Den 6 Shado-Lans Quarantine

Nechal som si vyhľadať cestu pomocou google maps. Neskôr (neskoro) som zistil, že miesto najrýchlejšej cesty mi našiel najmalebnejšiu. Nasadli sme a vyrazili. Dostali sme sa na State Highway 2. To je taká klaustrofóbna cestička široká tak akurát na 2 autá (proti sebe) s občasným mostom, širokým tak akurát na jedno auto (nepreháňam, vážne). Navyše aj tie mosty boli zbytočné, pretože hoci pod nimi bolo všetko pripravené na rieku, tú tam ešte nepostavili
Takto nás čakalo 220 km. Na Zélande sa s tým neserú a speed limit je 100 km/h, pričom v ČR by tam dali 70tku či 50tku. Aj keď som šiel 100kou, tak som za sebou mal kolónu áut, dodávok, kiwiov... A často som sa tých 100 ani neodvážil. Niekde okolo by mali byť fotky z tejto cesty a bez debaty je to nádherná krajina a akákoľvek širšia cesta by dojem kazila. Ale pridať 10 cm na krajnici by to nezabilo... Keďže predbiehací pruh je tu mimoriadne vzácny, ohlasujú ho značky 4km dopredu a máva celkovú dĺžku tak kilometer.

Krajinka pozostávala z úžasných kopcov v štýle defaultného pozadia Windows XP. Všetko bolo až gýčovito zelené a absurdne tvarované, pričom príroda občas používala aj primitívne tvary ako poľguľa či tehlička.
Šumava proti tomu vyzerá ako cheesburger od mekáča. Na kopcoch sa pásli ovce, ovce s dlhými krkmi (Natálka správne poznamenala, že sú to lamy) a kravy. Vážne, kravy tam šlapali do strmých kopcov a steaky z nich budú asi poriadne tvrdé. Z tých kráv.
Minuli sme pár štylizovaných dedín (napr. Dannevirke á lá vikingské mestečko... ale len podľa billboardov) a v jednej sa zastavili na jedlo. Najprv sme narazili na U.S. - style hazard den, kde mali len chlast a ruletu, potom sme sa presunuli do kaviarne, kde sme si dali toast s fazuľou a kupodivu sme sa dobre nacpali a Natálka obdržala pochvalu za brýle. Pri parkovaní som trochu nabil ľavé predné koleso, pretože odhad na tej strane mám stále nekalibrovaný. Takisto som raz spôsobil menšie faux pas. Na ceste bola značka STOP a pri nej delňas, tak som zastavil, kukol či nič nejde a značku obišiel. Následne sa roboš začal chytať za hlavu a niečo hlásiť do vysielačky. O chvílu ďalej stáli ďalši roboši a povedali mi, že mám rešpektovať značky a ja som sa dozvedel, že nie je Stop ako Stop a že tento Stop znamenal "stoj až kým ti nepoviem, že môžeš ísť" a je obdobou prenosných semaforov známych z nekolonizovaných častí sveta. Dostali sme sa k mestečku Levin, za ktorým mala byť karanténa. Omylom sme odbočili dovnútra mesta. Ak ste hrali Arcanum, viete čo si máte predstaviť. Pravoúhlo poskladané mestečko z prízemných domčekov a gigantickými záhradami, všetci zalezení doma. Samozrejme sme sa z neho dostávali pol hodiny, pretože sme nemali tušenie, kam ísť a orientačné body neexistovali. Nakoniec sme uplatnili brilantný postup - algoritmus postupného zvyšovania priority cesty. Vedeli sme, že smerujeme naiaľnicu (ktorá nebola o nič širšia, než cesty v meste) a tak sme vždy postupovali od vedľajšej cesty na hlavnú, až sme sa dostali na najhlavnejšiu - našu state highway. Z nej mal byť "exit" (rozumej odbočka na poľnú cestu) do karantény, takže sme šli 50tkou a na trikrát trafili správne pole. Tam nás uvítal žoviálny majiteľ a nasmeroval ku klietkam. Geroj už na diaľku 100 metrov štekal a pracovníčka nás zaviedla do jeho miestnosti. Bola to taká 3x3 metre veľká izbička a za ňou takisto veľká "klietka" s výhľadom na lúku, kam nemohol.
Vítanie bolo dojemné, ukápli síce len slzičky, ale Geroj vydával doteraz neznáme zvuky, skákal, žral ručičky (mám jazvy ako Danny Trejo keď kosil s kosačkou naopak), skrátka cvok, náš Gerýšek. Občas po sebe štekali s ďalšími psami ale potom sa vždy vrátil vyčistiť nám uši. Vykartáčovali sme z neho dvoch pražských krysaříkov, skonštatovali, že pribral a hlavne značne zhustil srsť. Po cca hodinke sme utiekli, pretože sme sa báli, že sa tam priviažeme o mrežu a odmietneme sa od nášho pupíčka oddeliť.Na odchode sme pokecali s majiteľom, ktorý bol značne v pohode a zvedavý (You're from Czechoslovakia?). Povedal mi, nech som opatrný pri ceste späť a dodal, že z okna pozeral, ako okolo ide nejaké auto neuveriteľne pomaly a myslel si, že ten šofér si asi robí sendvič. Za chvíľu šlo v opačnom smere a za ďalšiu chvíľu sa objavilo uňho na parkovisku a tak nás šiel privítať.
Cesta späť už bola rýchlejšia, valil som 100kou takmer stále. Síce tam na mňa gestikulovali nejakí motorkári, že som sa im vtrepal do cesty, ale že oni šli po vyšrafovanom pruhu si asi nevšimli... ani to, že som spomalil, aby prešli - ako pravil majiteľ karantény - crazy kiwi drivers. A potom som mal "lapse of concentration" keď nejaký borec odbočoval, ale zrovna bola dosť široká cesta na to, aby som ho obišiel a neuplatnil tú spomenutú poistku.Stavili sme sa ešte v miestnom obchoďáku a nakúpili potrebné veci ako napríklad otvárak na víno. Ceny sú tu zhruba rovnaké ako u nás. Presnejšie - sú tu asi nepatrne vyššie, odhadom o 10%, ale niektoré veci sú tu absurdne lacné - napríklad syry. To asi koreluje s počtom mliekodajných zvierat po kopcoch. A tak máme pol kila plesnivého syra za 50kč. Po príchode do hotelu sme okamžite zaspali a zobudili sa o 4:00 ráno, aby sme si opätovne rozdrbali biorytmus.

Den 5 Napier/Hastings

Náš vrtuláčik klesol pod hladinu mrakov (t.j. 4 m.n.m.), spravil otočku nad cintorínom (to už sme sa cítili bezpečne, pretože realizácia toho fúzatého vtipu s pádom lietadla na cintoríne by bola v praxi príliš absurdná) a pristál na lokálnom letisku, ktoré vyzeralo ako golfový klub (aj osadenstvom).
Vzali sme si batohy z fúriku a snažili sa dovolať nášmu agentovi. Ten to samozrejme nezdvíhal a jeho adresa bola P.O. Box blabla. Normálne by si človek povedal, že naletel fiktívnej agentúre, ale keďže sme im nič nezaplatili, boli by to mizerní podvodníci. MHD tu samozrejme nefunguje a tak sme navrhli jediný možný plán a moju nočnú moru - prenajať si auto. Za nejakých 186 NZD sme dostali na 2 dni Toyotu Corollu 1.8 v bezvadnom stave aj s dobrovoľným poistením (Natálka vysvetlila pani na prepážke, že sa nám to môže hodiť, keďže to bude naša prvá cesta vľavo, pani takmer skolabovala a profesionálne povedala, že sme jej to nemuseli hovoriť). Nasadli sme do auta, parkrat som umyl okno než sa mi podarilo vyhodiť smerovku a v hlave mi neustále bežali screenshoty z Lotus Turbo Esprit na Sinclairi, ktoré mi pomáhali so zaraďovaním sa na správnu časť cesty.
Vybrali sme sa na adresu, kde sme mali mať ubytovanie, zjednané pred cca rokom. Cesta prebehla bez incidentov, až na môj zmätok na semaforoch (umiestňujú ich aj za križovatku) a neznalosť špeciálneho pravidla (keď odbočujem doľava - t.j. robím malý oblúčik, musím dať prednosť tomu čo odbočuje z protismeru vpravo). Ale aj toto špeciálne novozélandské pravidlo tu asi poznám len ja. Došli sme na uvedenú adresu, kde sa v blate hrali ázijské deti a na šnúrach viseli rifle, vyrobené ešte Levi Straussom, omotané pavučinami, vyrobené ešte Odulou. Keď sme sa doklopali, otvoril nám čínsky mladík v dotrhanom tričku, čo na každú otázku odpovedal "don't know, agency told me to come here" a ani nevedel, na akej adrese býva. Našťastie mal borec nechránenú wifi, tak sme aspoň pogooglili čo kde je.
Skočili sme na fush & chups, kde nás obslúžil ďalší číňan a ukradli sme mu trochu elektriky do notebooku. Naivne sme sa domnievali, že sa tam kultúrne najeme - keď nám však preolejované hranolky a výbornú rybičku zabalil do Hastingského týždenníku, bolo nám jasné, že budeme jesť v aute rukami. Po tomto diétnom obede sme sa dovolali agentovi a prosili ho, nech nás odtiaľto dostane. Povedal, že sa ospravedlňuje, ale že ho zle informovali, kedy prídeme a stretneme sa na pumpe ("tam jak je KFC..." oznámil nám, dlhoročným lokálpatriotom). Tam sme sa naozaj stretli, povedal nám, že tie domčeky, kde sme stretli čínske ghetto, im už nepatria a že nám skúsi zohnať lacné ubytovanie. Dôvodom je jednak pes (takže minimálne nebudeme môcť zdielať byt s aziatmi a moslimami, čiže by ostali len Poliaci) a dvak to, že sme rozmaznaní fracci a zdielať izbu s 8 ľuďmi nám nevoňalo ani len ako myšlienka. Dnes večer sa dozvieme viac, máme vytipované aj množstvo inzerátov. Držte palce.
Zatiaľ nás ubytoval v hoteli, 90 NZD za noc (do pondelka). Je to Angus Hotel, 507 Railway rd, Hastings, ak by niekto chcel ňúrať na google maps (sú tam všetky ulice a možno aj ostrov nafotený v street view). Je to celkom útulné miestečko a na chodbách sa dá chytiť wifi. Hneď po príchode sme si dopriali sprchu (majú statickú, ako pri bazénoch, ale... s priepustnosťou asi ako školský vodovodný kohútik) a vypatlali na seba hotelové mydlo. Hotelový šampón ani nepenil, keď som ním rozbíjal mastnú krustičku na hlave. Potom sme sa zrútili do postele (cca 14hod miestneho času), aby sme skorigovali časový posun - spali sme do 22:00 a na druhý pokus do 3:00.
Pri kontrole mailov nás rozčúlil náš bývalý domáci, ktorý večne nechápe zmluvu a zákon, ale pôsobí premúdrelo a bradato ako starozákonný prorok. Nechce nám vrátiť kauciu, takže sme mu od srdca napísali, aký je to dement a aspoň nás adrenalín udržal pri vedomí. Rozhodli sme sa navštíviť Gerýška v karanténe a o tom už bude nasledujúci post.

P.S.: Cena benzínu (Unleaded 91) je v prepočte cca 18.7 KČ, Diesel dokonca cca 11.4 KČ. To aby ste mali predstavu, koľko z ceny paliva platíte na Janušekove tendre.

Den 4 - Auckland

Požór, jdou k Vám kachňátkaá

Kačičky se kolébají z letadla, uplně dezorientované, vyčerpané, spálené, v jiném čase a jiné roční době. Nejenom, že jsou špinavé od trávy, sami od sebe, na hlavách mají cosi, co Míša nazval 'krustička mastnoty, která chrání proti dešti' ale ještě k tomu smrdkají :-) Určitě nás uplně živě vidíte. Srdíčka nám bušila, když jsme se sunuli ke kontrolám. Jako první – což byl nezvyk – jsme si vyzvedli batohy, teprve potom šli k první kontrole. Prohlédli si naše kartičky, u mě si udělali poznámku k lékům, u Míši nahlédli do laminátové tabulky, oboum nám dali razítka do pasu a jelo se dál. Našli jsme svou frontu a na konci čelili ostraze a otázkám, zda vezeme nějaké jídlo, tepelně neupravená masa, nějaké čerstvé ovoce (nene, jen tady to plesnivé). Zeptlala se mě, co že to je všechno za léky, na co je beru, kde jsem je koupila a které jsou pro zvířata. Postoupili jsme ke třetí bráně s další fází kontroly. Opět následovaly dotazy na léky pro nás i pro Geroje proti hmyzu, podívali se na krabičku, 3 minutky si zahráli Maria, aby bylo vidět, že hledají složení Advantixu a jeho případné nebezpečí pro místí floru a propustili nás. U 4. a myslím snad i poslední brány nám vzali všechna zavazadla, nechali to projet bio scanem, rentgenem, CTčkem a magnetickou rezonancí, zatímco my chytali zavazadla z druhé strany. Protože si nás dál vůbec nikdo nevšimal, naházeli jsme všechno na valnou hromadu a prchali! Když jsme dorazili do vnější letištní haly, křečovitě jsme se drželi za křidýlka, přiblble se usmívali a nevěřili tomu, že se nám to podařilo. Jsme na Zealandě. Jako první jsme opět proběhli umívárnami a připojili se na net. Každy jsme měli zdarma 5MG, což není věru mnoho. Zjistili jsme, že náš agent má vypnutý mobil a hlasovou schránku. Na internetu jsme si vybrali letenku do Napieru, kde nás měl vyzvednout pracovník RTW – bohužel odlet až kolem 10 ráno. Už jsme se smířili s tím, že strávíme noc na letišti. Při hledání nějakého postu na koupi raních letenek stouply naše krokoměry o 3000 kroků. Rozhodli jsme se proto obalit si nervy tukem a sacharidy. Poprvé jsem měla pocit, že jsem v zemi zaslíbené, když jsem na letištním mekáči koupila dva Doublecheese, vodu a střední hranolky za 98 korun. Malá voda se prodává v drtivé většině v 600ml balení, což je fajné, značka PUMP. Nevím, jestli je to lokální monopol vlastnící minerální prameny, nebo jsou ostatní vody prostě hnusné a málo zpopularizovaná. Dokonce jsme mohli mít při koupi jídla 100% slevu, pokud bych tomu Maorovi, který se mne snažil na něco pozvat, neprozradila Míšu. Asi by ho nepotěšilo po zaplacení sledovat, jak si u společného stolu rochníme v prvním teplém jídle. S ohledem na můj stav jsem ho ohodnotila buď na slepce nebo na mysofila. Okamžitě mi došlo, že naše dieta je v troskách a produkty MC budou hrát majoritní podíl v přijímaných živinách. Posilněni přepáleným olejem a houbovou houskou jsme přošli celý areál, smutně koukali na prázdné info státnky a narazili na osobu, která nám ochotně oznámila, že to co mi potřebujeme – vnitrostátní lety – jsou asi 15 minut chůze timhle směrem a že je teď zavřeno. Pro klid duše jsme se pokusili koupit letenky online. Při posledních krocích rezervace mi ovšem došla zásoba MG a Míša měl na notebooku baterku na 3 minuty. Našli jsme si útulné lavičky a udělali jsme si pohodlí. Boty dolu, nohy nahoru, batohy do rohu... Bylo kolem jedné v noci a věru se nám neusínalo lehce. Protože jsme byly maximálně vynervovaní z absence letenek na další den, žhavila jsem drát a využila přítele na telefonu ve ztracené vlasti. Lili zvedla v podstatě okamžitě a hned pochopila čeho si od ní žádám. Vysvětlila jsem jí v kolik, kam, s kým a za kolik chceme letět a společně jsme (v průběhu nesčetných krátkých telefonů) prošli celým procesem nákupu dvou letenek do Napieru. Z neznámých důvodů aplikace nepřijala mojí Gold Kartu. Většinou aplikace i cokoliv jiného ženského rodu přijímá údaje z kreditek lépe, než bychom si přáli. Vzhledem k tomu, že mne příchozí hovor stojí 25 korun, k počtu odeslaných SMS a tomu, že jsem Lili nadiktovala veškeré údaje ke všem kartám co jsme jich sebou měli se obávám o svojí budoucí solventnost :-) Nezbývá než doufat, že si Lili s Lukášem si nevybaví ateliér a nezkoupí 80% položek na ebayi :D Každopádně stašně moc děkujeme za absolutně briskní a efektivní pomoc. I když noc na letišti byla dost drsná, bez rezervovaných letenek by byla ještě strašlivější. Konfirmační kód nám přišel během 15 minut, a tak jsme se konečně natáli a usnuli.
Probudila jsem se ve tři v noci uplně zlámaná a už tehdy jsem měla předtuchu, že se z přechodu časových pásem až tak rychle nevzpamatuju a ještě minimálně týden budu v noci absolutně somnambulická a přes den chodící reklama na chřipku. S přihlédnutím k našemu vzhledu, odéru a faktu, že chrápeme na sedačkách, jsme se obávala okamžitého vyhoštění. Jako mimikry posloužila bunda přes hlavu a kačička, která nám přidávala trochu na puposti. Venku pršelo a naproti nášemu ležení byly gigantické samootevírací dveře, které vpouštěli na území tábora nejen průvan a déšť, ale taky čím dál tím víc pracovníků letiště a cestujících. Chvilku před čtvrtou byla hala plná buranů, kterým bylo uplně jedno, že se dva počestní lidé snaži trochu relaxovat. Začali se odbavovat ranní lety, příšerně hlasítý bowling s kuframa a spletitá sít jezdících pásů zavraždil jakýkoliv pokus o další spánek. Když jsme byly definitivně nuceni uvolnit místo starším, těhotným a jinak postiženým, zašli jsme si pro trochu raní hygieny a snídani. Opět jsme zamířili do MC, tentokrát sendvič s vajíčkem masem, bramborová placka a horká čokoláda za 60,- U stánku vodafone jsme nám koupila přednabité SIM karty a kredity, v trafice korekci do zásuvky na Evropské konektory a nabili jsme si co se dalo. Agent nám pořád nebral telefon a i když už bylo 8 ráno, ještě jsem uchovávala naději, že jen spí a kancelář otevře v 9. Odbavení zavazadel proběhlo v pohodě, dostali jsme palubní lístky a vyrazily najít budovu Vnitrostátních letů. Vyšli jsme z letištních prostor na novozealandský vzduch a déšť a oboje bylo svěží a příjemné. Haly byly obklopené zelení a zeleň ptáčkama. I když jsme nevěděli, co si na NZ bez agenta počít a jak to s námi všechno dopadne, navzájem jsme se chránili před depresí a krustička nás chránila před deštěm. Vnitrostátní lety měli prostory o dost útulnější a s menším obsahem čumilů.

Protože už se schilovalo k půl deváte, žašli jsme si na svačinku. Míša si objednal velkou rozpečenou kuřecí bagetu a PUMPku a ja si dala malé presso a velký salát. Bageta byla hutnější než bývají naše, trochu se blížila k ciabatě, a salát obsahoval krom rukoly a baby španátku místí formu balkánu, sušená rajčata, olivy, balsamiko, neuvěřite slaďoučkou cibuly a dobrých 200g porcovaného uzéného lososa. Obě jídla chutnala lehce nasládle a bylo to výborné :-) Odkutáleli jsme se k bráně 33, která měla pustit k našemu letadlu. Ale domorodec, který odbavoval, nám začal cosi vysvětlovat s naprosto šíleným a plochým Novozealandským přízvukem. Abyste si měli možnost představit plochou angličtinu, stučú vymňuňut všuchnu sumuhlúsku zu púsmunu U. Když jsme se dvakrát pokusili projít bránou, nevěda co se děje, zřízenec nás už krajně nasraný odkázal na sedačky k čekání – á jasně! Zpoždění! Když odzvonilo 10, my stále suďulu u čukulu nu sudučkůch a RTW Director pan Čech stále nebral telefon. Už jsem neměla ani nehty k ohryzání ani sílu k zoufání. Během půl hodinky otevřeli brány a klaustrofobní tuby vlnitého plechu nás nasměrovali k maličkému letadélku. Po přistavených štaflích jsme vylezli na palubu a našli svá místečka. Let do Napieru trval asi hodinku a celou dobu jsme měli možnost sledovat severní ostrov. Zádná česká kostkatá políčka, ani řecka rakovinová města. V životě jsem neviděla tak hornatou a kopcovitou krajinu. Celé to připomínalo takové ty plastové mapy ze základky, akorád Krušné hory rovnou přechází v Krkonoše. Domečky mají pozemky velikosti hypernovy a z těch bílých fazolí, které byly rozsypané naprosto všude, se vyklubaly ovečky. Do Napieru jsme dorazily kolem 12 a nikoho z RTW se nám samozřejmě nepodařilo kontaktovat. Tady, na Napierském letišti, naše plány končily a tak jsme nevěděli, kam nás oceánská bríza zavane.