Den 4 - Auckland

Požór, jdou k Vám kachňátkaá

Kačičky se kolébají z letadla, uplně dezorientované, vyčerpané, spálené, v jiném čase a jiné roční době. Nejenom, že jsou špinavé od trávy, sami od sebe, na hlavách mají cosi, co Míša nazval 'krustička mastnoty, která chrání proti dešti' ale ještě k tomu smrdkají :-) Určitě nás uplně živě vidíte. Srdíčka nám bušila, když jsme se sunuli ke kontrolám. Jako první – což byl nezvyk – jsme si vyzvedli batohy, teprve potom šli k první kontrole. Prohlédli si naše kartičky, u mě si udělali poznámku k lékům, u Míši nahlédli do laminátové tabulky, oboum nám dali razítka do pasu a jelo se dál. Našli jsme svou frontu a na konci čelili ostraze a otázkám, zda vezeme nějaké jídlo, tepelně neupravená masa, nějaké čerstvé ovoce (nene, jen tady to plesnivé). Zeptlala se mě, co že to je všechno za léky, na co je beru, kde jsem je koupila a které jsou pro zvířata. Postoupili jsme ke třetí bráně s další fází kontroly. Opět následovaly dotazy na léky pro nás i pro Geroje proti hmyzu, podívali se na krabičku, 3 minutky si zahráli Maria, aby bylo vidět, že hledají složení Advantixu a jeho případné nebezpečí pro místí floru a propustili nás. U 4. a myslím snad i poslední brány nám vzali všechna zavazadla, nechali to projet bio scanem, rentgenem, CTčkem a magnetickou rezonancí, zatímco my chytali zavazadla z druhé strany. Protože si nás dál vůbec nikdo nevšimal, naházeli jsme všechno na valnou hromadu a prchali! Když jsme dorazili do vnější letištní haly, křečovitě jsme se drželi za křidýlka, přiblble se usmívali a nevěřili tomu, že se nám to podařilo. Jsme na Zealandě. Jako první jsme opět proběhli umívárnami a připojili se na net. Každy jsme měli zdarma 5MG, což není věru mnoho. Zjistili jsme, že náš agent má vypnutý mobil a hlasovou schránku. Na internetu jsme si vybrali letenku do Napieru, kde nás měl vyzvednout pracovník RTW – bohužel odlet až kolem 10 ráno. Už jsme se smířili s tím, že strávíme noc na letišti. Při hledání nějakého postu na koupi raních letenek stouply naše krokoměry o 3000 kroků. Rozhodli jsme se proto obalit si nervy tukem a sacharidy. Poprvé jsem měla pocit, že jsem v zemi zaslíbené, když jsem na letištním mekáči koupila dva Doublecheese, vodu a střední hranolky za 98 korun. Malá voda se prodává v drtivé většině v 600ml balení, což je fajné, značka PUMP. Nevím, jestli je to lokální monopol vlastnící minerální prameny, nebo jsou ostatní vody prostě hnusné a málo zpopularizovaná. Dokonce jsme mohli mít při koupi jídla 100% slevu, pokud bych tomu Maorovi, který se mne snažil na něco pozvat, neprozradila Míšu. Asi by ho nepotěšilo po zaplacení sledovat, jak si u společného stolu rochníme v prvním teplém jídle. S ohledem na můj stav jsem ho ohodnotila buď na slepce nebo na mysofila. Okamžitě mi došlo, že naše dieta je v troskách a produkty MC budou hrát majoritní podíl v přijímaných živinách. Posilněni přepáleným olejem a houbovou houskou jsme přošli celý areál, smutně koukali na prázdné info státnky a narazili na osobu, která nám ochotně oznámila, že to co mi potřebujeme – vnitrostátní lety – jsou asi 15 minut chůze timhle směrem a že je teď zavřeno. Pro klid duše jsme se pokusili koupit letenky online. Při posledních krocích rezervace mi ovšem došla zásoba MG a Míša měl na notebooku baterku na 3 minuty. Našli jsme si útulné lavičky a udělali jsme si pohodlí. Boty dolu, nohy nahoru, batohy do rohu... Bylo kolem jedné v noci a věru se nám neusínalo lehce. Protože jsme byly maximálně vynervovaní z absence letenek na další den, žhavila jsem drát a využila přítele na telefonu ve ztracené vlasti. Lili zvedla v podstatě okamžitě a hned pochopila čeho si od ní žádám. Vysvětlila jsem jí v kolik, kam, s kým a za kolik chceme letět a společně jsme (v průběhu nesčetných krátkých telefonů) prošli celým procesem nákupu dvou letenek do Napieru. Z neznámých důvodů aplikace nepřijala mojí Gold Kartu. Většinou aplikace i cokoliv jiného ženského rodu přijímá údaje z kreditek lépe, než bychom si přáli. Vzhledem k tomu, že mne příchozí hovor stojí 25 korun, k počtu odeslaných SMS a tomu, že jsem Lili nadiktovala veškeré údaje ke všem kartám co jsme jich sebou měli se obávám o svojí budoucí solventnost :-) Nezbývá než doufat, že si Lili s Lukášem si nevybaví ateliér a nezkoupí 80% položek na ebayi :D Každopádně stašně moc děkujeme za absolutně briskní a efektivní pomoc. I když noc na letišti byla dost drsná, bez rezervovaných letenek by byla ještě strašlivější. Konfirmační kód nám přišel během 15 minut, a tak jsme se konečně natáli a usnuli.
Probudila jsem se ve tři v noci uplně zlámaná a už tehdy jsem měla předtuchu, že se z přechodu časových pásem až tak rychle nevzpamatuju a ještě minimálně týden budu v noci absolutně somnambulická a přes den chodící reklama na chřipku. S přihlédnutím k našemu vzhledu, odéru a faktu, že chrápeme na sedačkách, jsme se obávala okamžitého vyhoštění. Jako mimikry posloužila bunda přes hlavu a kačička, která nám přidávala trochu na puposti. Venku pršelo a naproti nášemu ležení byly gigantické samootevírací dveře, které vpouštěli na území tábora nejen průvan a déšť, ale taky čím dál tím víc pracovníků letiště a cestujících. Chvilku před čtvrtou byla hala plná buranů, kterým bylo uplně jedno, že se dva počestní lidé snaži trochu relaxovat. Začali se odbavovat ranní lety, příšerně hlasítý bowling s kuframa a spletitá sít jezdících pásů zavraždil jakýkoliv pokus o další spánek. Když jsme byly definitivně nuceni uvolnit místo starším, těhotným a jinak postiženým, zašli jsme si pro trochu raní hygieny a snídani. Opět jsme zamířili do MC, tentokrát sendvič s vajíčkem masem, bramborová placka a horká čokoláda za 60,- U stánku vodafone jsme nám koupila přednabité SIM karty a kredity, v trafice korekci do zásuvky na Evropské konektory a nabili jsme si co se dalo. Agent nám pořád nebral telefon a i když už bylo 8 ráno, ještě jsem uchovávala naději, že jen spí a kancelář otevře v 9. Odbavení zavazadel proběhlo v pohodě, dostali jsme palubní lístky a vyrazily najít budovu Vnitrostátních letů. Vyšli jsme z letištních prostor na novozealandský vzduch a déšť a oboje bylo svěží a příjemné. Haly byly obklopené zelení a zeleň ptáčkama. I když jsme nevěděli, co si na NZ bez agenta počít a jak to s námi všechno dopadne, navzájem jsme se chránili před depresí a krustička nás chránila před deštěm. Vnitrostátní lety měli prostory o dost útulnější a s menším obsahem čumilů.

Protože už se schilovalo k půl deváte, žašli jsme si na svačinku. Míša si objednal velkou rozpečenou kuřecí bagetu a PUMPku a ja si dala malé presso a velký salát. Bageta byla hutnější než bývají naše, trochu se blížila k ciabatě, a salát obsahoval krom rukoly a baby španátku místí formu balkánu, sušená rajčata, olivy, balsamiko, neuvěřite slaďoučkou cibuly a dobrých 200g porcovaného uzéného lososa. Obě jídla chutnala lehce nasládle a bylo to výborné :-) Odkutáleli jsme se k bráně 33, která měla pustit k našemu letadlu. Ale domorodec, který odbavoval, nám začal cosi vysvětlovat s naprosto šíleným a plochým Novozealandským přízvukem. Abyste si měli možnost představit plochou angličtinu, stučú vymňuňut všuchnu sumuhlúsku zu púsmunu U. Když jsme se dvakrát pokusili projít bránou, nevěda co se děje, zřízenec nás už krajně nasraný odkázal na sedačky k čekání – á jasně! Zpoždění! Když odzvonilo 10, my stále suďulu u čukulu nu sudučkůch a RTW Director pan Čech stále nebral telefon. Už jsem neměla ani nehty k ohryzání ani sílu k zoufání. Během půl hodinky otevřeli brány a klaustrofobní tuby vlnitého plechu nás nasměrovali k maličkému letadélku. Po přistavených štaflích jsme vylezli na palubu a našli svá místečka. Let do Napieru trval asi hodinku a celou dobu jsme měli možnost sledovat severní ostrov. Zádná česká kostkatá políčka, ani řecka rakovinová města. V životě jsem neviděla tak hornatou a kopcovitou krajinu. Celé to připomínalo takové ty plastové mapy ze základky, akorád Krušné hory rovnou přechází v Krkonoše. Domečky mají pozemky velikosti hypernovy a z těch bílých fazolí, které byly rozsypané naprosto všude, se vyklubaly ovečky. Do Napieru jsme dorazily kolem 12 a nikoho z RTW se nám samozřejmě nepodařilo kontaktovat. Tady, na Napierském letišti, naše plány končily a tak jsme nevěděli, kam nás oceánská bríza zavane.