Tukituki Bush

Tukituki Scenic Reserve se nachází pár kilometrů od vesnice Waipukurau v Central Hawkes Bay a za navštívení rozhodně stojí. Vede k ní příhodně pojmenovaná silnice Scenic road. Nedělní výlet jsme si sice odsouhlasili s relativním předstihem, ale než jsme se - bez přihlédnutí k ročnímu období - odhodlali, bylo odpoledne. A samozřejmě se pomaličku stmívalo. Jenže Gery skáče kozáčka radostí z jakékoli společné akce v jakoukoli denní či roční dobu. A co jiného naplňuje život člověka víc, než jiskřičky štěstí v očích vlastních dětí? Foťák, vodu, vodítko, jede se. Mezi tím, co jsme se procházeli a kochali divokými palmami, Gerýska jsme nechali jiskřit štěstím na zadní sedačce auta. Znepokojovaly nás cedule s varováním před jedovatými nástrahami proti škůdcům a raději jsme neriskovali :( Gerýšek se nechal uklidnit, že mu vše vynahradíme a že jediné vzrušení spousty jiných dětí je slabá baterka v tamagotchi. Co by za to jeho vrstevníci v Praze dali, moct počkat v autě před původní novozealandskou buší. Už za brankou rezervace se stíny začaly nápadně prodlužovat. Většina fotek je pořízená s bleskem, což doufám omluvíte, a zbylé jsou tmavé jak brikety. Detaily květinek a listů dopadly většinou špatně, kvůli blesku. A snahy o udržení dvouvteřinové expozice bez stativu s mýma neurotickýma rukama, byly od začátku odsouzené k nezdaru. Pomalu zapadající sluníčko a zbytky světla zato podpořily pohádkovou atmosféru. A obrázky uložené v paměti jsou často mnohem cenější a trvalejší než fotky. Když člověk pozoruje svět skrz hledáček a formátuje okolí na obdélníček 3:2, často se doma při prohlížení fotek ptá sám sebe: Tady jsme vážně byli?







To co je pro kiwíky prachprostý les, bylo pro nás lepší než ZOLÓ v Liberci. Zealand je lesnatý a zelený víc než dost. Vesničky daleko od sebe, všude samý kopeček a ovečka. Zdá se, že něco tak prostého, jako les, se nemůže člověka dotknout. Ale drtivá většina lesů okolo civilizace je uměle vysazená, což je chvályhodné, ale omezuje se na pár druhů jehličnanů a uniformní vzhled. I tak je to lepší než nepřeberné množství paneláků. Už jsme navštívili Elsthorpe a Beckyini rodiče mají za farmou taky původní les. Ale Tukituki je opravdu kouzelná a líbila se mi mnohem víc. Na některých stromech a rostlinách byly štítky s nápisy a okolo pár exemplářů jsme našli ochrané sítě proti škůdcům. Je vidět, že si kiwiové původní vegetace váží a chrání jí. Hned za hranicí lesa zarůstají nízké plůtky a pár nehorázných štastlivců tam vlastní pastviny a pár nenápadných domečků. I taková absolutní samozřejmost, jako kouř stoupající z komína malé farmy, byla v Tukituki romantičtější než talíř špaget na náměstí Sieny. Podél vyšlapané cesty rozkvétala spousta lestních květinek a dozrávaly bobulky - jestlipak jsou asi jedovaté...? :-) V dobrém rozmaru jsem se zastavovala u každé kopřivy a musela si jí osahat.




Od Flóry k Fauně



Míšovi se dokonce podařilo vyfotit záhadného lesního tvora. Navzdory tomu, že žije v původní bushi, svým vzezřením nepřipomínal nic dobového. Dioptrické brýle indikují pokročilý vě a povšimněte si zákeřného pohledu. Za keřem tu na Vás může opravdu hledět cokoliv. Usoudili jsme, že kontrastní malinové tričko zastává funkci zastrašovače nepřátel a dle koženého oděvu se dá předpokládat, že ovládá primitivní nástroje (kreditní karta) Tvor nemá orientační smysl a je v tomto prostředí zcela odkázán na své stádo. Tento osamocený exemplář neprojevil známky přilišné inteligence a veškeré projevy omezil na soutěž 'Kdo má větší pusu' s okolními rostlinami. Pozornému čtenáři tedy neuniklo, že je tento bezpochyby integrovaný živočich odkázán k jistému zániku, nedostane-li se mu domácí péče a internetové přípojky. Později byl stejný jedinec spatřen se svým druhem. Nenápadně bíle zbarvený sameček byl v buší mnohem lépe maskován. Pravděpodobně udržuje hnízdo a mládě při životě, zatímco samička tráví dny zastrašováním a interakcí s kytkou.






Stormy přes svoje afrohlavy propouštěly stále méně a méně slunečních paprsků, nebylo už na skoro vidět, nosy nám rudly a tak jsme se rozhodli k návratu na parkovišti. Na okraji bushe jsme objevili cestu a pár venčící psi. Musíme se někdy vrátit a provést tam Geroje. Vydali jsme se po cestě vedoucí k autu, ale směrem od auta. U řeky jsme si chtěli počkat na západ sluníčka. Mýtinka byla malá a rozhled nebyl nijak velký, narozdíl od zimy. Kolem břehů to modře kvetlo a vypadá to skoro jako přicházející jaro. Ještě tak čtvrt hodinky jsme se křidélko v křidélku vzdalovali od auta a kochali se rozhledem po kopečkách, kravách a stromech. Slunce už bylo hluboko za obzorem (ano, země se vážně pohybuje, slunce není uplně ideální styčný bod pro navigaci) a pořád mi nešlo do hlavy, proč nejsme u auta. Cestou tam jsme šli proti sluníčku, teď jdeme se sluníčkem v zádech a kde nic, tu nic... A to se prosím vyznám na Holešovické tržnici. Nakonec jsem poslechla svého nenápadně zbarveného samečka a otočili jsme to o 180°. Doteď nechápu, jak jsme se mohli k autu vrátit z opačného konce, než jsme od něj odešli. Les je stašně zrádný a opíšete pravotočivou spirálu ani nemrknete. Než jsme dosáhli cíle, zažili jsme blízké setkání s kachním párem a káčátkem - pupůůů! Nechtěli jsme rušit rodinné štěstí a fotky na dálku se nezdařily. Ale už jen ta představa... ůů :-) Geroj byl samozřejmě štastný, že nás vidí. Ani na chvíli jsme nepochybovali, že ho najdeme na přední sedačce. Miška ho vzal trošku proběhnout a vyrazili jsme do Otánku. Pro přehled jsme jeli pár minut po cestě, po které jsme předtím bloudili. Přecejen, šli jsme po ní půl hodiny, a nic z toho, tak nás zajímalo, kam vede. Ať vede kamkoliv, pěšky to šlo rozhodně lépe. I horská koza by se všema jámama a hrbolama bojovala a sotva jsme minuli ohradu s kravičkama, Míša zahájil manévrování na dva metry široké cestičce 'Vpravo sráz vlevo sráz'. Paradoxně když jsme šli pěšky, kravky zdrhaly a nedůvěřivě po nás mrskaly ocasama. Ale jakmile viděly auto, běžely podél cesty, sledovaly nás a škodolibě se smály. A svítily na nás očima! To bylo creepy. Pár domečků, co v okolí stálo, už blikalo v šeru mezi kopci a po několika minutách se objevila světla Waipukurau. Nějak jsem si odvykla na veřejné osvětlení, tak jsem se nenechala přesvěčit, že v horách nehoří. Povozili jsme se ještě neznámými kouty Waipukurau. Vesnice je opravdu větší než se zdá a myslím, že by mi nevadilo mít na kopečku domeček :-) Atmosféra byla skoro vánoční, jak si člověk spojuje rozsvícené výlohy a dlouhé večery se zimou. Centrem se linul odér přepáleného oleje z take-awayů, ale mi jsme odolali a vydali se domů zahřát troubu na polotovar fušenčups a hranolky. Tak jsme ještě v závěru večera ušetřili.