Den 3 Sydney – Mind the Birds

Bundy a mikči jsme narvali kam se dalo a raději jsme šli vyhlížet batohy, kdyby se náhodou paní z BA spletla a bylo potřeba je vyzvednout. Míša znervóznil několik spolucestujících, když zkoumal projíždějící batohy, jestli tohle náhodou nejede zrovna ten náš. Ty se ale nakonec neobjevily. Zamířili jsme pro palubní lístky na večerní let do Aucklandu. U check–inu Quantas nás neobsloužili – náš let nebyl ještě nalistovaný, ale zato se nám dostalo ujištění, že naše šťastné batohy jsou skutečně na cestě na Nový Zealand. Koupili jsme si lehkou svačinku za letištní taxu, rozměnili 50 euro na Australské dolary za 10 dolarový poplatek a koupili si mapu Sydney.
Moc jsme z ní ale nepochopili, kde jsme a kam chceme jet. Normalně bývá na letištní mapě takové to červené kolečko Zde stojíte :-) Vyběhli jsme z haly a palmy nám dokázaly, že jsme vážně těch 12 hodin nelétali v kolečku nad Evropou. Sice foukal trochu větřík, ale na to že bylo 7 ráno všechno krásně vonělo teplem a létem a my kačičky jsme se tetelili štěstím :) (a létem jsme moc nevoněly)
Z mapy jsme nakonec vykoukali, kde je opera – asi 10 kilačku – a rozhodli se, že tam prostě musí jet některý z autobusů, které se courají před letištěm. Ačkoliv to češi vzhledem ke své nepohostinosti a xenofobii říkají o všech národech, Australané byly neobyčejně pozorní a milí. Buď jsou si vědomí důležitosti turismu a patřičného image a nebo jsme vypadali jako totální hňupové, co neumí v Hornbachu najít hmoždinky. Před informačním stánkem městské vlakové dopravy Míša bojoval s mapou, protože jeho analitický mozek mu velel, aby objevil řešení problému vlastnimi silami. Jádro problému ale bylo v tom, že ačkoliv jsme na mapě viděli bod A i B, cesta mezi nimi a názvy stanic jsme neznali. Vše vyřešili dva usměvavý zametači, kteři se nás doufejme že srdečným smíchem ptali, zda jsme ztraceni! Vysvětlili jsme, že máme 8 hodin čas a že bychom rádi něco viděli. Vzhledem k tomu, že jedinou notoricky známou věc z celé austrálie, kterou jsme znali byla zméněná opera, lehce jsme tu možnost nadhodili. Míša byl rád, že konečně někoho napadlo postavit letiště 'uprostřed' města, protože cesta na stanici Circular Quey trvala jen pár minut. V automatu na jízdenky jsme se pokusili pomocí karty koupit zpáteční lístky, ale už nevím, co naše úsilí zmařilo. Naštěstí nikdo z lidí ve frontě na lístky nerozuměl česky. Po tom, co jsme se jim vysmívali, že si chytře nejdou koupit lístky do automatu jako my, jsme se v té samé frontě maskovali letáčkama.

Libo-li fíkus, Lili?

Další zřízenec hromadné dopravy si nás povšimnul a sám se přišel zeptat, jestli je vše v pořádku a jestli nepotřebujeme nějakou fundovanou radu. Lístky jsme si koupilyu přepážky, sestoupili jsme na špatné nástupiště, vylezli zpátky, doběhli na to správné a už jsme seděli ve dvojpatrovém smradlavém vláčku k pobřeží.
Venku bylo toho času skutečné léto, ale vůně ocaánu a vlhkost ve vzduchu byla stašně osvěžující. I kdyby všude nebyly vidět šipky Opera House, rozhodně by byla odevšud vidět Opera. Udělali jsme si pár snímků na důkaz, že jsme byly v Sydney a naší pozornost až do konce procházky poutalo především místní ptactvo. Tři černožlutí ptáčci s dlouhýma nohama si to vykračovali po pobřeží, zatímco naprosto kosmopolitní racek kradl v restauraci jídlo ze stolů. Hned vedle Opery byla krásná botanická zahrada – park. Všechny tabule vyzívali kolemjdoucí aby chodily po trávě a třetina populace Australanů trávila pracovní dobu během po pobřeží. Lehli jsme si na trávu a koukali na racky, kteři flegmaticky chodili kolem nás a povalovaly se po trávě. Bylo tam i pár holubů, ale to byly 100% migranti z Prahy. Sluníčko do nás pralo, bylo kolem 11. Osvěžili jsme se ledovým čajem a vratili se k procházce skrz zahradu. Fascinovali nás strašně divní kříženci mezi čápem a ptáčkem kiwi, jsou absolutně všude a jsou v pohodě :-) ale když jsme potkali prvního, samozřejmě jsem ho půl hodiny fotila a myslela si, že jsem zachytila vyhynulý druh prapštrosa. Po dvou minutkách cestky jsme uslyšeli silný ptačí zpěv a potěšili jsme se, že se blížíme k ptačí volieře. Kolem nás chodili ti divňoši s dlouhými zobáky a ňuňu australské kačičky. Najednou jsem uviděla hejno kakadů, kteří si to vykračovali po trávě a po ze stromů kadily na lidi a došlo nám, že to není žádná voliera, ale Austrálie. Kakaďáci byly absolutní flegmoušové, takže jsme se rychle zkamarádili a nechali se krmit z ruky. Akorád ty lesklý věci, co mám kolem prstů je často lákaly víc neš oříšky, co se všude kolem válejí :-) Vzali jsme to kolem pobřeží ve velkém oblouku zpět a dali si salát s mozarelou a toust s lososem a vyfotili pár pidi medůz, které plavali ve vodě pod námi. Racci sedali na slunečníky a na stoli a čekali na nestřežené talíře a tousty :-) Však taky před nimi náležitě varovala nejedna restaurace :-) Australské mince nás začínali prekérně tížit v kapsáh, jelikož 50centů je oproti např. dvoudolarovce neúměrně gigantický Prošli jsme se kousek směrem do centra a mě začínalo být jasné, že moje záda nebudou schopná nosit batoh min týden. Zamířili jsme k zrcadlo votntáně pár stanic metra od nás a užívali si poslední hodinku Austrálie :-) Zrcadlová fontána byl v podstatě kachlíkový bazének pro racky, kteří se nemohli rozhodnout, jestli v nim plavou nebo brodí. Na Muzesu jsme nasedli na podzemku a vrátili se na letiště. Batohy na nás čekaly v úschovně, koupili jsme si sendvič a džus a šli se odbavit. Fronta u Quantasu byla nejen neuvěřitelně dlouhá, ale hlavně pomalá. Indická rodina o 6 členech a 19 zavazadlech se snažila vysvětlit asi 10 minut,že všechna svá zavazadla opravdu potřebují a nejsou ochotni akceptovat pravidla společnosti o váze ani o počtu. Když jsme se po třičtvrtě hodinky dostali na řadu a vysvětlili jsme že nemáme žádné batohy, měli jsme to tip top abychom stihli proběhnout bránou check – inu, která měla být zavřena za 10 minut. Pracovnice nás vyškolila v péči o zavazadla, nechala si vysvětlit, že nápad s batohama a jejich cestou do Aucklandu nevzešel v našich hlavách a i s našimi doklady prostě utekla. Stáli jsme, posedávali po zemi, zase stáli, čekali až se vrátí s každým batohem na jedné ruce. Když se vrátila a přidělila nám palubní lístky, vyzvala nás k poklusu směr Gate 38. na otázku co je tedy s batohy jsme dostali odpověď, že jsou v Sydney, že je jen musí najít oštítkovat a naložit a ať se nestrachujeme. Že by měli být v Sydney, to jsme věděli také. Zda jsou už někde v bytě chudinské čtvrti, nebo v útrobách letiště a jestli je vůbec někdo viděl, nebo tak usoudili dle počítačových záznamů, to jsme se nedozvěděli.Na palubě nám byly rozdány imigrační kartičky. Kupodivu byly docela malé a otázky logické a smysluplné (žádné Týral jste někdy Novozealandské dítě, hodláte importovat roztoče, se nekonalo) Akorád otázka, jestli jsme si batohy zabalili sami byla dobrá. I tak, v kombinaci s neznámým osudem našich osobních věcí, stresem ze špatného čísla pasu v mém vízu, s horou psích léku v batohách a s absencí jakéhokoliv víza pro Míšu si určitě umíte představit, v jakém duchu probíhal let do Aucklandu. Abych Vaše představy upřesnila. Je pravda, že jsem se nervovala a ohlodala nehty sobě i všem v dosahu tří sedaček. To ovšem trvalo tak tři minuty, následně si pamatuju divné 'špagety s masovými kuličkami' – pro hráče gamebooku (mut)Antí masové koule, - a pak už jen údery hlavy o sedačku předemnou a slina na obličeji, které mi vždy v cca pulhodinových intervalech hlásily, že usínám naprosto nespolečensky a pokud chci razítko do pasu, musím vypadat alespoň trochu civilizovaně. S obočím jak Brežnev, mastnotou, která by nepropustila ani x-ray paprsky, a s ptačím hovnem na triku to byla ta poslední věc, co mohla celníky odradit.