Waipawa, domecek, koncert - Co tyden dal

Tento prispevok bude trochu strucny slovne, ale rozverny
fotograficky.


Jedneho dna sme sa rozhodli, ze tu pneumatiu, co uz 2 mesiace vlacime v kufri, by sme vazne mali vymenit. Zasli sme do servusu, kde nam typek povedal, ze nam predali spatnu (smerovu), tak sme sa vybrali do Waipawy, aby nam ju vymenili (na tom vrakovisku, kde sme ju povodne kupili). No a ked uz sme tam boli, nalozili sme Geroja a preskumali miestny "walkway". Jednalo sa o taky dedinsky parcik v tvare makoveho sliza (ach...), tiahol sa do kopecka a popri zahradach. Nakoniec vyustil v taky rozpravkovy hajik a ten zase vyustil v nejaku standardnu dedinsku ulicku, ktorou sme sa vratili. Cestou spat sme sa zastavili u butchera a nakupili masicko, ktore tu je pomerne lacne. Pripocitajte si k tomu, ze je nedotovane a chutovo kdesi uplne inde nez to nase a mali sme hned krajsi den :) A to vratane Geroja, ktory vyfasoval odrezky. Mimochodom ked masiar zistil, ze uz nema ziadne naporcovane maso z ovecky, tak sa ospravedlnil a siel dozadu, kde nejaku cerstvo zosnulu mal a rovno ho z nej vysekal. Priznam sa, ze pripravu vecere zo spomenutej ovecky som na starosti mal ja a skromne poznamenavam, ze som v zivote nic lepsie nespravil, vratane statnic :)







Tu su fotecky nasho domecku, zahrady a psa. Nejak netusim co este dodat :)




No a na zaver trochu textu a hudby. Nasa znama Coleen nas pozvala na koncert. Zoznamili sme sa s nou tak, ze sme sli okolo jej domu, kde chova lamy, s ktorymi sme sa socializovali. Je to taka babicka dobrosrdecna. Koncert bol v miestnom kulturaku. Samozrejme nie sme v Medzilaborciach, ale v pravom, nefalsovanom kolonizatorskom vidlakove, takze kulturak bol asi 5 km od dedinky, uprostred zvrasnenych kopcekov ako na prebale mineralky. A bola to mala drevena budova s kapacitou cca 40 ludi, kde ani dve miesta na sedenie neboli reprezentovane rovnakym kusom nabytku.
Performermi boli Mark Laurent a (asi jeho manzelka) Brenda Liddiard. Brenda hrala prevazne na mandolinu, nevedela spievat, mala divny predkus a neustale zbrblala take tie sola a la greci a bouzuki. Pravdepodobne tym uspesne sabotuje Markovu karieru, ktory je excelentny gitarista, solidny skladatel a podla mna spickovy spevak. Vyzera trochu ako 2 metrovy George W. Bush, ale je to velmi slusny clovek :) Natalka si s nim dopisuje na facebooku, takze asi o nom poreferuje viac, ja viacmenej len potichu ziarlim. Fotky nemame, tak poslem link na video na youtube... Ma ich tam viac, tady je Markův profil.
Ale jeho najlepsia pesnicka video nema, tak vas odkazem nepriamo:
Vola sa Nothing Else, je to cislo 19, takze klik na oranzovy gombik a kochajte sa (můžete si i koupit album, či jednotlivé píšničky)





Já, abych náhodou neměla poslední slovo, dodávám, že výlet ve Waipawe jsme pojali jako školu v přírodě s předmětem volby povolání pro našeho hafíka. Vyzkoušel si horozelzce záchranáře, profesionálního sprintera, sociálního pracovníka a modelku. Doma si pak jestě s krajíčkem chleba a Míšou vyzkoušel komedianta a zatím je to jasný vítěz. Pár neumě zvěčněných kytiček a bobulek máte pro představu, jakže na Zealandě vypadá 'leden' Speciálně pro tatínka přikládáme fotku cyklistického obchodu ve vesničce Waipawa, ve které jinak není ani pošta. To aby bylo jasno, že protinožci nemají pokřivené žebříčky hodnot :-)




Na koncert jsme jeli s Coleeninou ještě starší kamarádkou Carol. Je zajímavé, že jsme žádného místního důchodce ještě neslyšeli nadávat nebo si stěžovat :-) když drbou, tak většinou o sobě :D Mark a Brenda jsou manželé. Pravda, že tu mandolínu, loutnu a zpěv jsem na koncertě taky moc nepreferovala. Ale nikdy jsem neslyšela, že by někdo s takovou lehkostí transformoval tklivé synkopické blues na Krásná je Neapol. Na studiovkách zní docela sehraně a i jí to zpívá. Alespoň vztah, jak pracovní tak osobní, by jim mohl leckdo závidět a je vidět, že to dělají rádi.







Doplněk pro dámy, u řezníka jsme pořídili kilo sekaného hovězího na guláš a chilli con carne, půl kila telecích jater a dva luxusní jehněčí steaky za 254 kč :-) Abych se náhodou nezapoměla pochválit (i když na Míšovo grilované jehňátko se zeleninkou na másle, to nemá) příkládám fotku nového člena rodiny, je to pejsek z ponožky a jmenuje se Socky (čti soký, s náma dvěma nemá jméno nic společného :-)) Jako kamárádku jsem mu ušila ponožkovou kočičku Sunny, kterou dostala Tash. Ale sokýsek je lepčí! :-)





Ještě mne tak napadá, je to už nějaký týden, co se k nám přistěhoval spolubydlící. Jmenuje se Jimmi a je neviditelný. Nejeden večer jsme ztrávili úvahami, proč má v lednici psí ždárlo, ačkoli nemá psa. A proč je ho tam stále méně a méně ... Nakonec se ukázalo, že Jimmi je pastýř a má v práci pomocníka. To považuji za velmi pupé zaměstnání. Sice nás to uklidnilo, ale konzerva, chci říct důvěra, už zůstala nahlodaná. Na víkendy odjíždí domů do Palmerstonu, tak ho v podstatě vidíme jen nedopatřením. V týdnu odjíždí do práce před sedmou ranní a vrací se kolem osmé. Dveře do pokoje nechává stále dokořán, tak mu tam pes chodí přes den spát. Minulý týden byl u nás opět instalatér. Po tom, co venku dvakrát praskla trubka na střeše a v zemi před garáží nám vyvěraly horké prameny, nemá Becky v prvním patře tlak, tak mu přes den chodí do koupelny. Místa v lednici mnoho neokupuje a krabici ve špajzu má pořád prázdnou, tak mu tam začala chodit kočka čůrat. Nepotvrzená domněnka tvrdí, že má kočka hrůzu z Gerojovo hlavy. Z té, co je věčně narvaná v jejích dvířkách a šmíruje, jesli mu v kuchyni někdo nedělá snídani :-)





S Becky jsme se schodly na tom, že je to nejlepší typ nájemníka (snad nás to němělo urazit :-) hlavně když se dělá párty. Becky slavila před pár týdny narozeniny. Dostala od nás Hřebejkův film Musíme si pomáhat. Udělali jsme menší čajový/vínkový dýchánek kam přišla i kamarádka Kristen a její muž Pete. Oba jsou moc fajn a je s nimi sranda :) Miškovi bylo trošku špatně, tak se k nám připojil až večer na pizzu - to už mu bylo lépe :)) Na oslavu jsem upekla plný pekáč klasickej českej nefalšovanejch buchet. Makové (v kiwijštině opiové, ty měly dovolené jen dospělí) Tvarohové - rozměj cottage sýr s cukrem a rozinkami, a jablečné se skořicí. Měly velký úspěch, hlavně tvarohové, rozdala jsem recepty a sklidila ovace. Za posledních 6 týdnů jsme s Míšou snědli 4 kila máku. Beck ho kupuje v malém obchůdku s biopotravinami, protože mák tu existuje jen v malých pytlíčcích jako koření. Prodávají tam různá semínka a mouky přímo z pytlů a beden, tak si člověk může nabrat kolik chce. Poprvé, když nám tam kupovala drobný půlkilový pytlíček (tse) hleděli na ní v obchodě jak na karneval v Rio de Janeiru. Za týden přišla znovu, na což rozhodně nebyli připraveni. Museli vytřepat veškerý svůj sklad maku. Od té doby ho mají na skladě pravidelně.





Vzhledem k tomu, že alkohol je dost drahý, rozhodli jsme se koupit okonomické třílitrové balení vínka v plastovém pytlíku s malou veselou pípou. Vypadá to jako pytlík na transfuzi. Ale chtěli jsme si udělat dobré papů a dát si k tomu víno. Rozhodli jsme se připravit si na zimní večer horký punč. Kromě toho, že jsme ho nikdy nedělali, neměl plán chybu. Připravili jsme silný černý čaj, místo rumu rumové ároma, místo burbonu nic, pomeranče, jablíčko, skořice, hřebíček, rozinky, nastrouhat citronovou kůru... No samé dobré věci. Naštěstí tu neznaj pohádku o pejskovi a kočičce. Toho večera se náhodou objevila i Kirsten. Samozřejmě jsme jí nabídli hrnek teplého - a to jsme možná nedomysleli - punče. (3 litry vína s půl kilem ovoce plus nemalá dávka čaje... To bysme ani my nevypili sami.) Očička jí zazářila radostí a zračil se v nich přízrak mládí "Punč? No ovšem, že si dám! Miluji nefalšovaný, tradiční punč, jaký vždy dělala moje maminka! Dokázala bych ho pít pořád!" Tak to nám úsměvy zatuhly, protože náš zavařovací hrnec cukru a kyselého vyplašku ze sudu byl vše, jen ne naplněn maminčiným tradičním nefalšovaným punčem. Nikdo si ale nestěžoval. Nakonec si dala i Becky a když jsme ho dělali podruhé, už jsme nemuseli ani nabízet, aby záhadně mizel. Naši bláznivý sousedi mívají párkrát za týden v garáži diskotéku. Vzhledem k tomu, že tu není zákon o nočním klidu a garáž má jediné okno směrem k nám, zajišťují nám rozonančí masáže do ranního . Pokud nás vídáte přes den on-line, je to tím, že žijeme v noci a přes den spíme. Někdy na večer hlídám Natashu. Alespoň mám nějakou zábavu (výroba plyšáků z fusekle) a trošku si vyděláme.




O vízách se dnes zmiňovat nebudeme. Blog je určen přátelům a rodině, kterým přejeme vše nejlepší. Naším přáním je rozsévat veselí a radostnou kratochvíli, proto si ponecháme pikantní slova pro úředního šimla. Jakmile budeme mít nějaké zásadní zprávy (dobré / špatné) ani nás nenapadne, nechat si je pro sebe. Takže se ani nemusíte nezatěžovat otázkami typu:"Tak, co je nového?"

Na největší novinu bych málem zapoměla. Kachňásek má novou kamarádku Třešničku. Kačičku, ve které je polštářek naplněný třešňovými peckami. Máme jí místo termoforu. V návodu psali dávát polštářek do trouby na 180°, ale my používáme topení, je to rychlejší a hlavně hned vedle postele :-) Je s námi moc šťastná a zahřívá každý večer.

Zdraví, Kachňásci.

Garden stone

Náš víkend na organické farmě Garden Stone byl sice krátký, ale romantický. Krásná cottage údajně leží 5 minut jízdy od Dannevirke, ale nám se podařilo zlomit rekord a cestu jsme si užívali cca třičtvrtě hodinky. U finální odbočky k farmě na nás zuřivě blikalo auto a mávaly několikery ruce. Zastavili jsme za zatáčkou, vystoupila jsem z auta, připravéná poskytnout první pomoc. Ale místo autonehodě jsem hned při krajnici čelila stádu rozverných krav. Postávaly za zatáčkou, krmily se polní bylinou a hopkaly od pangejtu k pangejtu. Zacouvala jsem zpátky na sedačku spolujezdce a společně s dalším autem jsme začali kličkovat mezi soudružkami. Místní vydlák nerespektoval vyhlášku a začal krávy nahánět a tróbením se je snažil uklidnit a přesvědčit k návratu do ohrady. Umíte si představit, že takový zážitek dva pražáky a psa ochromil natolik, že jsme pokračovali dál a nechali Gardenstone kilometry za zády. Není uplně jisté, jestli skot unikl otavřenou branou. Pohled na krávu, jak se bez jediného bůůku drápe přes plot z ostnatého drátu za lepší zelení, se nám už naskytl. Když jsme asi po čtvrt hodině jízdy přestali mluvit a přemýšlet o incidentu na dálníci, přišly pochyby o navigaci. Pokračovali jsme ještě nějaký ten kilásek, abychom se ujistili, že jedeme skutečně špatně. Při zpáteční cestě už byly kravičky buď zpět v ohradě, nebo v Dannevirke a tentokrát jsme neminuli. Hýkot tří přátelských oslíků nás nasměroval rovnou do dvora. Becky nás přivítala na farmě a ukázala nám naši cottage. Stěny teple působícího obýváku pokrývaly malby s rurálními tématy. Kuchyně si nás okamžitě získala. Zdobilo jí hned několik kačiček :-) Před koupelnou vedl žebřík na půdu, kde až na pár postelí a tmu není nic zvláštního. V naší ložnici jsme si zapnuli topení a v krbu už byl pro nás připravený oheň. Vedle cottage za živým plůtkem byla venkovní vaha s horkou vodou na noční lázeň a krásný dřevěný altánek. Při pohledu z okna v koupelně jsme nechápali, proč pod ním vidíme špičky borovic. Až ráno při procházce jsme si prohlédli obrovský sráz, který začíná metr za chatkou. Večer jsme si připravili naprosto ultimátní papů. Naložené biftečky z nějaké zatoulané kravičky, brambůrky a jelikož všudypřítomná (odprostěme se od termínu vydlácká) rurální atmosféra po nás nevyžadovala žádné společenské dekorum, dali jsme si jako vzpomínku na studentský život víno s colou. Zatímco my jsme se zavrtali na noc do vyhřívané postýlky, Gerýsek si musel svůj apartmán na zadní sedačce auta sám zadýchat.
Ráno při procházce po farmě a okolí mne málem srazila cisterna na mléko a Gerýsek nepopřel pasteveckého ducha. Vyšli jsme si prohlédnou oklné pozemky. Chudák soused vypustil svoje stádo na pole rovnou proti naší bráně. V tu chvíli jsem si nevzpoměla na ovce v sadu, které se samy strachy rozložily na rumpsteaky, když je Geroj čtvrt hodiny honil mezi jabloněma. Geroj sám sice vidět nebyl. Ale úhybné manévry běsnícího a bečícího stáda nám dávaly jasnou představu, co se asi zrovna děje. Po minutovém volání ho konečně omrzelo terorizování semknutého hloučku klepající se vlny a trochu připosraženě se k nám rozběhl. Ocas stáhnul mezi nohy, protože věděl, že bude sekec. Ale pod břichem se mu radostně vrtěl, huba se mu smála a v očičkách blikaly neony: "A stálo mi to za to."

Ani ten sekec jsme nakonec nevyplatili. Takže mu to prošlo, hajzlíkovi. Potkali jsme u brány Becky, šla z procházky s Princem, tak jsme dělali jakože nic. Natasha pro nás ale měla připravený výlet. Nejen, že Becky má doma vždy čerstvý organický špenát, domácí hermelín, mléko pije rovnou z vemínka, vyborný zelený čaj si trháme z keříku a s citrónama ze zahrádky jsem se poprvé nebála nastrouhat kůru do pečení. Ale aby bylo jó co závidět, rodiče mají vlastní bush. Mně bylo divné, že máme dřevo zdarma :-)
Začali jsme za naší cottage, kde nás ocelová kráva uvedla do ... no do zahrady ne. Do divočejší části GardenStone. Geroj se tetelil štestím, že po osamělé noci v autě bude moct prohnat oba místní psy a ukázat jim, kdo je tady pastevecký vlkodav. Hned za brankou začínaly dlouhé schody k lesu. Na srazu pod nimi rostly borovice, jejichž špičky nám ťukaly do oken koupelny. Ještě štěstí, že jsme v noci moc nebloumali okolo venkovní vany. Odtamtud to totiž vypadalo na malé zahradní tújky :-) Na právé straně obrůstala mechem lavička, ze které je krásný pohled na řeku, bush a louku s bludištěm. Dál napravo jsou stáje s kravičkami a pastviny. Cisterna už odjížděla a uvolňovala místo pick-upům a spěchající čeládce. Schody vedly na opravdu záviděníhodný parčík s krásnou udržovanou trávou a obrovským letním altánkem. I když, jak se sami můžete přesvědčit na fotce, je označení altánek trochu mimo :-) Uvnitř čekaly na léto dva plynové grily, stoly a lavičky. V tu chvíli jsem si řikala, že nic tak bombič už na výletu neuvidím. Kam se hrabe naše trojmístná houpačka z Globusu, díky které jsem se cítila jako král každého BBQ.
Za parkem a nízkou kamennou zídkou už začínala nefalšovaná původní bush. Mechem porostlé stromy, liány, domorodci, sem tam medvídě... Člověk musel opravdu ostřit zrak, aby našel všechny sošky a malé domečky schované pod pařezem. Skrz bush vedly klikaté cestičky a můstky přes bažiny. Becky sama kreslila cedule a směrovky, ale i tak bylo dobře, že nás vedl fundovaný průvodce. Jinak bychom se asi na rozcestích a kopečkách nevymotali. Naopak Gerýsek vypadal jako nefalšovaná horská koza. Zaíimco my se snažili přehopkávat z jednoho ostrůvku na druhý a ušetřit boty bahenní lázně, Geroj se vydal na válečnou stezku. Ze zlatého retrievera byl během prvních pár metrů maskovaný černý chrt. Jeho lokaci bylo možné určit jenom podle divých zvuků a občasných závanů pachu mokré lamy. Natasha byla evidentně mezi papraděma jakodoma. Občas se nás zeptala jestli chceme jít vpravo nebo v levo. Ale většinou jsme se stejně ocitli bůh ví kde, pomocí bůh ví jaké zkratky. V lese bylo opravdu na co koukat. Obrovské kapradiny a divoké neosekané palmy člověk jen tak někde nevidí. U hájku divokých palem jsme před sebou uviděli řeku a za ní aletánek u kterého jsme začínali. Obrovské mechové bonanzy a vysokánské jehličnany nám pravděpodobně ukázaly, jak to kdysi vypadalo na celém Zealandu. Člověk by to těm ovečkám měl i zazlé, že jim tady ten ostrov požraly. Ale jehněčí bifteček na rozmarýnu, který Míša zrovna připravuje k večeři, mi situaci řádně osvětlil :-) Obešli jsme obrovské pole popínavek a nechali chvilku psi, ať si hrají u řeky. Já s Naty jsem se věnovaly oblíbené kratochvíli - plácaly jsme klackama do vody a snažily se vytahnout co nejhezčí kameny :) Sice jsem našla ten nejlepší a nejdelší klacek, ale nakonec se ukázalo, že to byla část vyznačené cesty. Snad se kvůli nám nikdo neztratí. Cestou k mítině jsme potkali ještě několik laviček a pěkných míst k odpočinku a posezení. Tash nás zavedla na místo s barevným pískem, skalničkami a hlaďoučkými kameny, kde se ukrývali trpaslíci. Za řekou má každý člen rodiny zasazený strom. Natasha nám ukázala svůj a Beckyin, ale oprotiněkterým to byly jen malé zelené proutky. Becky má pět dospělých bratrů a jak to tak vypadá i spoustu sestřenic a bratránků. Takže skutečně rozvětvená rodina. O něco blíž k usedlosti jsme se propletli bludištěm v trávě z hladkých kamenů a vrátili se po širokých schodech k brance s kovovým telátkem. Psi nevypadali, že hodlají výlet ukončit, běhali, rvali se a vyvalovali ve zbytcích ze zabitého kohouta. Zeleninovou zahrádku a skleníky jsme proběhli jen v rychlosti. Pokud se něco tak rozlehlého, jako GardenStone dá proběhnout v rychlosti. Sem tam jsme utrhli pár barevných bobulek, nějakou tu malinku, občas jsme s úsměvem odmítli, když nám Tash podávala podivné pokroucené lusky nebo omamné ovoce. V malé osobní zahrádce kolem domku Charltonových jsme prolezli všechny dutiny v křovinách a omrkli domečky pro víly. Každé děcko by muselo být z takového místa nadšené. Je až k nevíře, že vytůstat v takovém prostředí připadá místním dětem naprosto normální :-) A nejen dětem. Otázka: "A proč jste si vlastně vybrali Zealand?" je, troufám si říct, nejčastější. Zpět v chatce jsme posnídali kokosové buchtičky a rozdělali oheň. Vzhledem k tomu, že jsme přecejen 'češi' jsme celí promrzlí a promáčení strávili s čajíčkem u krbu tichou chvilku plnou závisti. Cestou do Otánku jsme ještě plánovali zastávku u jezírka za Dannevirke - nakrmit kačičky - a dětské muzeum. Ale po dopolední procházce džunglí jsme byli prochladlí a mokré boty moc na pohodlí nepřidavaly. Rozhodli jsme se opět zanechat Gerýska v autě strážit nedopitou kolu a chleba pro kačičky a dali si v Subwayi menu s kávou. Doma jsme mu ale všechno vynahradily. Všechny kačičky byly moc štastné, že nás zase vidí a večer jsme spinkali v hnízdečku na jedné hromádce.