Londýn – Mind the gap

Myšlenka dne – Veškerá nestřežená zavazadla budou z bezpečnostních důvodů zničena.

V letadle do Londýna jsme dostali kupodivu výborné sendviče a po 2 hodinách čekání a dvou hodinách letu jsme přistáli v Anglii. Při vystupování z letadla jsme měli ten pocit, že jsme konečně někde 'jinde' a jsme stále blíž Gerýskovi. Naše představa, že se vylodíme, odbavíme a budeme mít 6 hodin na prozkoumávání Londýna vypadá zpětně uplně absurdně. Batohy jsme našli celkem snadno a zkoušeli jsme se připojit k nějakému internetu, aniž by po nás okamžitě chtěli číslo kreditky. Takové snahy provázely celý pobyt v Anglii. Na informačních tabulích jsme se dočetli, že naše odbavení proběhne na terminálu 4. Radostně jsme k němu zamířili s vozíkem plným batohů. Nepřeháním, bloumali jsme min. půl hodiny, než jsme nakonec přišli na to, že terminál 4 je na kilometry daleko a budeme potřebovat metro, nebo airport express. Slečna na informacích nás odkázala na autobusovou zastávku č.6 kde v intervalech 10-15 minut jezdí bus na ostatní terminály. Cestou jsme pozorovali mlhu a anglické domečky a nebyla by to ono, kdyby nepoprchávalo. Když jsme dorazili do cíle, rozhodli jsme se vyměnit elektronické letenky za palubní lístky a zbavit se tím pádem těžkých batohů. U okénka s nápisem Quantas, s kteroužto společností jsme měli letět Londýn – Auckland to zelo prázdnotou. Kromě odbavování First Class samozřejmě. First class pracovnice nás odkázala na economic okénka, která se otevírají v 17.00 - čili za hodinku a půl. Se zpožděním, dobou prodloumanou po terminálech a cestou mezi nimi, nám už moc času na Londýn nezbývalo. Dojeli jsme do StarBucks, za hříšný peníz jsme si koupili džus kávu a dva dortíky a hodinku přečkali s knihami. Stejně jako u nás, se ve většině zařízení ptají 'tady nebo sebou' Rozdíl je v tom, že při konzumaci v 'restauraci' dostanete napočítané DPH za restaurační služby a ne za prodej potravin. Trik káva tady zbytek sebou teď jistě napadl každého :-)
Quantas otevřel economic check – in v 16.45, vystáli jsme nehoráznou frontu na jejíž konci nás pracovnice upozornila, že sice letíme se společností Quantas, ale odbavuje nás v tomto případě British Airways. Logické. Vymotali jsme se s vozíkem a vytiskli si palubní lístky na samoodbavovacím počítači BA, který je otevřen po celý den. Při odevzdávání batohů nám vysvětlili, že naše batohy se dostanou do Aucklandu bez nás a jediné co musíme udělat v Singapouru a v Sydney je starat se sami o sebe. Ačkoliv to zní trochu podivně, bylo to svým způsobem o starost méně. Sjeli jsme k automatu na lístky metra a rozhodli se koupit si jízdenku kamkoliv. Jednou z velkých výhod Londýna je, že můžete platit kartou. A to skutečně všude. Jakmile jsem dala kartu do automatu a ťukli jsme zpáteční jízdenku, obrazovka nám ukázala cenu v přepočtu 960,- a vesele zeléné tlačítko Pokračovat. Zmáčkli jsme trapně červené tlačítko storno a šli na už prověřený autobus 490, který byl sice zdarma, ale dovezl nás zase jen na terminál 5. Tam jsme sestavili turistický plán na cca 2 hodiny. Vzhledem k tomu, že jsme se nacházeli na modré trase, koupili jsme si 2 zpáteční jizdenky na Piccadilly Circus, který zní dostatečně turistycky a je relativně blízko. Vyšly nás v přepočtu na 500,- Což se dalo usnést v porovnání s tím, co nás stala voda a senvice na cestu ze StarBucku (sebou :-)) vyrazili jsme do downtownu obtěžkání batohem taškou notebookami a foťákem.

Cesta na Piccadilly trvala asi hodinu. Ačkoliv na mapě to vypadalo blizoučko, asi jako Austrálie s Novým Zealandem. Hláška 'Mind the gap between the train and the platform' přešla z vtipnosti na otravnost někde na zastávce Earls court. Cestou jsme měli alespoň možnost studovat domorodce. Muži vypadali převážně velice typicky oblečeni velmi očakávatelně. Brýlky a černý kabát se světlou šálou nezdobily jen turisty a minority. Ti většinou měli třička I Love London a Mind the Gap. Ženy měly úzké protáhlé obličeje a úzké protálhé nosy. Po půl hodině mi ale připadaly úzce a protáhle i nosy asiatek.
Velice nádherné osvěžení mezi nataženými a nenalíčenými angličankami byla černá rozložitější lady sedící vedle nás. Pofidérní potomek mašle a klobouku - obrovská nařasená lososová patnáctilitrová igelitka, kterou měla na hlavě – zabíral dvě sedačky a až příliš očividně neladil s brutálně růžovou rtěnkou a oranžovým lakem na nehty. Důvtipnému přihlížejícímu tedy okamžitě došlo, že se V Žádném případě nejedná o vrchol nevkusu, ale o umělecký záměr. O pozornost s těmito prvky se bil prsten s měsíčním kráterem místo decentního zirkonu a náhrdelník s přívěskem, zobrazující západ slunce nad Oclahomou v životní velikosti.
Samotné vlaky metra jsou nizoučké a úzké. Protilehlé řady sedaček jsou tak blízko, že celou plochu stěn pokrývají zákazy poklánání nohou na protější místa a samozřejmě varování před dírou mezi vlakem a nástupištěm.
Při vystupování jsem se chystala na jelení skok přes přes díru, za kterou by se nestyděla Mostecká důlní společnost. Ale nevěřím, že mohl někdy někdo v té tenké škvíře uvíznout z jiného důvodu než z recese. Londýnské dopravní podniky k tak výraznému upozorňování na něco tak malého mohl přivést jedině reklamní důvod. Uzoučké vysoké schody nás vytáhly uzoučkým výstupem a měli jsme při dobré vůli 8 minut na pár fotek a turistický zážitek z Piccadilly. Předpokládám, že samotné náměstí je plné historických a architektonických zajímavostí, které se daly přes tmu mlhu a déšt obdivovat. Bohužel hned nad výstupem z metra nás jaderná záře upozornila na gigantické světelné reklamy. Náruživě se roblikaly s novým poutavým slotem na MC Donald, kdykoliv se návštěvník pokusil otočit hlavu k nasvícemým budovám. Přešli jsme dva přechody a vtrhly do MC Donaldu, abyhom přidali reklamně na návratnosti, dali si střední hranolky a 6 nugetu a vběhli do přízemí, kde jsme se snažili chytit slibovanou Free wifi. Ta se sice nekonala, ale já jsem trhla osobní rekord v rychlosti pojídání hranolků, Míša přiložil ruku k dílu při zpracování nugetek a najednou jsme byly zpátky v metru, jelikož večerní interval mezi vlaky je 15 minut a nestihnout check – in by byla docela komplikace. Oproti našemu skoromnému metru má to Londýnské lístky s magnetickým proužkem, který Vás nejen vpustí (a nebo taky nevpustí, že?) do metra, ale také Vám dovolí ho opustit, pokud na to máte nárok. To eliminuje výskyt bezdomovců v podpalubí a i místní podchodoví umělci si musejí kupovat permanentky. Když v Praze nasednete na béčko, jediné překvapení, které se může stát, je souprava končící na Smíchači. Naše modrá línka měla nejen několik alternativních cílů a důmyslná rozdvojení, ale v průběhu jízdy nás občas předjela konkurenční souprava. Vsadím se, že je to oblíbená kratochvíle nočních řidičů. Nás vlak končil par stanic před terminusem. Vystoupili jsme, určili odpovídající kolej a počkali na další metro. Při odjezdu jsme se ve stanici setkali s protijedoucím metrema a varování Mind the Gap zaznělo 5x. Vzhledem k tomu, že alternativním cílem byl terminál 4, kam zajíždí v průměru každá třetí souprava, poslechli jsme hlasu z reproduktoru, a vystoupili za další dvě stanice. Dojedli jsme sendvice, nechali odjed následující soupravu, která – ač modrá – opět jela na terminál 5 a během půl hodinky jsme byly u check – inu na terminálu 4. Prošli jsme nejkomplexnější prohlídkou naší cesty, sundali z nás vše, co bylo společensky vhodné + boty :-) Po scanování jsem podstoupila thajskou masáž, která měla odhalit výbušniny v záhybech kůže. Proseděli jsme si cca hodinkové zpoždění a vzlétli.