Purerere

Prodloužený víkend jsme si náležitě užili. Čtvrtek jsme promoklí proflákali v posteli a pro jistotu jsme pokračovali i v pátek. Večer nás ovšem čekalo hodně zajímavé dobrodružství. Vzala jsem si prášek na spaní, převlékla se do pyžámka, pustila si pohádku a Míša nasypal Gerojovi misku granulí. Když jsme ho ale volali k večeři, tak místo aby se ze zahrady přiřítil slinící tajfun, přišel teplý vzduch. Chvíli jsme volali a hledali po zahradě. Prince jsme našli chrápat na verandě. Ptali jsme se ho jestli Geroje náhodou neviděl. Nic kloudného jsme z něj nedostali, jen nějaké bláboly o tom, že si prý dal řízek mezi chleby a říkal něco o Austrálii. Samozřejmě celý nervní a se slzami na krajíčcích jsme natáhly džíny přes pyžama a v deset večer jsme dělali kroužili kolem vesnice. Naštěstí je docela malá, takže jsme veděli už po 15 minutách, že je Geroj dávno někde v Pukehou. Vzali jsme auto a udělali pár otoček po Otane, volali a pískali jako ta hovada. Ještě jsem se před obchodem zeptala pár domorodců, jestli neviděli psa a že kdyby ho náhodou potkali, jeho jméno je Gaueue. Během půl hodinky jsem vzdala nerovný zápas s prášky na spaní a kompletně oblečená a vynervovaná padla do postele. Míša udělal ještě pár pokusů s autem, ale Geroje nebylo. Tak nám zbývalo jen přemýšlet, jestli ho někdo ukradl, zajel a nebo zastřelil. Modlila jsem se aby v tom byla fena, v tom případě by se k ránu vrátil. Ale pokud ztratil obojek s adresou, nebo by ho někdo srazil, tak máme po nevděčníkovi :( Samozřejmě jsme se celou noc zoufalí budili, volali, otvárali dveře a pořád se nám zdálo, že se Geroj vrátil. Takže po pár hodinách jsme měli větší schízu než Shirley Mason. Myšlenky na krvelačnou synovraždu se střídaly s mateřským strachem. Ten !#$%&*@! se vrátil kolem půl čtvrté, celý utahaný, smradlavý, nechal se vyškrábat a umačkat, sežral plnou misku granulí, napil se, lehnul si k nám do postele a totálnímu blahu už mu chybělo jen kvalitně si prdnout. Následně jsme dobráka střežili jako recept na záhorskou růži. Takže v neděli utekl zase. Tentokrát jsme byli klidnější a spíš s námi cloumal vztek. Vedle misky s granulema byl pripravený řemen a ocelová panna. Geroj měl jediné štestí, že se vrátil zrovna když jsme nebyli doma. A když jsme se vrátili a viděli ho na dvoře plném lidí a dětí jekési návštěvy, styděli jsme se ho týrat.Tak jsme se s ním, s hajzlem, ještě radostně vítali :-) Byli jsme na jakési místní slavnosti na vinici. Hudba hrála, děti lezli po větvích, opilí dospělí tančili a nebo posedávali na dekách a koukali přes rozlehlé vinice na oceán. Cesta tam byla hotové peklo a padla na ní půlka nádrže. Nejen, že na naší mapě nebyla ulice, na kterou jsme mířili, ale nebyla na ní málem ani sama vesnice. Na ochutnávky jsme sice přisli pozdě, ale já jako neřidič jsem ochutnala dvě sklenky Merlota, společně jsme zvládli dvě malé zato výborné pizzy, dvě coly a následně jsem Míšovi koupila 13 lahví jako dárek k našemu výročí :-) Kdo neochutnal nepochopí. Musíme uznat, že víno je tu drahé oprávněně. Večer jsme ještě lahvinku otevřeli a poseděli (na naší posteli) s domácí Becky a vyprávěli jí o socialních dávkách, porodném, Chánově, opěvovali Moravěnku krásnou a vínečko ze zlata, v Čechách slávu muzikantů, umazanou od bláta. Po pár sklenkách hlava rodiny rozhodla, že jdeme bít Geroje :-) Ale co čert nechtěl, Geroj nasadil 'pupu výraz' Vyhladili jsme ho jak Blbouna Nejapného. V sobotu jsme se rozhodli pro výlet na pláž. Zatím jsme se koupali jen v řece ve Waipavě a podzim je teplý. Cesta probíhala výborně, jelikož jsem řidila. Nejhorší na řízení na Novém Zealandě je, že člověk automaticky stáčí volant směrem, kterým se dívá. Jediné co mi celou cestu znělo hlavou bylo 'Pane doktore, Vy jste se zase kochal.' V novozealandské vyhlášce dokonce stojí, že je zakázáno během řízení obdivovat krajinu. No, to mi bude ještě muset přejít do krve, ale už chápu, co tím autoři mysleli. Na pláž Purerere, vzdálenou něco kolem 40km, jsme se dostali celkem bez problému. Když jsme vystoupili a připli Geroje na vodítko, na truc udělal doprostřed trávníku velice solidní hromádku. Míša se vrátil do auta pro igelitku, poklidil, ale vzhledem k tomu, že ve 'vesničce' Purerere jsou dva domy, nenašli jsme veřejný odpadkáč. Když jsme se usadili na pláži - nikdo tam nebyl, vždyť je podzim a domorodci chodí ve třech svetrech - Gerojův příšpevek jsme lehce zahrábli do písku a cestou zpět k autu jsme opět hledali odpadkový koš. No nebudu čtenáře napínat, hovno s náma jelo až do Otane. Po cca 10 kilometrech jsme zjistili, že v igelitce je kromě @ zavřená i moucha a evidentně toho měla až po krk. Celou cestu se snažila probzučet skrz igelit. Samotná pláž byla v podstatě prázdná. Akorád po písku, který byl velice jemný a příjemný, a do nějž byly zatlučeny cedule zákaz vstupu psům a zákaz vjezdu motorových vozidel, se proháněli výrostci na čtyřkolkách. To je vůbec taková místní kratochvíle. Naštěstí je pláž Purerere neobyčejně dlouhá, tak jen párkrát projeli kolem, tradičně nám zamávali, my zdvořile mávali zpět a bylo po srandě. Nejsme si jistí, jestli byl Geroj z oceánu víc vyděšený nebo nadšený. Jakmile jsme ho vypustili, okamžitě vyrazil po pláži - nikdy jsem ho neviděla běžet tak rychle. Předvedl ten nejšílenější slalom kolem ničeho a doprovázel to občasným baritonovým bufem. Do vody ale sám nešel. Držel se pěkně při břehu. Občas si zaběhl na oplocený kopeček a zpět. Počkal až sníme tousty a převlíknem se do plavek a pak mu nezbylo, než se k nám přidat. Během pár minut si zvyknul na to, že voda přichází a odchází. Do té doby utíkal nadšeně do oceánu a zdrhal před každou vlnou bokem ke břehu. Nakonec mu došlo, že před vlnou není uniku a pokořil jí. Nevím co se mu honilo hlavou, když se poprvé napil. Tvářil se na Oskara za komedii. Ale respekt z vln měl pořád. Když se nějaká blížila, snažil se schovat za jednoho z nás a nebo na nás rovnou s kníkem vyskočil. Sice foukal vítr, ale vzduch byl docela teplý, tak mu snad nebyla zima. Házeli jsme si s klacek a chudák se musel vypořádat s tím, že Tahle voda mu klacek krade. Když jsme odcházeli, nalili jsme mu z lahve vodu do misky, aby se napil. Ale zblbnout se nenechal. Moc dobře vědlěl, že voda všude kolem je slaná. Já jsem si stihla ještě rozříznout nohu a vyrazili jsme. (Ano, řidila :-) Doma jsme vyklepali písek z oblečení fotáku a ryzota, dali sprchu a padli do mdlob. Naštěstí už Geroj neměl sílu na nějaká záletnická dobrodružství. Vzali jsme ho jen vzali na krátkou procházku, pak si ukradl místo v posteli a spal až do rána. Konečně jsme ho utahali

Ze života sbířat

Ačkoliv stále ještě nejsme profesionální sběrači, a asi ani nebudeme, za poslední 2 týdny jsme pronikli do tajů apple pickingu. Naše angličtina se obohatila o termíny bruises, sunburns, sunscales, not red enough, black spots, rotting skin, wasps nips a spoustu dalších věcí, o kterých víme, že je sbírat nemáme, ale význam nám zatím uniká. Po prvních dnech sbírání jsme se naučili – alespoň já – důvěřovat žebříku a nedůvěřovat větvím, rozeznat black spot od ptačího hovna a neolizovat si prsty při rozlišování těchto dvou jevů. Jak si každý asi může představit, první tři dny jsme měli slušné spáleniny (sunburns, sunscales, red spots...) a namožená záda. Po prvním týdnu sbírání typické modřiny od žebříku na lítkách a stehnech (bruises) a dlaně plné vosích štípanců (wasp nips) Spaleniny pomalu přechází v opáleniny, tak už nejsme ani red enough. Na začátku týdne Míša vyzvěděl, že náš sad naprosto neočekávaně opustilo několik pickerů. Kontrola Kvality, která se jmenuje Oli, Molly, Holly, nebo Marley, ale říkáme jí Owly, zjišťovala proč o pracovní sílu tak znenadání přišli. Nevím, co zjistila, ale dostali jsme přidáno. Rsp stejnou odrůdu máme najednou za 45/bin oproti 35. Potěší. Je to opravdu dobrá cena a nevím nevím jestli bychom se na sadu v Hastingsu, kde je průměrná cena 28 s naším tempem uživili. V prvním týdnu, když se některá odruda dobrala, nás (nás pomalejší) vetšinou poslali domů, jelikož bychom už z těch pár posledních jabloní své biny nenaplnili. Zůstali dva tři svižní pickeři, kteří obrali zbytek. Dnes, při nedostatku času a sběračů, už se po dosbírání jednoho blocku přesouváme i s binem bagem a ladderem (echt výraz pro přátele bendu košík a žebřík) na jiný blog. Já už jsem měla to potěšení projet se na čtyřkolce. (ne, neřídila) Domů jdeme dřív jen když v sadu prší. To taky není beze sporu - není déšť jako déšť. Občas managemant (všichni na sadu kteří nesbírají) vidí na horizontu průrvou kus modrého nebe a dojde k nazoru, že dešť přejde dřív, než si ho uvědomíme. Když po půl hodince opravdu přejde, managemant je spokojený a pracovní třída mokrá. Vetšinou za plného pracovního dne společně naplníme 5 binů. Není to nic z čeho by se dalo zbohatnout, ale na náš pondělní velký nákup a úterní velký nájem to stačí. Kromě zmíněných vos jsou v sadu občas vidět zající, kryplové, fantail, nádherný hmyzožravý ptáček a taky jsme poprvé viděli páreček Novozealandských Paradise duck. Tvoří údajně trvalé páry a jeden nás dva dny povzbuzoval na blocku 9. Myslím, že už nikoho nezajímají další detaily ze života na sadu. Stejně jako na opačné polokouli i my slavíme v ponděli svátek Velikonoční – zajímavé že? V pátek jsme měli placené volno, ale ještě nevíme, kolik nám za něj zaplatí. Ve čtvrtek naštěstí pršelo tak, že nás poslali domů. Takže opravdu dlouhé volno. Během něj neplánujeme dělat vůbec nic. S realizací jsme začali už včera. Minulou neděli jsme byly ve Waipavě vyvenčit Geroje a Prince a vzit je trošku k řece. Nakonec jsme ve vodě skončili všichni čtyři. Byla to docela sranda, voda byla ledová a proud silný a občas nám nezbylo nic , než se prostě nechat unést, dokud nepřejde záchvat smíchu a pak pěšky bosky po kamínkách zpátky proti proudu :-) Ačkoliv se jedná o městkou řeku, vůbec jsem nevěřila svým očím. Voda absolutně čistá, voňavá a žádný bordel a naplaveniny okolo, pokud nepočítám lidi, kteří se tam koupají. Taky se poctivě učíme na testy z angličtiny. Musíme dostat 6.5 bodů z 9 abychom měli nárok na prodloužení pracovního povolení. Já jsem si vyzkoušela půlhodinový poslech z oficiálních materiálů, hodinové čtení a psaní - to nevím jak dopadlo. Asi blbě, měla jsem napsat dopis managerovi tělocvičny a vysvětlit mu, proč mám zájem ji navštěvovat. No tak to nevim ani v češtině. To by mi nejdřiv musel někdo vysvětlit, proč mám zájem o tělocvičnu. Dopis má mít min. 150 slov. Další bod je esej, 250 slov na téma – Lidé v dnešní době nenosí své národní kroje, je to podle Vás dobře nebo špatně? Cože?? Moje studium se skládá také z ležérní četby S.Kinga, kterou jsem dostala od Míši k řidičáku a studování mimochodem velice dobrého materiálu, který je dokonce volně ke stažení English-or-Czenglish, jak se vyhnout čechyzmům v angličtině od profesora fildy Dona Sparlinga - nevím jestli je to jméno nebo přezdívka :-) Ale dopořučuji. Testy by měli být tuším 5. května a budou nás stát asi 17 binů. Hrůza jen pomyslet. Chraň mě ruka Páně, abych ten test neudělala. Dle materiálů, které jsme si na testy koupili, mam výborné výsledky v poslechu (32 ze 40 otázek, díky Star Treku) a v četbě (36 ze 40 otázek, Díky Gaimane) Co se týče psaní, nevím nevím. Hold budu muset psát něco jednoduchého typu Máma mele Emu, máme málo masa. Nejvíc se ale bojím rozhovoru. Ten by měl trvat čtvrt hodiny. Dokážu vysvětlit každému uplně všechno a nebojím se mluvit a protistrana mi buď rozumí nebo ne :-) Ale už to vidím, jak tam sedím a nemam ani páru o tom co mi ten maňásek říká. Třeba to bude něco o mléčných výrobcích, když už víme, že mléko se řekne mwk. Kéž by se mě zeptali dů jů lůjk mwk. Klidně bych tu čvrt hodinu mluvila. No prostě mi držte palce. Na rozdíl od Vás mám ráno, takže se jdu nasnídat. Večer přihodím pár fotek z výletu a pár slov o Gerojově dobrodružství.

Drove the Gery from the Levin and the Levin was dry...

V sobotu sme opustili sad uz naobed a nevyspati sa vybrali do Levinu, kde bol Geroj zakarantenovany. Prisiel totiz velky den: odkarantenovanie. Zastavili sme sa najprv doma, kde sme zo seba zmyli nanosy spiny, hliny, priadky jablkovej a pokusili sa uviest do reprezentacneho stavu.
Cesta bola o hodinu kratsia nez z Napieru, ale kedze sme za sebou mali pol dna urvavania jablk a vstavali o pol siedmej (posielam pozdrav miestnej drbnutej macke, co od 4tej mnauka a znizuje cenu pozemkov v okoli na tretinu), nebolo to moc zazitkove. Este ze som si stihol vypalit nejake CDcka s hudbou, bohuzial malo a tak sme cestou spat pocuvali dokola Piece of Mind od Iron Maiden, ktory pomaly zacinam nenavidiet, hoci si to nezasluzi. Aj ked Quest for Fire si to zasluzi :) Nastastie som za volantom nezaspaval, pretoze ked som zavrel oci, uvidel som... zlte fleky na jablcku a nasledna dilema (vyhodit, dat do kosiku, zostrelit nim jablko na ktore nedociahnem ale kontrolorka by ma ponho poslala s rebrikom, zjest) ma okamzite katapultovala do bdeleho stavu. Serpentiny pred Palmerstonom, kde by som sa bal ist na oslikovi, som uz vyberal bravurne ako Nigel Mansell a uz ani za mnou nebola kolona nervakov. Aj ked ta si mozno drzala odstup vdaka jasnej znacke L (ako Learner, podrobnosti popise Natalka :). Prave som si vsimol ze pisem bez diakritiky. To je znamka, ze mi to ide od srdca a davam to zo seba jak to zo mna ide, chaaapes? Pravy hip hop.

Ako som uz mozno spominal, exit do karanteny vyzera tak, ze je treba otocit auto na dialnici o 270 stupnov. Nastastie som mal blinker vyhodeny 2km dopredu, aby blazni za mnou vedeli, ze sa chysta MANEVER ako pri Verdune. Takze prechod na strkovu cesticku prebehol bez problemov a dotackali sme sa az ku klietkam. Tam si nas prevzala namedzna sila, ktora nam ukazala fakturu, priniesla vodu a spytala sa, ci nepotrebujeme lekara. Ked sme opat nadobudli vedomie, zistili sme, ze nemaju terminal, ale len nejaky mechanicky pristroj na citanie kariet. Nechapem, kazodpadne sme nemali ako zaplatit. Majitel bol v sobotu samozrejme niekde na rybach, tak nam po telefone povedal, ze v pondelok nam posle mail s cislom uctu a ze dufa, ze to zaplatime (aby som znizil napatie - zaplatili sme. Na dvakrat, pretoze nestacil denny limit na internet bankingu... Myslim ze druhykrat nam uz Geroja do karanteny nevezmu :).

Potom nam slecna sluzbukonajuca (SS) priviedla Geroja. Samozrejme, v skutocnosti ju priviedol Geroj, ona sa drzala na voditku ako vodny lyziar a Geroj sa vrhal raz na mna, dvakrat na Natalku a uprostred skoku sa nevedel rozhodnut, na ktoru stranu chce ist. Skoncilo to tym, ze sa zamotal do voditka a zacal sa nim dusit. Kedze mal kompletne vymenenu srst, tak to voditko nebolo vidiet a my sme si mysleli, ze knika dojatim. Hned ako sme vysli z dveri, rebelsky ocural kaktus co si tam pestovali, aby ukazal, ze nebol on u nich v karantene, ale oni boli zavreti s nim. Potom sa SS vybrala do 100m vzdialenej budky a privliekla nam 15kg granule. Moc sme sa nezdrzovali, mna este stvala myslienka na cestu spat, tak sme natiahli deku, nalozili Geroja a vyrazili. Celu cestu sa cpal dopredu, samozrejme. Zastavili sme sa v Shannone na pumpe, kde sme ho napojili (vodou) a dopatlali sa domov.
Hned po prichode sa prirutil Prince (9rocny obtlstly krizenec labradora, co zije v nasom dome. Je fakt skvely, ale trochu bojazlivy, zrejme ho budhisticka majitelka ucila nieco o emocionalnom odstupe. Po tyzdni s Gerojom uz ale prebral jeho mnohe sposoby). Prince mu ukazal kto je sef a kto docura dalej, Geroj ochcal sad s paradajkami a sli sme ho radsej vyvencit, nez hodi bobek na chilli papricky, s ktorymi sme mali ine plany. Takze sme konecne preskumali vesnicku a skomentovali domceky a vybrali si, kde budeme byvat, az budeme dochodcovia. Maloktory domcek ma nejaku branku, takze pri jednom z nich sme narazili na prasopsa, ktory bol tak enormne nadseny zo spolocnosti, ze s nami siel aj cestou spat. Nastastie my branu mame, takze sme ho za nou udrzali, ale nestastne zavyjal a stravil pred nasim domom celu noc! Cvok, bol tam este aj druhy den, ale vecer to asi vzdal a siel domov.
Geroj bol prvu noc strasne emo, knikal, vzlykal, trepal sa do postele, z postele a az nadranom zaspal. Nastastie sme mali volny den, tak sme mu to odpustili. Celu nedelu sme stravili na zahrade - na verande. Ja som si studoval nieco k vizam a k C#, Natalka kreslila, Geroj s Princom sutazili v tom, kto ma vacsiu drzku (vacsiu ma Geroj, ale Prince ma tlstejsi krk, takze pri tejto metode nas zlatacek prehral) a prazilo do nas slnko. Okolo behali nejake deti a pani domaca vykonavala setrne pohyby aby nenarusila harmoniu cakier. To bol krasny den... Posledny. Odvtedy vyzeraju vsetky dni tak, ze rano natrikrat vstaneme, kydneme si jedlo do kelimkov, vyrazime do 22min vzdialeneho sadu, otrocime a vecer sa vratime mrtvi domov. Obcas sa zastavime v obchode, ale po minulom nakupe to snad nebude aspon 2 tyzdne treba. Obcas, ked dojde odroda, alebo prsi prilis moc, skoncime naobed. Zatial sa to stalo dvakrat. Nutnostou po navrate domov je samozrejme sprcha a bohuzial aj priprava jedla na dalsi den, takze ako tak volno mame len neskoro vecer a o 10pm uz radsej spime, aby sme boli schopni rano pokracovat v trhani rekordov. Haha. Mimochodom ten sad sa vola Edenz.

P.S.: Tie fotky okolo nie su prilis relevantne k teme clanku. Bohuzial sme Geroja este neodfotili, ale coskoro tak ucinime, niektori ste s nim uz ale skajpovali, tak nam snad verite :) Takze mozete vidiet Otanske rano (cesta do prace), ukazku ulicky v sade (kazdy ma pridelenu jednu a musi ju vycistit... aj ked nie vzdy, zavisi od odrody), nas pri praci, madam traktoristku/chicker-of-quality a nas pred cestou do karanteny. Ano, uz som sa odvtedy oholil :)

P.P.S.: Nacpanie obrazkov do tohoto systemu je este horsia praca ako zber jablk na 5metrovej plesnivej jabloni. Odteraz cpem vsetky na koniec clanku.