejem a rozbyla ho. Kapota samozřejmě vlnitější než zealand sám. Pomalu jsme dojeli zpět do Otane k mechanikovi, který se nám v podstatě vysmál, že to nevyklepe ani kouzelný kladivo a dal nám dva dráty, kterýma jsme kapotu přidrátovali k motoru. (zlatý český ručičky) S nepojízdným autem jsme se vratili domů, slzičky na krajíčku, a přemýšleli co dál. Ze společnosti, ve které byl Míša naposledy na pohovoru, přišel mail, jestli můžou zavolat. Že by chtěli s Míšou mluvit ohledně nové pozice analytika, pokud by měl zájem. Tak samozřejmě zájem je, ať zavolají kolem 7 večer.
Rychle jsme se najedli a jeli do Waipawy do servisu. Na krytické odbočce z Otane na dálnici, na které nás vždy čeká milé překvapení stáli policajti. Jeli jsme asi 60kou, jestli nepřáháním, sklo na sračky, omluvte mou francouzštinu, kapota ve větru klapala tlamou, a její život visel na vlásku. Rsp na drátku. Projeli jsme celý napnutí kolem floydů, a po pár metrech se za námi rozjeli. Bez dechu jsme sledovali syrény v zrcátku a ve chvíli, když jsem s nadějí řekla, že je to dobrý, že neblikají... se rozblikaly. Požádali Míšu o řidičák, zeptali se kam jedeme a proč tak pomalu, což bylo jasné, kdy se nám to stalo a že mám krásné vlasy. Popřál nám hodně štěstí, hezké vánoce a nechal nás jet. Děkujeme. Ať to nerozpatlávám, hádejte co jsme se dozvěděli v servise. Maska a kapota 300, sklo 400. Rovných 700. Ještě že jsme na tu poštu nedojeli. Auto jsme tam nechali, koupili si nejaké jídlo a tonic, když už jsme ušetřili na vízu a hodný pán ze servisu nás odvezl domů.
Večer jsme čekali jestli někdo zavolá ohledně nové pozice a už jsme se zase těšili na 8hodinovou jízdu do Aucklandu na pracovní pohovor. Když už bylo skoro půl osmé a nikdo nevolal, tak jsem si řikala, že už jsou určitě všichni (všichni 3 zaměstnanci firmy) doma na gauči před telkou a majetnicky drží svojí ženu za stehno s pivem v ruce.
Když se přecejen ozval telefon, mně začalo bušit srdíčko a Míša, jako vždy chodil v kruhu. První 3 minuty se bavili o počasí tohoto týdne, o našem rozbytém autě, o tom jaké asi bude počasí příští týden, jak je Auckland krásný a už jsem myslela že mi praskne cévka. Aby boss nějak vhodně ukončil telefonát, řekl Míšovi, že už se teda na něj těší, že na kolegy zapůsobil a že mu přeje ať se s immigračním rychle dohodne. Chvilka ticha. To jako znamená, že mě berete? No, jasně.
Tak to bylo opravdu rychlé, n'est-ce pas? Míša se zeptal ještě na pár detailů ohledně jeho interview. Strávil tou prací 3 dny, já jsem tomu taky věnovala jedno odpoledne, a když mu napsali, že ho neberou, měl dojem, že dost pohořel. Travis řekl, že byl Míša velmi dobrý a všichni byli pro, aby ho přilaji, jen jeden týpek ze všech 50 uchazečů byl lepší, tak toho 'museli' přijmout, protože byl opravdu výborný. Což upřímně druhé místo je přesně to, co člověka nejvíc namíchne. To je jako dojet ve formuli čtvrtý. Do firmy brali dva nové hráče, jednoho obchodníka jako pravou ruku pro Travise a jednoho junior programátora pro Damira. Ale protože Míša strávil rok neživota prací na diplomce o neuronových sítí, což je to, čemu se věnuje třetí borec Jonathan, rozhodli se toho využít a přibrat Míšu pro Jonathana. Práce sice v javě (paradox po půl roce hledání jobu v C#...) ale na druhou stranu mnohem zajímavější. Doufám, že bude mít Míša čas o práci napsat trochu víc. Já během víkendu zveřejním pár článků o tom, kam jsme se podívali a pak se dozvíte, jak jsem si sehnali v aucklandě bydlení. Jak se říká, špatný věci chodí po třech (mezi lidma když se to sere, tak se to sere) Ale možná to platí i o těch dobrých. Dali jsme si míšův narozeninový Gin s tonicem a organickou jahodou a Míša se šel pochlubit se svým úspěchem Becky a Damienovi.
Majitel firmy, která se zabívá obchodováním na Osacké burze a vyvíjením technologií pro odhad vývoje trhu, je Američan, takže si sám prošel immigračním procesem. Míša dostal ke svojí žádosti o residenci 50 bodů za pracovní nabídku a protože nevíte, co to znamená, dodávám, že už není potřeba ověřit diplom. Do pátku mělo auto nové sklo a kapotu - sice ne úplně stejnou barvu, ale alespoň blízkou červenou a už nám chybělo jen se přestěhovat. Poslední nájem jsme neplatili, protože platíme předem. Míša nastupoval do práce v podstatě okamžitě (v pondělí) Tak jsme v sobotu ráno zašli na čaj za kamarádkou Colien, rozloučili se se Stevem a vyrazili. Já jsem samozřejmě strávila 3 dny balením, alespoň jsem využila nejsilnější ženskou zbraň - schopnost složit jakkoliv velký předmět do 5ti centimetrového čtverečku. Když jsme se stěhovali naposledy, měli jsme auto narvané po střechu. A to jsme si mezi tím koupili od grilu po kytaru, takže obavy byly velké, nemluvě o psovi, který byl posledně ještě v karanténě. Nechali jsme v Otane stůl a dvě skříňky, které mají hodnotu sotva 50 dolarů a další cestu by nepřežily. Pořád je lepší (časově i finančně) koupit nový stůl než jet 1200kilometrů, znovu tam a zpátky. Na kufr jsem si musela sednout, aby se zavřel, u spolujezdce nebylo hnutí a Geroj byl na zadni sedačce obložen batohama a lampičkama. Stavili jsme každou chvilku, abychom sebe a Geryška trochu protáhli. Odřídila jsem to do Taupa, je cca 4 hodinky a tam jsme se zastavili na našem tradičním odpočívadle, v burger kingu. Míša pak jel cca 2 hodinky do Hamiltonu, což je hnusný kus cesty. Sice bez serpentín, srázů a drolících se útesů, ale skrz město a miliony semaforů. Dali jsme si pauzu, prošli se kolem řeky, a zatímco jsem jela do Aucklandu, cca dvě hodinky, Míša se učil. V Aucklandě nám to zabralo další hodinu, možná dýl, než jsme se vymotali, maje pouze autoatlas zealandu. Závěr, kdy už jsme byli všichni unavení zpocení byla tma a nehostinno nevlídno, byl hodně náročný. Nechali jsme si znovu přeložit diplom na pracovní povolení, ale maňas nám to poslal na špatnou adresu, číslo domu 150 my jsme 150a. Byla jsem se zeptat sousedky jestli náhodou nepřevzala nejaký náš balík. Říkala že ráno přijel kurýr, ale že jméno Michal Chren vypadalo Japonsky a ona ví od Davida, našeho domácího, že my jsme maďaři, tak to raději nepřevzala a poslala zpátky. Než to došlo překladateli, byly dva dny pryč. Další den jsme pro diplom osobně zajeli a s vyplněnýma formulářema jeli na pobočku immigračního. Tam nám řekli, že osobně nám pracovní povolení nevyřídí, že musíme žádost poslat. A díky tomu zdržení s diplomem a tomu, že si úřad vyhlásil dvoutýdenní prazdniny, pracuje Míša zatím jako dobrovolník (čti zdarma) Mezitím mu vyprší turistické vízum, pas je na immigračním, a mimo víza propadnou i výpisy trestního rejstříku. Tohle jak dopadne, to netuším. Určitě je toho víc co jsem chtěla napsat, ale však já si vzpomenu příště, jestli je to důležité.

Finley, požární auto

Minulý týden jsme si udělali pěkný výlet do Waipukurau. Lístky na Naked bus jsme si koupili přes net a ačkoliv jsme měli menší problémy s nalezením autobusové zastávky, pobřežní expres jsme stihli a seschlý třista let starý huhlavý řidič nás odvezl do hodinku vzdálené vesničky. Naštěstí pro nás seděl v busu Pantarein klon, který prozradil řidiči, že také míří do Wujpukupúu. Takže jsme bedlivě sledovali, kde vystoupí :-)
Na zastávce už nás čekala Ivča s naším možná budoucím autem, pomlácenou vínovou Hondou Finleym Accord 2.2. Vzhled autíčka sice odpovídal ceně 1650 dolarů, ale šlapalo pěkně. Ivča se odvezla do sadu, kde pracuje, a cestou nám vyprávěla, jak srazila 3 kačičky :( tak jsme se vyplakaly do našich kačičkových mikinek. Chtěli jsme Finleyho odvézt k mechanikovi, ať nám ho prohlédne a schválí. Proto Ivča velmi podrobně komentovala cestu, abychom trefili zpátky ze sadu do města - Já tu teď odbočím doprava, takže Vy, až pojedete zpátky, odbočíte doleva :-) našli jsme automechanika Paula Moodyho, který se přistěhoval na NZ před třemi lety z Anglie - Nejlepší věc, kterou jsem kdy udělal. Zkontroloval nám káru od pásů po geometrii, zabralo to dobrých 20 minut. Všechno nám pěkně sepsal a vytisknul na počítači i s cenou, která by eventuálně padla na kompletní opravu. Většinou to byly drobnosti typu prasklá žárovka, špatná guma na stěračích, sjeté přední gumy... Kuriózní na tom je, že si za celou práci nevzal ani dolar. Jó, když chce někdo na Zealandě narazit na kurvu, musí hledat čecha (poznámka překladatele, kurva = osoba s nemorálním jednáním, lhář, Ladislav Čech, zloděj a pod. Prostituce je na Novém Zealandě zcela legální) Alespoň teď víme, ke komu se vrátit, až bude příští měsíc potřeba nová WoF. To je v podstatě takové místní STK, které se u aut starších 6 let provádí každého půl roku. Paul nás ujistil, že za tu cenu je to dobrá koupě a tak jsme si zašli do bankomatu pro penízky a do Čínského fušenčupsu na levné kuře s hranolkama. Vyzvedli jsme v sadu Ivču, dali jsme si nějaké to pivko a dostali jsme nabídku práce (oficiální dokument potřebný k získání IRD daňového čisla. Ještě to ovšem neznamená, že nás fakt zaměstnají :-/) Autíčko jsme nechali přepsat na poště na Míšu. Trvalo to 90 vteřin, stálo to 9 dolarů, vyplnili jsme 1 (no fakt, jeden) formulář a ještě nás obsloužil usměvavý pracovník pošty se slovy 'Tady se všechno snažíme dělat co nejjednodušeji' Za zmínku ještě stojí, že na NZ není 'povinné povinné ručení'. Teď nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Máme Finleyho přes týden, a zatím pohodička. Už jsem si s ním i zařídila. Šlo mi to báječně, jelikož je to automat. Pokud se nedrží plyn ani brzda, tak jede samo rychlostí asi 5km/h, což je pro mně naprosto optimální. Dokonce jsem byla tak nadšená z toho, že už zvladám jet rovně směrem vpřed, že jsem si zkusila i kolečko, pak zacouvání s otočkou, nasledovalo další kolečko a pak ještě jedno - to už jsem měla na háku, tak jsem si i trochu přidala plyn! No prostě hotovej Knight rider. Byla jsem se svými úspěchy tak spokojená, že jsem si cestou domů točila imaginárním volantem a teď už tři dny studuju místní vyhlášku. Míša mne podporuje sem tam pusinkou sem tam dobrou radou. Dneska mi dokonce koupil Road Code, ať na to pořád nevejrám do počítače a sešit s ukázkami testů. Posledních 14 on-line testů, které jsem si koupila z oficiálních stránek Ministerstva dopravy jsem dělala s max. jednou chybou - kde se ovšem většinou jednalo o zbrklé klikání. Jo! Teď už uplně cítím ty tucty rukou, kterýma mi plácáte po zádech, tak ještě přidám. Odpoledne jsem podstoupila oční test - není co řešit, jsem patrona! Naštěstí na NZ není potřeba takový ten test s barevnýma puntíkama, protože s tím mám občas problémek :-) Stihli jsme i zaběhnout na místní dopravní úřad, podat přihlášku, zacálovat 80 babek a zítra - pro Vás ve 20.30, pro mne už v 8.30 heč! píšu test. Snažím si namluvit, že nejsem nervózní. Ale při psaní tohohle příspěvku jsem si sežvejkala poslední nehet a když jsem vyplňovala na úřadě přihlášku, tak mi Míša musel hláskovat moje jméno. Držte mi všichni palce, pokud budou okousané, tak to pochopím.
Jak dál: Pokud (Až, cho cho!) udělám test, dostanu prozatimní studentský řidičák, který platí 3 týdny. Do té doby mi dojde studentský řidičák s fotkou. Po dobu půl roku jsem oprávněná řídit auto, pokud je se mnou ve vozidle supervizor = osoba mající novozealandský řp alespoň po dobu 2 let. Takže absolutně nevim, kdo to bude :-) Pokusíme se získat výjimku pro Míšu. Ale uvidíme, jak pochodíme. Po půl roce se supervizorem budu dělat praktické zkoušky. Jakmile udělám ty, budu moct řídit auto bez supervizora, ovšem jen mezi 5h ráno a 22h - beze srandy :) Takže klasický řidičák budu mít cca za rok a půl. No. V případě nouze můžu Míšu alespoň vystřídat, nebo nás někam odvézt :) Takže teď se jdu ještě šprtat a vysílejte pozitivní vlny směrem k Napieru!



PS: Abyste věděli proč Finley. Tady je znělka z pohádky, kterou si moje čtyřletá sestra Natálka zpívá tak ráda a tak často, že jsme už nejsme schopní jí vygumovat z hlavy. Zpíváme ji při jakékoliv přiležitosti jen s mírně obměněným textem. Například: Finley, vařené mušle, tak si je dáááme dneska k večééři... Místní kiwiové si o nás musí myslet, že jsme uplný magoři. Děkujeme Natálko :-)

Kde domov můj?

Po příjezdu do Hastingsu a ubytování v hotelu jsme si užili relativně klidný víkend a za jeli za Gerýskem, jak už moje kačička popsala. V pondělí ráno jsme si založili účty a zajeli na sad. Proběhla seznamovačka s Rollandem (Hullu! Újm Rullund! Du you huv u tünt??) majitelem a možná budoucím zaměstnavatelem. Protože je vrchol sběračké sezóny, byla v tamní ubytovací jednotce hlava na hlavě. Rsp. moucha na mouše. Prostředí, ve kterém jsem připravila oběd by zocelilo i Xenu. Čerstvě zakoupený stan (tünt) Coleman jsme začali stavět uprostřed ostatních Colemanu a měli co dělat se zatloukáním kolíků co štěrkovité země. Po prozkoumání prostor toalet a koupelny jsem vytočila číslo na Debbie, se kterou jsme měli domluvenou prohlídku pokoje k pronájmu. Domluvily jsme se, že přijdeme na návštěvu ještě téhož večera. Neuvěřitelně nám to bodlo. Nejen proto, že backbacker na sadu byl fakt e e, ale hlavně jsem nevěděla, kdy máme k Debbi na původní prohlídku dorazit. Ne že by moje paměť trpěla takovou průtží. Ale předchozí rozhovor probíhal asi takto:
Hi Debbie, it's Natalia, do you remember me? Can we come to see that room of yours?
But uf coursu! You ure must wulcum.
Oh, yeah... And what's your address?
Uc Giunts Floueuy struut numba fúé
It's... Giants Floly?
Nuu. Ut Giunts Flouleu. Numua fúe
Okay, number four?
Núú, fúé.
Five?
Nú uc FÚÉ
It's three?
Jú, fúé, cun you cume ut Duúeday?
At Tuesday?
Nu, ut Duúeday
Thursday?
Duúeday.
Your birthsday?
Nu, cume ut Duúeday, ukuy?
Yes... Ukuy. So, we'll come at Duúeday. Bye
Búy.
Následoval pláč a vysvětlování Míšovi, že jsme sice konečně našli pronájem, kde nebude problem postelový pes, ale že nevím, ani kdy ani kam.
Za Debbie jsme zajeli ještě to odpoledne a večer už jsme bydleli. Pravda že byteček nebyl zrovna reklama na Cilit, ale lepší než reklama na hepatitidu na toaletách v sadařském backpackeru. Koupili jsme si základní vybavení v místním Globusu hned druhý den a udělali si z cimřičky solidní útočiště. Teď sice silně uvažujeme o změně prostředí, kvůli práci, ale zatím se nám bydlí docela obstojně. Jen občas mám pocit, že z nějakého koutu pozemku nebo cottage na zahradě vyleze utajený spolubídlící či jeho partnerka, zapomenutý potomek, nebo někdo, kdo prochází domem s nákupem a ptá se jak se mám a odkud jsem a jak dlouho jsem na NZ. Naštěstí je dům od cottage na zahradě a jiných částí nemovitosti docela solidně oddělen, takže se v podstatě vídáme jen s Lukem – velice zajímavá bytost nepotřebující spánek, zijíc jen z hraním videoher. Je to takový zarostlý hajdaláček, shodli jsme se na tom, že jeho image je kombinace životního přesvědčení s leností se holit. A samozřejmě s Debbie. Toť majitelka domu a psa Pepper, špatná kuchařka a sestra v dommově důchodců, kterou je bez keců lepší přeskočit a obejít. Debbie je správňácká a v podstatě fajn ženská. Pokud se z pod sukně náhodou nevyhrabe kus jejího břícha, aby nám zamávalo, tak se s ní dá slušně popít a posmát. A pokud jí není rozumět stačí se smát v okamžiku, kdy přidá na hlase a sama se uchechtává a pohoda je doma. Je docela ochotná, poradí, půjčí, pomůže. Pepper, místní osvěžovač vzduchu, fenečka neznámé rasy, je špičkový vysmátý pes. Nehorázně chytré zvíře, které od skákání přes stůl a otevírání jakýchkoli dveří umí už i sedni a lehni - což mi trvalo cca 15 minut. Všichni jsou z toho nadšeni :-) Akorád neposlouchá nikoho jiného, pozná alfa samce, když ho vidí a navíc jí za to házím mlsky. Díky bohu, že máme každý jeden talířek – kombinaci misky a talíře, a jeden hrníček, jelikož nemáme myčku. Kuchyně je plně vybavena naprosto vším od nožů po několik grilů. Ale na obyvateých domu je jasně vidět, že jediné, co jsou ochotní udělat pro pocit solidní bohaté domácnosti, je něco koupit. V případné údržbě za grilem pokulhává celý pluk kiwiů a tak se raději koupí gril nový. Dům je ukrutně velký a skrývá množství malých místností na bordel, jiný bordel nebo různé předměty. Stejně jako všechny domečky v Napieru, je postaven ve stylu art deco. V úterý 3. února 1931 postihlo Napier ničivé zemětřesení, které dalo vydělat místním stavebním technikům. Celé městečko se postavilo v tomto levném oznobném geometrickém stylu. Náš nájem činí 150 NZD týdně včetně internetu, energie a zvůku X-Boxu linoucím se z obýváku. Ještě jsme nepřišli na to, čím se živí Creig a Luke, ale X-Box to asi nebude. Okolí domu a prádelnu s námi sdílejí tři kočičky, Dvě bílo zrzavé, Mocha a Cube a třetí černo bíla Pichacu.Cube je trošku bázlivá, jinak jsou to líté šelmy bojující tvrdě za svou existenci. Dnes jsme strávili noc na nafukovací matraci a nehodnotíme to jako řešení vyhovující dlouhodobé potřebě. Budeme asi v nejbližší době muset zakoupit matraci. Toliko k nemovitostem. Zítra jedeme vyřešit autíčko, snad se nám koupě podaří :-)

Den 6 Shado-Lans Quarantine

Nechal som si vyhľadať cestu pomocou google maps. Neskôr (neskoro) som zistil, že miesto najrýchlejšej cesty mi našiel najmalebnejšiu. Nasadli sme a vyrazili. Dostali sme sa na State Highway 2. To je taká klaustrofóbna cestička široká tak akurát na 2 autá (proti sebe) s občasným mostom, širokým tak akurát na jedno auto (nepreháňam, vážne). Navyše aj tie mosty boli zbytočné, pretože hoci pod nimi bolo všetko pripravené na rieku, tú tam ešte nepostavili
Takto nás čakalo 220 km. Na Zélande sa s tým neserú a speed limit je 100 km/h, pričom v ČR by tam dali 70tku či 50tku. Aj keď som šiel 100kou, tak som za sebou mal kolónu áut, dodávok, kiwiov... A často som sa tých 100 ani neodvážil. Niekde okolo by mali byť fotky z tejto cesty a bez debaty je to nádherná krajina a akákoľvek širšia cesta by dojem kazila. Ale pridať 10 cm na krajnici by to nezabilo... Keďže predbiehací pruh je tu mimoriadne vzácny, ohlasujú ho značky 4km dopredu a máva celkovú dĺžku tak kilometer.

Krajinka pozostávala z úžasných kopcov v štýle defaultného pozadia Windows XP. Všetko bolo až gýčovito zelené a absurdne tvarované, pričom príroda občas používala aj primitívne tvary ako poľguľa či tehlička.
Šumava proti tomu vyzerá ako cheesburger od mekáča. Na kopcoch sa pásli ovce, ovce s dlhými krkmi (Natálka správne poznamenala, že sú to lamy) a kravy. Vážne, kravy tam šlapali do strmých kopcov a steaky z nich budú asi poriadne tvrdé. Z tých kráv.
Minuli sme pár štylizovaných dedín (napr. Dannevirke á lá vikingské mestečko... ale len podľa billboardov) a v jednej sa zastavili na jedlo. Najprv sme narazili na U.S. - style hazard den, kde mali len chlast a ruletu, potom sme sa presunuli do kaviarne, kde sme si dali toast s fazuľou a kupodivu sme sa dobre nacpali a Natálka obdržala pochvalu za brýle. Pri parkovaní som trochu nabil ľavé predné koleso, pretože odhad na tej strane mám stále nekalibrovaný. Takisto som raz spôsobil menšie faux pas. Na ceste bola značka STOP a pri nej delňas, tak som zastavil, kukol či nič nejde a značku obišiel. Následne sa roboš začal chytať za hlavu a niečo hlásiť do vysielačky. O chvílu ďalej stáli ďalši roboši a povedali mi, že mám rešpektovať značky a ja som sa dozvedel, že nie je Stop ako Stop a že tento Stop znamenal "stoj až kým ti nepoviem, že môžeš ísť" a je obdobou prenosných semaforov známych z nekolonizovaných častí sveta. Dostali sme sa k mestečku Levin, za ktorým mala byť karanténa. Omylom sme odbočili dovnútra mesta. Ak ste hrali Arcanum, viete čo si máte predstaviť. Pravoúhlo poskladané mestečko z prízemných domčekov a gigantickými záhradami, všetci zalezení doma. Samozrejme sme sa z neho dostávali pol hodiny, pretože sme nemali tušenie, kam ísť a orientačné body neexistovali. Nakoniec sme uplatnili brilantný postup - algoritmus postupného zvyšovania priority cesty. Vedeli sme, že smerujeme naiaľnicu (ktorá nebola o nič širšia, než cesty v meste) a tak sme vždy postupovali od vedľajšej cesty na hlavnú, až sme sa dostali na najhlavnejšiu - našu state highway. Z nej mal byť "exit" (rozumej odbočka na poľnú cestu) do karantény, takže sme šli 50tkou a na trikrát trafili správne pole. Tam nás uvítal žoviálny majiteľ a nasmeroval ku klietkam. Geroj už na diaľku 100 metrov štekal a pracovníčka nás zaviedla do jeho miestnosti. Bola to taká 3x3 metre veľká izbička a za ňou takisto veľká "klietka" s výhľadom na lúku, kam nemohol.
Vítanie bolo dojemné, ukápli síce len slzičky, ale Geroj vydával doteraz neznáme zvuky, skákal, žral ručičky (mám jazvy ako Danny Trejo keď kosil s kosačkou naopak), skrátka cvok, náš Gerýšek. Občas po sebe štekali s ďalšími psami ale potom sa vždy vrátil vyčistiť nám uši. Vykartáčovali sme z neho dvoch pražských krysaříkov, skonštatovali, že pribral a hlavne značne zhustil srsť. Po cca hodinke sme utiekli, pretože sme sa báli, že sa tam priviažeme o mrežu a odmietneme sa od nášho pupíčka oddeliť.Na odchode sme pokecali s majiteľom, ktorý bol značne v pohode a zvedavý (You're from Czechoslovakia?). Povedal mi, nech som opatrný pri ceste späť a dodal, že z okna pozeral, ako okolo ide nejaké auto neuveriteľne pomaly a myslel si, že ten šofér si asi robí sendvič. Za chvíľu šlo v opačnom smere a za ďalšiu chvíľu sa objavilo uňho na parkovisku a tak nás šiel privítať.
Cesta späť už bola rýchlejšia, valil som 100kou takmer stále. Síce tam na mňa gestikulovali nejakí motorkári, že som sa im vtrepal do cesty, ale že oni šli po vyšrafovanom pruhu si asi nevšimli... ani to, že som spomalil, aby prešli - ako pravil majiteľ karantény - crazy kiwi drivers. A potom som mal "lapse of concentration" keď nejaký borec odbočoval, ale zrovna bola dosť široká cesta na to, aby som ho obišiel a neuplatnil tú spomenutú poistku.Stavili sme sa ešte v miestnom obchoďáku a nakúpili potrebné veci ako napríklad otvárak na víno. Ceny sú tu zhruba rovnaké ako u nás. Presnejšie - sú tu asi nepatrne vyššie, odhadom o 10%, ale niektoré veci sú tu absurdne lacné - napríklad syry. To asi koreluje s počtom mliekodajných zvierat po kopcoch. A tak máme pol kila plesnivého syra za 50kč. Po príchode do hotelu sme okamžite zaspali a zobudili sa o 4:00 ráno, aby sme si opätovne rozdrbali biorytmus.