Waitakere Ranges - Upper Nihotupu Walk

Vesnice Titirangi, ve které bydlíme, se nachází v oblasti Waitakere. Národní park Waitakere nabízí více než 16 000 hektarů původního deštného pralesa a pobřeží oceánu. K využití je 250 kilometrů různě náročných tras, turistická zázemí, kempy, cesty na dechberoucí divoké pláže, překrásné výhledy, vodopády a divoká skalnatá pobřeží. Ačkoliv máme tenhle nádherný kus světa hned za domem, na žádné konkrétní trase jsme zatím nebyli. Po dlouhém podzimu (který trval celou zimu) přišla jedna trochu slunečná neděle, tak jsme se rozhodli Waitakerské pohoří trochu blíž poznat.

Už jsem se zmiňovala o nádherné pláži Whatipu s černým lávovým pískem v Tomto článku a spoustu pěkných fotek z noční pláže najdete Zde. Whatipu je ráj surfařů, stejně jako turisty oblíbená pláž Piha, osamocená Bethells nebo Karekare, kde se natáčely některé scény z filmu Piáno (stejně jako Xena a Herkules boo! :-)


Fauna a Flóra
Přestože celý park byl samozřejmě zasažen osidlováním nejprve Maory a následně Evropany, rozvíjejícím se farmařením i průmyslem, velké zachovalé úseky původního deštného pralesa jsou stále domovem mnoha exemplářů krásných elegantních jehličnanů Rimu, štíhlých Kahikatae a obřích stromů Kauri (bohužel mají velmi krásné a kvalitní dřevo a dorůstají úctyhodných rozměrů, proto jejich populaci silně zasáhla těžba)



Díky projektům ARC na obnovu a záchranu původních lesů se podařilo eliminovat velké procento integrovaných škůdců (zejména vačice) a tím pomoci rozšířit populaci původního ptactva - hlavně Tui, Fantail a obří novozélandský holub Kereru jsou při procházkách parkem opět běžně k vidění.

photo by Stefan Marks

My jsme narazili i na maličkou zelenou kukačku Pipiwharauroa, která se objevuje z jara spíš výš na sever v Kauriových lesích.
Při troše štěstí můžete narazit na podivné tvory, jako ohrožený a krásný Pupu Rangi, nenápadnou žabku Leiopelma Hochstetteri, za šera místní velké světlušky, které jsou v podstatě něco mezi pavoukem a červem. A pokud jste opatrní a nezabloudíte do tichého tmavého kouta lesa, vyhne se Vám dlouhoocasý netopýr Pekapeka.





Historie
Předci místního Maorského iwi (přeložme trochu barbarsky jako kmen) Te Kawerau ā Maki se usídlili v této plodné oblasti už před 700-800 lety. Stále jsou silně spjatí s územím Waitakere a jejich historii i současný život vypodobují vyřezávané pou whenua (totemy) rozmístěné po území parku. Největší změny proběhly po příchodu Evropanů ve 30tých letech osmnáctého století. Osadníci vybudovali několik lokálních železnic pro dopravování dřeva a materiálu, jejichž pozůstatky jsou viditelné po celém parku. Přehradili potoky a řeky, některé kmeny Kauri byly však tak masivní, že je nebylo možné splavit. Masu mrtvých zakleslých kmenů, které se snažili dřevorubci doplavit k oceánu, je stále možné vidět u pláže Piha. 5 hlavních vodních nádrží bylo postaveno mezi lety 1910-1970 a ty dodnes zásobují Auckland pitnou vodou. K horní nádrži Nihotupu jsem se vydali my.

Waitakere národní park byl zřízen v průběhu mnohých let, začínaje rokem 1900, kdy Auckland začal skupovat místní půdu kvůli vodním zdrojům i malebným scenériím. Původní "Aucklandský Stoletý Pamětní Park" byl založen roku 1940 na oslavu výroční 100 let od založení Aucklandu a i to díky mnohým soukromníkům, kteří svoje pozemky věnovali městu.

Arataki Visitor Centre

Návštěvnické centrum leží 6km od Titirangi po silnici Scenic Drive.
Arataki znamená "cesta k poznání".
Centrum je ideálním místem kde začít svojí prohlídku po Waitakere Rangers. Z horní verandy je nepřekonatelný výhled na buš, přehradu a široký oceán. Před centrem si můžete prohlédnou ofinu města skrz ručně vyřezávaný rám, který je zároveň jednou z dominant místa. Původní maorský pou, který byl umístěn před vchodem do centra je momentálně (2010) v rekonstrukci.
Vyřezávané maorské sochy uvnitř centra byly vyrobeny ze dvou velkých stromů Kauri členmi Te Kawerau ā Maki a vyobrazuje jejich předky. V horním podlaží se můžete zásobit brožurkami a mapkami tras, koupit si nějakou tu cetku na památku, knihy o Novém Zélandu a zeptat se místních, kam se nejlépe vydat a po čem se rozhlížet. Můžete si dát čaj, nebo kávu, dát děti do dětského koutku a prohlédnout si dobové fotografie a artefakty.

Upper Nihotupu Walk

My jsme náš výlet začali návštěvou Arataki centra a obtěžkali se publikacemi o okolí.
V hlavní síni mají plastiku vyhynulého ptáka Moa v životní velikosti. Chtěla jsem se s ním vyfotit, ale trochu jsem se styděla :)
Na internetových stránkách jsme si už předem vybrali dvouhodinovou trasu k horní přehradě Nihotupu. Jedná se o přístupné místo s pohodlnou cestou, která vede skrz bush kolem řeky až k přehradě a míjí několik vodopádů.
Začíná na parkovišti 5 minut autem severně od Arataki.
Samozřejmě na Zélandě žijí Češi a jiné importované druhy, proto nedoporučuji nechávat v autě žádné cennosti. Stačí přejít malý dřevěný mostík přes potok, který v průběhu cesty potkáte ještě několikrát a s pomocí fřevěných ukazatelů nemůžete zabloudit.

Cesta buší trvá cca 10 minut A když se pozorně rozhlédnete, uvidíte spoustu vzácných druhů minimálně z flóry. Několik zajímavostí o stromech Kauri a Rimu si můžete přečíst v článku o Ruahine parku. Drobní ptáčci Fantailové Vás budou doprovázet na každém kroku. Živí se hmyzem, který lidé při chůzi divočinou plaší. Ptáček Tui je spíš slyšet než vidět, ale procházce tím jen přidává na kouzle.
Pár informačních cedulí podél cesty Vás seznámí se základními pravidly. Co nás překvapilo, že pejsci jsou povolení v parku pod dohledem (čili i bez vodítka) Chvíli jsme uvažovali, jestli se vrátíme domů pro Gerýška. Ale David měl doma pozvané hosty na oběd, tak jsme nechtěli dělat křeny.




Úzká, za deště trochu blátivá cesta lesem se napojuje na širokou udržovanou cestu, která pravděpodobně sloužila i k dopravě materiálu na stavbu přehrady.
Je možné se po ní vydat na trek na kole a potkali jsme několik nezodpovědných rodičů, kteří brali své potomky na drncavou jízdu v kočárku.
Po pár minutkách míjíme potok, který jpřes který jsme na začátku trasy přecházeli.
Narazil na kamenitý podklad a prodral si úzkou cestu skrz skálu. Ze skály spadá široký a několik metrů vysoký vodopád, kolem kterého poletují a loví ptáci.
Na druhém břehu potoka nad vodopádem jsou zrezivělé pozůstatky stavebních prací, které dodávají místu úžasnou atmosféru ztraceného města.
Podél hlavní cesty můžete najít kapradinami a stromy prorostlé zrezivělé vagony a různé sloupy, které jsou na první pohled skoro neviditelné. Příroda za sto let všechny vetřelce asimilovala a rozložila železo téměř na prach.






V polovině cesty se objevují mechem porostlé skály s malými vodopádky, které mi připomněli moje dětství v Jetřichovicích. Potoky jsou sváděny do jednoho koryta, které se s přibývajícími kroky rozšiřuje. Už z dálky byl slyšel silný vodopád, ze kterého je bohužel vidět jen spodní část. Pokud máte dobré boty, můžete sejít po malé cestičce až k ústí a kochat se zelenými huňatými kameny a duhou pod vodopádem (už chybí jen jednorožec nebo vampír a romantika je absolutní)
Naneštěstí (pro mně) mi akorát došla baterka ve foťáku, což mi kupodivu nezkazilo zbytek výletu. Proto mám dnes jen málo fotek. O to dýl jsem si s nimi hrála. Zbytek trasy vede podél široké klidné řeky, buš na obou březích je hustá a díky porostu dvoumetrové kapradiny Silver fern černo-zelená. Na řece je zakázané koupání i rybolov. Mokrých rozesmátých psů jsme ale potkali nemálo :-)



Přehrada může být v některých případech uzavřená. Ale my jsme se prošli až na její konec. Výhled zprostřed přehrady na ostré zelené kopce a klidnou hladinu (s kačičkou na vlnách) si bohužel můžete jen představit.
Zdvojnásobte dojem dvakrát, přidejte čerstvý ledový vzduch a šumění padající vody a máte lehkou představu o tom, jak klidně a nádherně místo působí.
Na boku hráze jsou malé kluzké schůdky, které vedou k úpatí přehrady a které jsou pro veřejnost "nepřístupné".
Stačí se ale vydat pohodlnou cestou dál a dostanete se ke dnu masivního rezervoáru s malou servisní stanicí a starou úzkokolejkou legálně :)

stavba přehrady - Winkelmann Henry

Až příště vezmeme k Nihotupu Gerýska, bude baterka nabitá naplno a paměťová karta zformátovaná. Přehrada zásobuje Auckland vodou už od roku 1923. Zabírá území 12.5 hektarů, objem 2.2 miliónů kubických metrů je nejvýše položenou aucklandskou přehradou.

K autu jsme se vrátili kolem 3 hodiny a tak jsme se rozhodli navštívit historický dům (nyní spojený s antikvariátem) patriotky a cestovatelky Rose Hellaby(ové), která po své smrti věnovala dům a pozemek lidem Aucklandu. Krásný výhled z její zahrady na rozlehlé město a divoké zelené kopce je rozhodně úchvatný. Před sto lety, kdy bylo okolí dokonce méně urbanizované, musel být její domek ráj na zemi.
Cestou směrem z města jsme zastavili na několika rozhlednách a znovu se pokochali pohledem na naše město a Waitakerské štíty. Potkali jsme milou přátelskou kočku s podivným jménem Mrrgle. Přísahám, pokud budu někdy mít kočku, pojmenuju jí Mrgle :) Nechala se hladit a nosit a vypadala ochočeně. Protože měla na známce telefonní číslo, chtěli jsme udělat dobrý skutek dne a zavolat majitelům. Ale jakmile ji Míša hodil keksík, strašně se lekla a zmizela. Kdo by to čekal, že se lekne sušenky a nás ne?
Den jsme zakončili na krásné, skoro liduprázdné pláži Bethells s černým lávovým pískem. Dog friendly pláž určitě znovu navštívíme i s nejlepšími přáteli pejskem a fotákem a zveřejníme pár řádek a fotek.

Ruahine Forest park - další víkend u Shayna

Protože mám rozdělaný asi půl roku článek, na který ještě hledám fotky a informace a Míšovo rodiče dali na net krásné fotky z dovolené, rozhodla jsem se trochu oživit i naše stánky krátkým článkem a fotkami z víkendu u Shaynea.
Naprosto klasicky náš víkend začal zastávkou v místním řeznictví, kde jsme koupili pro jistotu celou ovčí hnátu a v místním NewWorldu jsem přibrali vhodnou přílohu k jehněčímu, jako jsou brambůrky a pivo. Né, že bysme měli nějaké konkrétní plány na víkend. Nejpravděpodobnější varianta je sledování Star Treku, u kterého já a Shayne děláme divné zvuky typu gzzžžum a vzzžžum a snažíme se přemluvit Scottyho, aby nás paprsknul. Zatím co v rámci možností normální Míša je odkázaný na četbu. Večer gril, víno a videopůjčovna. Naše oblíbená sekce hororů už začíná být příliš fádní. Nechápu, proč tam vždycky okamžitě zamíříme, půjčíme si 3 za 10 a hned, jak se začne točit první disk toho okamžitě lituju. Jako bych si jednou nemohla půjčit romantickou komedii. Bůh hororů by se na mně pro jednou určitě nerozzlobil. Ale ono raději to neriskovat.



Po příjezdu jsme se uvelebili a udělali jsme Shaynovi v pokoji pro hosty osobitý chaos, aby to tam nepůsobilo tak sterilně. Protože bylo krásné počasí, rozhodli jsme se pro krátký trek do lesního parku Ruahine. Strašně chytře jsme šli ještě před obědovečeří, abychom se tam moc nezdržovali :-)
Shayne nás provezl skrz Dannevirke a jeho okolím a skoro u každého domu jsme zpomalili a vyslechli si, který pacient ve kterém domě bydlí, kde po Shaynovi stříleli kde přistála Enterprise. Shayne pracuje jako sociální pracovník / psychiatr pro oblast asi 50 kilometrů. Vzhledem k hustotě osídlenosti Hawkes Bay to není tak hrozné, jako by to bylo v Čechách.
Dojeli jsme na malé parkoviště u lesa a podívali se na mapu. Ten kdo vymyslel takové ty tečky Zde stojíš byl naprostý génius :) Teď už bych si to nepamatovala.


Nepodařilo se mi na internetu stáhnout stejně pěknou a přehlednou mapičku, tak Vás rozveselím pouze touhle podivně se lesknoucí fotkou.
Krajina národního parku Ruahine je hodně rozmanitá. Strmé horské hřbety jsou pokryté notofágovými lesy. V hluboce zaříznutých říčních korytech subalpinským křovinám a lesní park Ruahine je plný nížinných lesů a mokřadů. Turistika je zde evidentně hodně rozšířená. Hlavně kvůli pestrosti tras. My jsme vzhledem k vycházkové náladě zvolili středně těžkou trasu (rsp středně těžké klestění se buší) Oblast je protkána turistickými chatkami, které zřizuje místní "ochrana životního prostředí" DOC - žádnou jsme nepotkali. Za relativně malý poplatek $120.00 ročně nebo $90 na 6 měsíců je možné pořídit si Hut Pass, který opravňuje návštěvníky za malý poplatek strávit v chatce noc a využít veškerého vybavení. Chatky mají různé úrovně vybavenosti, drtivá většina byla postavena dobrovolníky. Některé jsou dokonce zdarma. Zde se jedná pouze o přístřeší bez kamen, vody, toalety či patrových postelí. Chatky pravidelně kontrolují dozorci a pátrají po černých nocležnících (rozuměj nocležník, který nezaplatil) Přespat v chatě bez poplatku je množné v krajní situaci - když Vás přistihne sněžná bouře a Yetty se snaží odvléct Vaší družku. Smutné na tom je, že informační tabule o zákazu nocování bez poplatku a o výši pokuty jsou v angličtině A v češtině :( To máme teda pověst.



Park zahrnuje hlavní horské pásmo Ruahine a další 4 přilehlé horské hřbety. Formovaní zdejších hor je proces, který stále pokračuje. O čemž vypovídají i občasné sesuvy půdy, při kterých se často totálně zhroutí celé zalesněné stráně. Místo je oblíbené lovci - lov jelenů po zemi i z vrtulníků. Jejich introdukce v 19 století a jejich následné přemnožení silně ovlivnilo stupeň eroze. Časté silné deště a proměnlivé počasí a neutichající vichr pomáhá napomáhají přírodním procesům, které formují toto geologicky mladé území. Současnou hrozbou je kusu liščí, který ničí místní vegetaci. Ani jeho roztomilá velká kukadla a huňatý kožíšek ho nezachrání před vytrvalými snahami ochranáři a jejich vyhubení. Tento australský vačnatec byli vysazeni za účelem rozvoje produkce kožešin. To měl zas někdo chytrý podnikatelský záměr.



Naštěstí i přes podobné škodlivé vlivy je park plný krásné vzácné flory a ptactva. Několik turistických stezek, které se vinou od hlubokého říčního údolí až po vrcholky hor Vás během jedné tůry seznámí s plnou škálou výškových pásem a lesních typů. My jsme sice nesledovali turistickou stezku, o to víc jsme si výlet užili :)



Podokarpy patři do skupiny nahosemenných jehličnanů a jsou to spíše chladnomilné rostliny. My jsme měli možnost obdivovat rudou borovici Rimu. Po kauri druhý nejznámější strom Nového Zealandu a jeden z velmi starých druhů. Semena mají každých 5-6 let. Samčí šišky jsou lehce do žluta a samičí jsou červené. Celý strom hlavně mladý, je samozřejmě zelený, na zimu se zbarvuje do bronzova. Kůra je hladká a odštěpuje se ve velkých vločkách. Masivní jehličnany Tōtara jsme sledovali jen z dálky. Dorůstají až 30 metrů, i když rostou jen velmi pomalu. Největší žijící exemplář roste v Pureroa, má 35 metrů a průměr kmene 4 metry. Další vzácný podokarp Kahikatea má krásný štíhlý a rovný kmen, často porostlý různou travinou a mechem. Nejzajímavější pohled byl na pabuky Nothofagus fusca, které vyčnívají z pod křovin a menších stromů bohatě obrostlé trsy trav a menších rostlin.




V létě jsou hory pokryté skalničkami. V jižní části parku, kam jsme se nedostali a kde hřebeny neční tak vysoko, jsou špičky porostlé největším souvislým porostem složnokvěté Olearia colensoi na NZ - celá oblast má 50 čtverečních kilometrů! Wikipedie mi prozradila, že po maorsky je to kumarahou a pokud jsme ji viděli, tak jsem jí opomněla vyfotit :)




Jedním z typických rysů parku je jezero Colenso, které snad navštívíme příště. Příkré 150m vysoké vápencové útesy uzavírají kotlinu zarostlou hustým nížinným podokarpovým lesem a vyplněnou zelenou, naprosto průzračnou vodou.

Lesy kolem jezera jsou domovem největšího počtu druhů vodních ptáků v parku. A ano! Park je proslulý hlavně zdravou, rozmnožování schopnou populací vzácné kachny měkkozobé! :-) (obrázek je stažený z internetu) Před tisíci lety byli jediným predátorem ohrožující kachny úhoři a jiní ptáci. Na rajském ostrově, kde není v podstatě žádný endemický druh savce, tuším vyjma netopýra, se zabydlel člověk a s ním i spousta nebezpečí. Příště, až nebude výlet tolik spontánní, se nám snad podaří podívat se k nějakým vířivým peřejím místních potoků a nějaké kachny sami sledovat a vyfotit. Jinak celkem žije v Ruahine asi 20 druhů ohrožených ptáku. Včetně drzého papouška Nestor Kaka, jeho příbuzné Nestory Kea jsme viděli před dvěma lety na výstavě exotického ptactva na Vyšehradě. Kakariki žlutočelého jsme měli šanci vidět na ostrově Tiritiri matangi. Dál tu žije kukačka dlouhoocasá (koekoea) lejsčík dlouhonohý severní atd.

Maoři žili podél úpatí Ruahine v sezónních loveckých táborech. Sbírali lesní plody lovili ryby a nejsem si jistá jestli mám úhoře zahrnout mezi ryby a nechce se mi o nich nic zajímavého hledat, stejně by to nikoho nezajímalo :) A lovili i ptáky barbaři! Není divu že jim to se přijela vyšší instance kolonizovat (a nasadit ty roztomilé vačnatce) První Evropan který prošel Ruahine byl William Colenso (ano, jako to jezírko) Horlivý misionář botanik a cestovatel. Během své cesty v polovině 18. století Colenso sebral a odeslal stovky původních rostlinných druhů botanikům do londýnské královské botanické zahrady Kew Gardens. Jeho jméno kromě jezera nese i několik rostlin. Poctivý čtenář si mohl všimnout, že ani já ani Míša neinklinujeme k botanice (jsme spíše ornitologicky zaměřeni se zvláštním sklonek k vrubozobým :)) Takže tato strohá informace bude muset stačit. Když jsme byli na výletě v Orakei Korako (článku se brzy nedočkáme) a prohlíželi jsme si divou květenu rostoucí kolem sirných polí, teprve tehdy jsme pocítili něco jako lásku a obdiv k rostlinám, které byly jinak nutné zlo na hodinách biologie.




Čas v parku lze v zimě trávit výpravami na běžkách. Lyžařské vleky, instalované místními nadšenci ve třicátých letech na svazích nedaleko chaty Rangiwahia, jsou dávno pryč. Ale odkaz těchto průkopníků, kteří vynosili na vlastních zádech těžký stavební materiál na chatu vysoko na horských svazích, je v historii parku stále. Proč úsilí a pot mrhali zrovna na lyžařský vlek nechám ve vzduchu viset jako filozofickou hádanku. Můj jediný lyžařský zážitek v životě rozvádět nebudu, abych si zachovala ten tklivý zbytek hrdosti.



Mláďátka Silver Fernu, kapradiny která je uznána jako symbol NZ na nás vykukovala odevšud a stromy, prorostlý podivnýma kabelama se nám podařilo identifikovat jenom jako špionážní stromy. Byly opravdu všude. Podařilo se mi najít i rodinku chorošů (Polyporales cosi) Cesta říčním korytem byla z počátku velmi ošidná, protože jsme se nechtěli namočit. Nejdřív jsme se spokojili s přeskakováním úžších větví řeky a prodíráním se křovinami v místech, kdy přeskok nebyl možný. Když jsme se dostali do oblasti, kde byly břehy vysoké, chytře jsme z balvanů stavěli hráze. To víte drahá technika a laciné boty. Shayne vyprávěl, jak sem jezdíval se syny. V nějakém klidném rameni si z kamenů postavili hráz a udělali jezírko, které se hodně rychle vyhřálo díky sluníčku a mělkému dnu z krásných hladkých kamenů.



V průbehu výstupu jsme se snažili najít jednu z výše popisovaných chat DOC, která tam údajně kdysi stála. Ale hory jsou rozlehlé a my jsme malíva chata už tam dávno taky namusí být. Taky nebyla. Když jsme dosáhly vrcholu našeho vyhlídnutého vrcholu (sice opakuju dvě slova v jedné větě, ale význam je jiný! :)) začala se stahovat dešťová mračna. Rozhled ze špičky byl opravdu nádherný a déšť nás naštěstí nezastihnul Hlavně pohled na pabuky vyčuhující z lesů. Prošli jsme se ještě kousek po hřebenu, já jsem samozřejmě hledala nejvhodnější místo na fotku, ale okolí bylo pravdu zarostlé. Snažila jsem se vyšplhat po ubohých křovinách, ale nakonec jsem zůstala u focení mechů a rakytníků, což bylo hojně dostupné zboží. Míša byl jako vždy trpělivý a pokud mně nadosmrti proklínal za nekonečné zastávky na focení každého ptáčího trusu, tak jen velmi tiše. Tentokrát měl sebou kameru i Shayne, tak mám radost, že jsem taky párkrát před objektivem a ne jen za ním :-) Nevím sice proč mně Shayne zvěčnil v této zvláštní chvilce na shnilém kmeni, ale budiž sranda musí bejt i kdyby tatínka věšeli.




Vzhledem k tomu, že jsme měli jen jednu lahev vody a nikomu jsme neřekli kam jedeme, jsme se po zdolání horského hřbetu raději vydali na zpáteční cestu. A skutečně cesta dolů zrádnější než nahoru. Naše kostrče by mohly napsat samostatní článek. Navíc i cesta a stromy vypadají jinak když se na ně člověk dívá zdola, tak jsme se museli spolehnout na zvuky reky a na fakt, že jdeme směrem dolů, což by teoreticky nemělo dopadnou zle. Když jsme dorazili k Shaynovi domů už se stmívalo. Doplnili jsme ztracené kalorie hromadou grilovaného masa hub a zeleniny, zabalili se do dek a svorně pochrupkávali za doprovodu hororu.