Stěhování, víza a imigrační úředníci

Auckland jsme navštívili několikrát při honbě za zaměstnáním. Protože jsem asi 30 článků pozadu (ale na všechno dojde) tak v kostce shrnu všechno podstatné.
Naše žádost o residenci bude pomalu slavit půl roku vyřizování. Ochota immigrační úřednice Michelle se nedá srovnat absolutně s ničím. Na jakoukoliv otázku se nám dostaně odpovědi ze šablony s nulovou informační hodnotou, to pouze v případě, že vůbec odpoví. Abyste se moc nebavili na náš účet, vynechám podrobnosti a přejdu rovnou k té největší srandě. Nechali jsme přeložit Míšův diplom a udělat předběžný odhad hodnoty diplomu - že je srovnatelný s diplomy na NZ. Překladatel nám přeložil Míšův obor jako Computer technology, zatím co v dodatku diplomu, který je nevím proč dvojjazyčný, je Computer Science. Míša žádá a o residenci v kategorii Computer Science a Michelle nam to samozřejmě neuznala jako C.S. A protože si nebyla jistá, jestli Míšův diplom z jedné z největších evropských technických univerzit, na který studoval 6 let, je roven alespon NZ bakáláři na Pig Farm University Hawkes Bay, který se studuje 2 roky, vyžádala si od nás kompletní posudek diplomu. To trvá cca 40 dní, zajišťuje ho samozřejmě státní organizace, a stojí bezmála 10 000. Vzhledem k tomu, že je jen a jen na úředníkovi, jestli diplom uzná nebo ne, napsali jsme srdceryvný dopis, že vzhledem k absenci pracovního povolení nemá Míša možnost si vydělávat, že by to pro nas znamenalo odjet z NZ a zda by to znovu neuvážila, Míša ji poslal seznam evropských univerzit a jejich bodové ohodnocení, které vydalo samo immigrační oddělení, aby dokázal, že ING. z ČVUT je skutečně stejně dobrý jako NZ bakalář. Ani druhý, ještě poníženější dopis nezabral, a tak jsme se rozhodli, že 3 měsíce ještě pocestujeme a pojedeme domů. Sice jsme za to zaplatili už dobrých 40 000, ale je to otázka principu. Kdyby to znamenalo Zaplaťte posudek a dáme vám vízum, tak neřeknu ani popel. Ale takhle... Těžké rozhodování, za ty peníze bychom mohli měsíc cestovat. Míšovo rodiče nám něco poslali a mně nakonec vyšlo pár slušných obchodů s NYXem, a dali jsme dohromady přesně 700dolarů. Trošku rozpačitě jsme se rozhodli, že to přecejen zaplatíme a vydali jsme se na poštu. Sotva jsme vyjeli z Otane na dálnici, otevřela se nám kapota, opět, třískla do předního skla, přímo před mým obličejem a rozbyla ho. Kapota samozřejmě vlnitější než zealand sám. Pomalu jsme dojeli zpět do Otane k mechanikovi, který se nám v podstatě vysmál, že to nevyklepe ani kouzelný kladivo a dal nám dva dráty, kterýma jsme kapotu přidrátovali k motoru. (zlatý český ručičky) S nepojízdným autem jsme se vratili domů, slzičky na krajíčku, a přemýšleli co dál. Ze společnosti, ve které byl Míša naposledy na pohovoru, přišel mail, jestli můžou zavolat. Že by chtěli s Míšou mluvit ohledně nové pozice analytika, pokud by měl zájem. Tak samozřejmě zájem je, ať zavolají kolem 7 večer.
Rychle jsme se najedli a jeli do Waipawy do servisu. Na krytické odbočce z Otane na dálnici, na které nás vždy čeká milé překvapení stáli policajti. Jeli jsme asi 60kou, jestli nepřáháním, sklo na sračky, omluvte mou francouzštinu, kapota ve větru klapala tlamou, a její život visel na vlásku. Rsp na drátku. Projeli jsme celý napnutí kolem floydů, a po pár metrech se za námi rozjeli. Bez dechu jsme sledovali syrény v zrcátku a ve chvíli, když jsem s nadějí řekla, že je to dobrý, že neblikají... se rozblikaly. Požádali Míšu o řidičák, zeptali se kam jedeme a proč tak pomalu, což bylo jasné, kdy se nám to stalo a že mám krásné vlasy. Popřál nám hodně štěstí, hezké vánoce a nechal nás jet. Děkujeme. Ať to nerozpatlávám, hádejte co jsme se dozvěděli v servise. Maska a kapota 300, sklo 400. Rovných 700. Ještě že jsme na tu poštu nedojeli. Auto jsme tam nechali, koupili si nejaké jídlo a tonic, když už jsme ušetřili na vízu a hodný pán ze servisu nás odvezl domů.
Večer jsme čekali jestli někdo zavolá ohledně nové pozice a už jsme se zase těšili na 8hodinovou jízdu do Aucklandu na pracovní pohovor. Když už bylo skoro půl osmé a nikdo nevolal, tak jsem si řikala, že už jsou určitě všichni (všichni 3 zaměstnanci firmy) doma na gauči před telkou a majetnicky drží svojí ženu za stehno s pivem v ruce.
Když se přecejen ozval telefon, mně začalo bušit srdíčko a Míša, jako vždy chodil v kruhu. První 3 minuty se bavili o počasí tohoto týdne, o našem rozbytém autě, o tom jaké asi bude počasí příští týden, jak je Auckland krásný a už jsem myslela že mi praskne cévka. Aby boss nějak vhodně ukončil telefonát, řekl Míšovi, že už se teda na něj těší, že na kolegy zapůsobil a že mu přeje ať se s immigračním rychle dohodne. Chvilka ticha. To jako znamená, že mě berete? No, jasně.
Tak to bylo opravdu rychlé, n'est-ce pas? Míša se zeptal ještě na pár detailů ohledně jeho interview. Strávil tou prací 3 dny, já jsem tomu taky věnovala jedno odpoledne, a když mu napsali, že ho neberou, měl dojem, že dost pohořel. Travis řekl, že byl Míša velmi dobrý a všichni byli pro, aby ho přilaji, jen jeden týpek ze všech 50 uchazečů byl lepší, tak toho 'museli' přijmout, protože byl opravdu výborný. Což upřímně druhé místo je přesně to, co člověka nejvíc namíchne. To je jako dojet ve formuli čtvrtý. Do firmy brali dva nové hráče, jednoho obchodníka jako pravou ruku pro Travise a jednoho junior programátora pro Damira. Ale protože Míša strávil rok neživota prací na diplomce o neuronových sítí, což je to, čemu se věnuje třetí borec Jonathan, rozhodli se toho využít a přibrat Míšu pro Jonathana. Práce sice v javě (paradox po půl roce hledání jobu v C#...) ale na druhou stranu mnohem zajímavější. Doufám, že bude mít Míša čas o práci napsat trochu víc. Já během víkendu zveřejním pár článků o tom, kam jsme se podívali a pak se dozvíte, jak jsem si sehnali v aucklandě bydlení. Jak se říká, špatný věci chodí po třech (mezi lidma když se to sere, tak se to sere) Ale možná to platí i o těch dobrých. Dali jsme si míšův narozeninový Gin s tonicem a organickou jahodou a Míša se šel pochlubit se svým úspěchem Becky a Damienovi.
Majitel firmy, která se zabívá obchodováním na Osacké burze a vyvíjením technologií pro odhad vývoje trhu, je Američan, takže si sám prošel immigračním procesem. Míša dostal ke svojí žádosti o residenci 50 bodů za pracovní nabídku a protože nevíte, co to znamená, dodávám, že už není potřeba ověřit diplom. Do pátku mělo auto nové sklo a kapotu - sice ne úplně stejnou barvu, ale alespoň blízkou červenou a už nám chybělo jen se přestěhovat. Poslední nájem jsme neplatili, protože platíme předem. Míša nastupoval do práce v podstatě okamžitě (v pondělí) Tak jsme v sobotu ráno zašli na čaj za kamarádkou Colien, rozloučili se se Stevem a vyrazili. Já jsem samozřejmě strávila 3 dny balením, alespoň jsem využila nejsilnější ženskou zbraň - schopnost složit jakkoliv velký předmět do 5ti centimetrového čtverečku. Když jsme se stěhovali naposledy, měli jsme auto narvané po střechu. A to jsme si mezi tím koupili od grilu po kytaru, takže obavy byly velké, nemluvě o psovi, který byl posledně ještě v karanténě. Nechali jsme v Otane stůl a dvě skříňky, které mají hodnotu sotva 50 dolarů a další cestu by nepřežily. Pořád je lepší (časově i finančně) koupit nový stůl než jet 1200kilometrů, znovu tam a zpátky. Na kufr jsem si musela sednout, aby se zavřel, u spolujezdce nebylo hnutí a Geroj byl na zadni sedačce obložen batohama a lampičkama. Stavili jsme každou chvilku, abychom sebe a Geryška trochu protáhli. Odřídila jsem to do Taupa, je cca 4 hodinky a tam jsme se zastavili na našem tradičním odpočívadle, v burger kingu. Míša pak jel cca 2 hodinky do Hamiltonu, což je hnusný kus cesty. Sice bez serpentín, srázů a drolících se útesů, ale skrz město a miliony semaforů. Dali jsme si pauzu, prošli se kolem řeky, a zatímco jsem jela do Aucklandu, cca dvě hodinky, Míša se učil. V Aucklandě nám to zabralo další hodinu, možná dýl, než jsme se vymotali, maje pouze autoatlas zealandu. Závěr, kdy už jsme byli všichni unavení zpocení byla tma a nehostinno nevlídno, byl hodně náročný. Nechali jsme si znovu přeložit diplom na pracovní povolení, ale maňas nám to poslal na špatnou adresu, číslo domu 150 my jsme 150a. Byla jsem se zeptat sousedky jestli náhodou nepřevzala nejaký náš balík. Říkala že ráno přijel kurýr, ale že jméno Michal Chren vypadalo Japonsky a ona ví od Davida, našeho domácího, že my jsme maďaři, tak to raději nepřevzala a poslala zpátky. Než to došlo překladateli, byly dva dny pryč. Další den jsme pro diplom osobně zajeli a s vyplněnýma formulářema jeli na pobočku immigračního. Tam nám řekli, že osobně nám pracovní povolení nevyřídí, že musíme žádost poslat. A díky tomu zdržení s diplomem a tomu, že si úřad vyhlásil dvoutýdenní prazdniny, pracuje Míša zatím jako dobrovolník (čti zdarma) Mezitím mu vyprší turistické vízum, pas je na immigračním, a mimo víza propadnou i výpisy trestního rejstříku. Tohle jak dopadne, to netuším. Určitě je toho víc co jsem chtěla napsat, ale však já si vzpomenu příště, jestli je to důležité.

Ze života sbířat

Ačkoliv stále ještě nejsme profesionální sběrači, a asi ani nebudeme, za poslední 2 týdny jsme pronikli do tajů apple pickingu. Naše angličtina se obohatila o termíny bruises, sunburns, sunscales, not red enough, black spots, rotting skin, wasps nips a spoustu dalších věcí, o kterých víme, že je sbírat nemáme, ale význam nám zatím uniká. Po prvních dnech sbírání jsme se naučili – alespoň já – důvěřovat žebříku a nedůvěřovat větvím, rozeznat black spot od ptačího hovna a neolizovat si prsty při rozlišování těchto dvou jevů. Jak si každý asi může představit, první tři dny jsme měli slušné spáleniny (sunburns, sunscales, red spots...) a namožená záda. Po prvním týdnu sbírání typické modřiny od žebříku na lítkách a stehnech (bruises) a dlaně plné vosích štípanců (wasp nips) Spaleniny pomalu přechází v opáleniny, tak už nejsme ani red enough. Na začátku týdne Míša vyzvěděl, že náš sad naprosto neočekávaně opustilo několik pickerů. Kontrola Kvality, která se jmenuje Oli, Molly, Holly, nebo Marley, ale říkáme jí Owly, zjišťovala proč o pracovní sílu tak znenadání přišli. Nevím, co zjistila, ale dostali jsme přidáno. Rsp stejnou odrůdu máme najednou za 45/bin oproti 35. Potěší. Je to opravdu dobrá cena a nevím nevím jestli bychom se na sadu v Hastingsu, kde je průměrná cena 28 s naším tempem uživili. V prvním týdnu, když se některá odruda dobrala, nás (nás pomalejší) vetšinou poslali domů, jelikož bychom už z těch pár posledních jabloní své biny nenaplnili. Zůstali dva tři svižní pickeři, kteří obrali zbytek. Dnes, při nedostatku času a sběračů, už se po dosbírání jednoho blocku přesouváme i s binem bagem a ladderem (echt výraz pro přátele bendu košík a žebřík) na jiný blog. Já už jsem měla to potěšení projet se na čtyřkolce. (ne, neřídila) Domů jdeme dřív jen když v sadu prší. To taky není beze sporu - není déšť jako déšť. Občas managemant (všichni na sadu kteří nesbírají) vidí na horizontu průrvou kus modrého nebe a dojde k nazoru, že dešť přejde dřív, než si ho uvědomíme. Když po půl hodince opravdu přejde, managemant je spokojený a pracovní třída mokrá. Vetšinou za plného pracovního dne společně naplníme 5 binů. Není to nic z čeho by se dalo zbohatnout, ale na náš pondělní velký nákup a úterní velký nájem to stačí. Kromě zmíněných vos jsou v sadu občas vidět zající, kryplové, fantail, nádherný hmyzožravý ptáček a taky jsme poprvé viděli páreček Novozealandských Paradise duck. Tvoří údajně trvalé páry a jeden nás dva dny povzbuzoval na blocku 9. Myslím, že už nikoho nezajímají další detaily ze života na sadu. Stejně jako na opačné polokouli i my slavíme v ponděli svátek Velikonoční – zajímavé že? V pátek jsme měli placené volno, ale ještě nevíme, kolik nám za něj zaplatí. Ve čtvrtek naštěstí pršelo tak, že nás poslali domů. Takže opravdu dlouhé volno. Během něj neplánujeme dělat vůbec nic. S realizací jsme začali už včera. Minulou neděli jsme byly ve Waipavě vyvenčit Geroje a Prince a vzit je trošku k řece. Nakonec jsme ve vodě skončili všichni čtyři. Byla to docela sranda, voda byla ledová a proud silný a občas nám nezbylo nic , než se prostě nechat unést, dokud nepřejde záchvat smíchu a pak pěšky bosky po kamínkách zpátky proti proudu :-) Ačkoliv se jedná o městkou řeku, vůbec jsem nevěřila svým očím. Voda absolutně čistá, voňavá a žádný bordel a naplaveniny okolo, pokud nepočítám lidi, kteří se tam koupají. Taky se poctivě učíme na testy z angličtiny. Musíme dostat 6.5 bodů z 9 abychom měli nárok na prodloužení pracovního povolení. Já jsem si vyzkoušela půlhodinový poslech z oficiálních materiálů, hodinové čtení a psaní - to nevím jak dopadlo. Asi blbě, měla jsem napsat dopis managerovi tělocvičny a vysvětlit mu, proč mám zájem ji navštěvovat. No tak to nevim ani v češtině. To by mi nejdřiv musel někdo vysvětlit, proč mám zájem o tělocvičnu. Dopis má mít min. 150 slov. Další bod je esej, 250 slov na téma – Lidé v dnešní době nenosí své národní kroje, je to podle Vás dobře nebo špatně? Cože?? Moje studium se skládá také z ležérní četby S.Kinga, kterou jsem dostala od Míši k řidičáku a studování mimochodem velice dobrého materiálu, který je dokonce volně ke stažení English-or-Czenglish, jak se vyhnout čechyzmům v angličtině od profesora fildy Dona Sparlinga - nevím jestli je to jméno nebo přezdívka :-) Ale dopořučuji. Testy by měli být tuším 5. května a budou nás stát asi 17 binů. Hrůza jen pomyslet. Chraň mě ruka Páně, abych ten test neudělala. Dle materiálů, které jsme si na testy koupili, mam výborné výsledky v poslechu (32 ze 40 otázek, díky Star Treku) a v četbě (36 ze 40 otázek, Díky Gaimane) Co se týče psaní, nevím nevím. Hold budu muset psát něco jednoduchého typu Máma mele Emu, máme málo masa. Nejvíc se ale bojím rozhovoru. Ten by měl trvat čtvrt hodiny. Dokážu vysvětlit každému uplně všechno a nebojím se mluvit a protistrana mi buď rozumí nebo ne :-) Ale už to vidím, jak tam sedím a nemam ani páru o tom co mi ten maňásek říká. Třeba to bude něco o mléčných výrobcích, když už víme, že mléko se řekne mwk. Kéž by se mě zeptali dů jů lůjk mwk. Klidně bych tu čvrt hodinu mluvila. No prostě mi držte palce. Na rozdíl od Vás mám ráno, takže se jdu nasnídat. Večer přihodím pár fotek z výletu a pár slov o Gerojově dobrodružství.

Drove the Gery from the Levin and the Levin was dry...

V sobotu sme opustili sad uz naobed a nevyspati sa vybrali do Levinu, kde bol Geroj zakarantenovany. Prisiel totiz velky den: odkarantenovanie. Zastavili sme sa najprv doma, kde sme zo seba zmyli nanosy spiny, hliny, priadky jablkovej a pokusili sa uviest do reprezentacneho stavu.
Cesta bola o hodinu kratsia nez z Napieru, ale kedze sme za sebou mali pol dna urvavania jablk a vstavali o pol siedmej (posielam pozdrav miestnej drbnutej macke, co od 4tej mnauka a znizuje cenu pozemkov v okoli na tretinu), nebolo to moc zazitkove. Este ze som si stihol vypalit nejake CDcka s hudbou, bohuzial malo a tak sme cestou spat pocuvali dokola Piece of Mind od Iron Maiden, ktory pomaly zacinam nenavidiet, hoci si to nezasluzi. Aj ked Quest for Fire si to zasluzi :) Nastastie som za volantom nezaspaval, pretoze ked som zavrel oci, uvidel som... zlte fleky na jablcku a nasledna dilema (vyhodit, dat do kosiku, zostrelit nim jablko na ktore nedociahnem ale kontrolorka by ma ponho poslala s rebrikom, zjest) ma okamzite katapultovala do bdeleho stavu. Serpentiny pred Palmerstonom, kde by som sa bal ist na oslikovi, som uz vyberal bravurne ako Nigel Mansell a uz ani za mnou nebola kolona nervakov. Aj ked ta si mozno drzala odstup vdaka jasnej znacke L (ako Learner, podrobnosti popise Natalka :). Prave som si vsimol ze pisem bez diakritiky. To je znamka, ze mi to ide od srdca a davam to zo seba jak to zo mna ide, chaaapes? Pravy hip hop.

Ako som uz mozno spominal, exit do karanteny vyzera tak, ze je treba otocit auto na dialnici o 270 stupnov. Nastastie som mal blinker vyhodeny 2km dopredu, aby blazni za mnou vedeli, ze sa chysta MANEVER ako pri Verdune. Takze prechod na strkovu cesticku prebehol bez problemov a dotackali sme sa az ku klietkam. Tam si nas prevzala namedzna sila, ktora nam ukazala fakturu, priniesla vodu a spytala sa, ci nepotrebujeme lekara. Ked sme opat nadobudli vedomie, zistili sme, ze nemaju terminal, ale len nejaky mechanicky pristroj na citanie kariet. Nechapem, kazodpadne sme nemali ako zaplatit. Majitel bol v sobotu samozrejme niekde na rybach, tak nam po telefone povedal, ze v pondelok nam posle mail s cislom uctu a ze dufa, ze to zaplatime (aby som znizil napatie - zaplatili sme. Na dvakrat, pretoze nestacil denny limit na internet bankingu... Myslim ze druhykrat nam uz Geroja do karanteny nevezmu :).

Potom nam slecna sluzbukonajuca (SS) priviedla Geroja. Samozrejme, v skutocnosti ju priviedol Geroj, ona sa drzala na voditku ako vodny lyziar a Geroj sa vrhal raz na mna, dvakrat na Natalku a uprostred skoku sa nevedel rozhodnut, na ktoru stranu chce ist. Skoncilo to tym, ze sa zamotal do voditka a zacal sa nim dusit. Kedze mal kompletne vymenenu srst, tak to voditko nebolo vidiet a my sme si mysleli, ze knika dojatim. Hned ako sme vysli z dveri, rebelsky ocural kaktus co si tam pestovali, aby ukazal, ze nebol on u nich v karantene, ale oni boli zavreti s nim. Potom sa SS vybrala do 100m vzdialenej budky a privliekla nam 15kg granule. Moc sme sa nezdrzovali, mna este stvala myslienka na cestu spat, tak sme natiahli deku, nalozili Geroja a vyrazili. Celu cestu sa cpal dopredu, samozrejme. Zastavili sme sa v Shannone na pumpe, kde sme ho napojili (vodou) a dopatlali sa domov.
Hned po prichode sa prirutil Prince (9rocny obtlstly krizenec labradora, co zije v nasom dome. Je fakt skvely, ale trochu bojazlivy, zrejme ho budhisticka majitelka ucila nieco o emocionalnom odstupe. Po tyzdni s Gerojom uz ale prebral jeho mnohe sposoby). Prince mu ukazal kto je sef a kto docura dalej, Geroj ochcal sad s paradajkami a sli sme ho radsej vyvencit, nez hodi bobek na chilli papricky, s ktorymi sme mali ine plany. Takze sme konecne preskumali vesnicku a skomentovali domceky a vybrali si, kde budeme byvat, az budeme dochodcovia. Maloktory domcek ma nejaku branku, takze pri jednom z nich sme narazili na prasopsa, ktory bol tak enormne nadseny zo spolocnosti, ze s nami siel aj cestou spat. Nastastie my branu mame, takze sme ho za nou udrzali, ale nestastne zavyjal a stravil pred nasim domom celu noc! Cvok, bol tam este aj druhy den, ale vecer to asi vzdal a siel domov.
Geroj bol prvu noc strasne emo, knikal, vzlykal, trepal sa do postele, z postele a az nadranom zaspal. Nastastie sme mali volny den, tak sme mu to odpustili. Celu nedelu sme stravili na zahrade - na verande. Ja som si studoval nieco k vizam a k C#, Natalka kreslila, Geroj s Princom sutazili v tom, kto ma vacsiu drzku (vacsiu ma Geroj, ale Prince ma tlstejsi krk, takze pri tejto metode nas zlatacek prehral) a prazilo do nas slnko. Okolo behali nejake deti a pani domaca vykonavala setrne pohyby aby nenarusila harmoniu cakier. To bol krasny den... Posledny. Odvtedy vyzeraju vsetky dni tak, ze rano natrikrat vstaneme, kydneme si jedlo do kelimkov, vyrazime do 22min vzdialeneho sadu, otrocime a vecer sa vratime mrtvi domov. Obcas sa zastavime v obchode, ale po minulom nakupe to snad nebude aspon 2 tyzdne treba. Obcas, ked dojde odroda, alebo prsi prilis moc, skoncime naobed. Zatial sa to stalo dvakrat. Nutnostou po navrate domov je samozrejme sprcha a bohuzial aj priprava jedla na dalsi den, takze ako tak volno mame len neskoro vecer a o 10pm uz radsej spime, aby sme boli schopni rano pokracovat v trhani rekordov. Haha. Mimochodom ten sad sa vola Edenz.

P.S.: Tie fotky okolo nie su prilis relevantne k teme clanku. Bohuzial sme Geroja este neodfotili, ale coskoro tak ucinime, niektori ste s nim uz ale skajpovali, tak nam snad verite :) Takze mozete vidiet Otanske rano (cesta do prace), ukazku ulicky v sade (kazdy ma pridelenu jednu a musi ju vycistit... aj ked nie vzdy, zavisi od odrody), nas pri praci, madam traktoristku/chicker-of-quality a nas pred cestou do karanteny. Ano, uz som sa odvtedy oholil :)

P.P.S.: Nacpanie obrazkov do tohoto systemu je este horsia praca ako zber jablk na 5metrovej plesnivej jabloni. Odteraz cpem vsetky na koniec clanku.

Kachny stěhovavé

Po 5 letech spolubydlení máme vlastní koupelnu. Zbytek příspěvku je už jenom omáčka :-)

Naše poslední společná fotka z Napieru vznikla za zvláštních okolností. Míša bude žádat o dlouhodobé pracovní povolení a já se k němu pokusím přifařit a získat tak vízum partnerské. K tomu je potřeba spousta dokumentů - jistě jste viděli film Zelená karta :-) Takže potřebujeme výpisy ze společných účtů, společné smlouvy o bydlení, dopisy od rodičů, popisující náš vztah (všichni rodičové začněte se učit anglicky) doklad o společném vlastníctví auta, doklady o tom, že jsme se poznali ještě před vstupem na NZ, společné letenky, společného psa, písemné prohlášení od Míši, že pokud nenajdu praci, tak mě bude živit (toto prohlášení dvakrát, ho ho) společné fotografie, prohlášení o tom, že naš vztah je trvalý a pevný a má velkou naději na přežití... No dalo by se pokračovat. Vzhledem k tomu, že za objektivem jsem většinou já, občas Míša, ale to jen když ho poprosím, aby mi taky udělal nějakou tu fotku, tak těch společných moc nemáme. Obzvlášť z období z Prahy. Takže se to budeme snažit uhrát na naše lepidlo - Geroje. Hele, tady máte na fotce Míšu se psem. A tady jsem já - to je ten samý pes, vidíte?? :-) Pokud byste náhodou někde doma měli naší fotku, tak neváhejte a nějakým diskrétním způsobem nám ji doručte. Jakmile projde cenzurou, zaujme čestné místo v našich žádostech o víza. V úterý večer se Míša učil, aby mě uživil, a já balila naš majetek. S podivem jsem zjistila, že máme buď malé auto, nebo jsme tu stihli zkoupit Ikeu. Když jsme se stěhovali k Debbie, měli jsme jen takovejhle kufříček. Batohy byly narvané tak, že nešly zavřít a i tak vedle nich ležel obrovský pytel se špinavým prádlem. Náš cíl byl jet maximálně dvakrát a narvat se do auta, aniž bychom museli rozkládat náš levný překližkový nábytek. Protože jsem správná žena, dokážu i spacák složit do 5cm čtevečku a Míša, jako správný silák to potom zvladne uložit do přihrádky na brýle. Auto sice praskalo ve švech, nemohli jsme otevřít boční dveře, protože by popadaly kačičky, také musí mít výhled, a zpětné zdrcátko posloužilo jen jako pracholapač, ale odstěhovali jsme se jedním vrzem. Naposledy jsme se rozloučili s Debbie, s naší palmou před oknem - mimochodem, jediná v ulici. Dibbie jsme slibili, že se zastavíme koncem příštího měsíce, až se vrátí z dovolené. Byla ráda a pravila, že se bude krásné, konečně poznat Gevoreve. Goroje, já na to. Gevarliama. No to je jedno. Napresovaní do auta jsme vyrazili směr Otane. K našemu domku jsme dojeli o hodinku dřív a tak jsme si vyšli prohlédnout okolí. Bohužel já v dlouhých černých kalhotech,místním vedru byl ze mně škvarek za 4 minuty. Domorodci si pochvalují vřelý podzim a diví se, že u nás je tohle vrchol léta. Až zažijeme slibovaných 43° budeme léto asi ze srdce nanávidět. Naše vesnička není příliš velká. Pár domků, pár pozemků na prodej, v 'centru' obchod se smíšeným zbožím, knihovna a něco jako městská hala. V typicky ploché říčce jsem včera viděla rybáře, tak snad dojde i na můj rybářský lístek. Soused má místo hlídacího psa ovci a dokonce jsme viděli projet vláček. To není moc obvyklé, osobní vlaková doprava tu v podstatě není. Jsme za to rádi, bydlíme kousek od kolejí :-) Když jsme šli už 20 minut, potkali jsme pár domků. Připadala jsem si jako Emma z románu od Jane Austen, kde byly nejbližší sousedé na kilometry vzdálení. Jeden má stádečko krav a druhý dva statné hřebce, třetí obé. Myška si při procházce povzdechl, že v takovéhle vesničce by sitaky přál bydlet :-) Po půl hodince jsme potkali dokonce dvě paní, které šly proti nám a venčily pséka. Samozřejmě se nás hned přes cestu pokřikem ptaly, jak se máme a jak je krásný den, jak se nám vyčasilo. Už jsme si na to zvykli a jako správní domorodci nezapomínáme zdravit kolemjedoucí auta ani poklábosit s prodavačkou, jak se má a co fíkus, jestli jí hodil zelenej list. Když jsme si od Becky převzali pokoj a sepsali jsme smlouvu. Dostali jsme jeden klíč od domu a ten jsem okamžitě ztratila. Tato dobrost se bude muset ještě vyřešit. Hlavně když jdeme zítra do práce :) Začali jsme si přetvářet pokoj k obrazu svému. Přetočili jsme si postel - zvláštní, že tahle činnost provází každé naše stěhováním. Možná chceme podvědomě mít nohy k jihovýchodu... Nejdřív jsme vyhodili obrovské repráky, které sloužily jako noční stolky. Přirazili jsme postel na délku ke stěně a začali šachovat s naším nábytkem, který více-méně přežil náročnou cestu. Myslím, že jsme to nakonec vymysleli k všeobecné spokojenosti, repráky jsou na dočasně na verandě, vedle postýlky máme skříňku, stůl pod oknem má celodenní světlo a malá skříňka na oblečení a nádobí je vedle šatní škříně. Pokoj působí mnohem prostornějsi, když polovinu nezabírá vystrčená postel. Kačičky se pěkně zabydlely v postýlce, všechny věci maji v pokoji své místo, i když jsou občas někde jinde, už jsme vyprali dvě várky prádla a okupujeme všechny šnůry na zahradě. Je to tu skutečně jak z reklamy. Prádlo je tu čistější, nebe modřejší. A kdyby ste viděli to nebe, kýčovitě zaplavené stříbrnými pásy hvězd, tak to raději aninefotíte. Někdo by Vám to nemusel věřit. Ráno otevřenými dveřmi koukáme na zahrádku. Dveře zatím necháváme otevřené i přes den. Ale kdo ví, jak budou vypadat zimy. Novozealanďané při stavbě domu nepočítají s topením. Často je v obýváku krb. To samozřejmě na vytopení pokojů nestačí. V zimě se chodí doma v bundě a celoročně v botech. My máme v pokoji malý přímotop, který nám pokoj v noci relativně vyhřál. Malá koupelnička slouží i jako prostor na mití našich dvou talířů a 4 hrníčku. Takže máme pocit skutečného soukromí. Akorád mrazák v garáži mne moc netěší. Většinou využíváme dveře na verandu, místo hlavních vchodových dveří. Jsou blíž ke garáži a vedou rovnou do pokoje. Ale žádná lenost v tom není. Předpokládám, že rybky v zahradním jezírku to mají taky spočítané. Je mi naprosto jasné, co udělá okamžitě po přijezdu domů Geroj. Sluníčko nám svítí odpoledne přímo na zahrádku ke grilu, škoda že chybí kamarádi, které bychom pozvali na opalovačku a grilovačku. Velice moderní je mít na zahradě gigantickou trampolínu, (nebo dvě a ještě jednu doma) a nějakou tu houpačku s prolejzačkou. Kromě giga trampolín a všech možných růží a neznámých stromů, nám rostou rajčata, papriky, kukuřice a hlavně čili papričky :-) už se s Míšou těšíme na nedělní chilli con carne. Dnes dopoledne jsme se dvě hodiny věnovali mým řidičským skillům. Už umím sice jakž takž zatáčet, ale pořád mi dělá problém jet rovně. No už vím proč všichni nenávidí jízdy. Taky jsem měla pocit, že jsem jelito a dělám všechno špatně. Což jsem samozřejmě dělala, ale to se přece dalo čekat. Jak je možné, že jsem ve snech najela tisíce kilometrů a pak nejsem schopná udžet auto v realu auto na silnici, to je záhada hodna hlubšího výzkumu. Ke konci jsem měla pocit, že už si s Finleym moc neprotiřečíme a Míša mne musel upozornit, že maximální povolená rychlost v obci je 50. Po třech hodinkách strávených na zahradě v plavkách jsem tak akorád odpočinutá, aby se ještě projela. Snadse Míša nebude bát o holý život. Já mám trochu bobky :-)