Dámská jízda na Whatipu

Včera ráno jsem si studovala svůj dárek k svátku a přemýšlela, kdy konečně bude dost času a prostoru pro popuštění uzdy kreativity. Na procházce nebo na výletě nemám většinou ani já ani doprovod dostatek času a trpělivosti sedět na chodníku před každou kytkou a vymačkat ze sebe a foťáku nějaký zázrak. Samotnou mě to venku neba, vevnitř není co a už by se to chtělo nějak posunout za ty upatlané rozpačité začátky. Naštěstí byla moje kamarádka Andrea v podobném módu a rozhodly jsme jednat. Sbalily jsme vše potřebné a vyrazily jsme na dámskou design jízdu. Tak opět jeden spíš více než méně obrazový článek o tom, jak se nám daří a nedaří realizovat svoje nápady. Tohle je zatím náš první výlet, ale snad se nám bude dařit a budem se moct brzo pochlubit něčím dalším a snad zajímavým

Naštěstí ani Andrea není dokumentarista a má ráda stage, komponování a upravování záběrů jako já (i když mít rád neznamená tomu rozumět, mějte s námi slitování :)) Protože jsem ještě neměla moc příležitostí nafotit pořádně město (Řím nepočítaje :-)) rozhodly jsme se pro jízdu do srdce Aucklandu. Pro případ, že by přišla řada na naše nekvalitní makro objektivy, sbalila jsem pár barevných fólií a zrcadla. Zastavily jsme na poště, poslaly všechny moje pracovní balíky a bylo pro dnešek dopracováno a na oběd vyděláno :)

Naše další zastávka byl obchoďák v New Lynnu, kde jsme se nutně musely podívat do 3 obchodů s botama a 4 obchodů s fotografickým vybavením. Sice jsme nesehnaly ani tripod, ani brašnu, ale caffé mocha ze Starbucksu stála za tu cestu! To je něco, co žádný heterosexuální můž asi nikdy nepochopí. Že je možné strávit hodinu v obchodním centu, aniž bysme si něco koupily.

Protože jsme nevěděly přesně kam zamířit, jely jsme směrem centrum a doufaly jsme, že se něco příhodného objeví. Naštěstí se nám do cesty připletl rezavý Traction Avant. Plížily jsme se zahradou a schovávaly se za živým plotem, snažily se vyhnout sluníčku, ulovit nepozorovaně ten nejlepší úhel a vůbec jsme si připadaly jako nefalšovaný nenažraný paparazzi :-) Jediná budova, u které se nám podařilo včas zastavit byl podivný, provozem obklopený kostelíček, což je nakonec jediný architektonický prvek. Při krátké zastávce před kostelem jsme si uvědomily, že už máme za sebou dvě hodiny poflakování a hrozný hlad. Dole na ulici se na nás z dálky usmíval obchod s Evropským jídlem a tomu se nedalo odolat. Koupily jsme si zásoby na picnic, čerstvý chleba, artičoky, sušená rajčata, pesto a spoustu úžasného letního materiálu. Kvůli nenažranosti jsem si nechala ujet krásnou oranžovou oprýskanou a před 10 minutami ještě zaparkovanou CV2ku. Jak by se jí líbilo vedle sveho Citroen bratříčka :(

Pokračovaly jsme směr centrum a výsledek je, že nemáme ani jednu fotku z města :) Místo k parkování bylo buď žádné, nebo nekřesťansky drahé. Hold si to musím nechat na jindy. Naštěstí jsme si dělaly poznámky o všech zajímavých místech, které chceme v budoucnu navštívit a alespoň jsme se projely. Za městem jsme zastavily v parku na pláži a konečně se vrhly na pozdní oběd. Udělaly jsme si sandwiche velikosti mojí hlavy a pak už nezbylo než se vyhřívat se na sluníčku, hrát si s brýlemi a plánovat večer. V parku byla spousta lidí a i když jsem čekala asi hodinu abych vyfotila giga fontánu, stejně tam maoři hráli baseball. Tak fontána neni.


Po obědě jsem se stihla nenaučit balit cigaretu, jsem patla. Budu muset trénovat, protože dokud máme jen jedno auto, stále platí Andrea řídí, já jí balím cigarety :-) Andrea chtěla fotit západ slunce, no budiž, tak jsme se domluvily s Orianou a shodly se na Whatipu beach. Protože černý písek vládne :)
Zasprintovaly jsme si zpátky na parkoviště, protože jsme přetáhly parkování zdarma. Naštěstí jsme byly jediné kdo si toho všimnul a jely jsme vyzvednout Orianu. Člověk si ani neuvědomí, jak ten čas hrozně letí :-/ Cestou nám došla baterka v GPSku, tak jsme se plahočily městem v dopravní špičce dobrou hodinu, ale daly jsme to. Doma už naštěstí byly připravené veškeré srandy, které jsme si na focení vymyslely. Kromě bílé stuhy, tu jsme zapoměly no :( Brigita, Andrey mamka, zabila 5 minut omluvami ohledně krmení mého psa od stolu. Nedivím se, že se Andrea věnuje trénování psů, a né lidí. To může jeden opakovat při každé společné večeři, nekrmte mi prosím psa od stolu, je to nechutný a Gero bude mít kvůli vám problémy. Ale jako když mvluví do necek. Ujistila jsem Brigitu, že se v žádném případě nemusí omlouvat, stačí když to nebude dělat. Ale bohužel, Geroj je prý příliš úchvatný a není v lidských silách mu odolat. To je silný argument. Příští grilovačku stráví v pokojíku, chuďátko. Zkontrolovaly jsme google maps, cesta měla trvat hodinu čtyřicet, slunce zapadá v osum třicet, měly jsme co dělat. Ve spěchu jsme pobraly nefunkční nabíječku na GPSku, balík poškrábaných CDček, ze kterých fungovalo jen to nejpříšernější regé, pár meruněk, tašku s oblečením a jelo se.

Na pláž jsme to stihly jen tak tak před západem slunce. Už se dotýkalo horizontu a černý písek na pláži jiskřil. Zaparkovaly jsme na uplně prázdném parkovišti, pobraly co se dalo a ryhle na pláž aranžovat. Andrea i Oriana byly naprosto skvělé a nechaly se odemne buzerovat co se do nich vešlo. Držely se zuby nechty v tělu nepřirozených pózách, zatímco jsem se válela v písku na břiše a snažila se vyhýbat psí hromádce. Když jsem byla konečně spokojená se zapadajícím sluníčkem a vším co jsem si navymýšlela, měly jsme technickou chvilku. Andrea má o třídu lepší foťák než já, ale zatím se v něm nevyzná. Měla jsem samozřejmě sebestřednou radost, že jí můžu ukázat spoustu vychytávek. Vyzkoušely jsme si hodně věcí, které při běžném klikání nepoužíváme a byla to zábava. Jsem ráda, že se holky nenudily a že jsem měla možnost užít si fotodne. I když Oriana jen pózovala, evidentně se u toho bavila a vůbec jí nevadily mé štěky typu: Uvolni tu nohu a užij si to slunce. Chci abys cítila slunce, miluj slunce, buď slunce! Uznávám, že po té poslední hlášce jsme si museli dát technickou pauzu :-) Andrea byla dostatečně statečná a šla dokonce do ledového oceánu bojovat s vlnama. Letní západ slunce byl naprosto úchvatný a protože bylo celý den vedro, měly jsme štěstí na krásné mraky a nádherné barvy.

Mokrý černý písek odrážel nebe a v průběhu asi hodiny focení změnil barvu od modré po ružovou. Což si můžete prohlédnout v albu na facebooku, myslím, že jsem tam nějakou fotku písku dala. Když sluníčko definitivně zapadlo a barvy byly temnější a temnější, sladila se pláž s mořem v rudě oranžovém odstínu. Na to jsme si musely sednout a dát si pozdní večeři. Už byla naprostá tma a na skále blikal maják. Dorazili noční rybáři. Naštěstí byla hustá tma a holkám až tak nevadilo běhat po pláži v pyžamech :) Nakonec jsme sice neměly příložitost vyzkoušet všechno co jsme chtěly, ale alespoň máme rezervu pro příští výpravu a užily jsme si holčičí den. Cestou domů jsme se věnovaly duševní hygieně, drbání a všemu, co potřebujeme k dobrému duševnímu zdraví. David byl evidentně překvapený, že jsme ho nepozvaly, že by se taky rád nechal vyfotit. To ještě neví, že si příští týden bereme jeho campevan na dámskou beach party... Ze zahrady Davidova kamaráda je vidět přímo na stadion, tak prodává lístky na AC/DC za 20 dolarů :D Nevyčíslitelná hodnota soukromé toalety a možnosti pití vlastního piva doufejme vykompenzuje větší vzálenost od pódia. Každopádně dalekohled tolik místa nezabere :) Snad bude koncík fajn a poreferujeme

Všechny fotky najednou, i spoustu dalších, si můžete prohlédnou v našem albu na Facebooku ZDE

Výlet na Whatipu

Jeden krátký článeček bez pointy. Jen o tom, jak se nám vede, ale se spoustou obrazového materiálu speciálně pro Míšovo tatínka :) Když už mu pořád slibuju fotky pláže a krajinky :-)





Víkend začal naprostou komerční nutností a to cestou do kina na nový 3D Avatar. Film je také bez pointy, tak nám do dnešního článku krásně zapadá. Ale vizuální stránka filmu se nedá slovy popsat :) I když se považuji za člověk s lehkou dávkou vkusu, nechala jsem se unést a společně s davem konzumentů jsem zírala na plátno s otevřenou pusou. Samozřejmě to nebylo tak dramatické, jako když jsem byla ve 3D kině poprvé s Lili na Životě pod hladinou moře. To jsme se držely v objetí, odháněliy od sebe žraloky a sépie, mlátily rukama kolem sebe a fackovaly přísedící. Naštěstí ve filmu mluvili často domorodštinou, tak jsme měli i k půlce filmu titulky. Nejhoší bylo udržet si na obličeji jak dioptrické tak 3D brýle aniž by mi to narušovalo zážitek. Toho jsem v podstatě nedosáhla. Míša až tak rozradostněný ze zážitku jako já nebyl, ale doufám, že si minimálně užil společné odpoledne venku.





Při procházce městem jsme se podívali k přístavu, zašli si do knihkupectví, poseděli si na pobřeží a typovali, kdo z procházejících turistů je čech. Cestou na oběd nás zvuky bubnů dovedly na hlavní třídu, kde zrovna probíhal průvod Hare krishna. Pravděpodobně měli nějaký svátek. Moc tomu nerozumím, pro mne bylo hlavní, že je to barevný a můžu si vyfotit vola se zlatými kopyty. Každopádně, kdybych si mohla vybrat, tak jsem ten děda co seděl na seníku a nechal se ovívat vějířem z pavých per, ne ti otroci, co táhli celý pojízdný barák s tančícími uctívači.
Bohužel nesmát se nebylo možné. Né, že by průvod nebyl pěkný. Ale při pohledu na ty 4 tanečníky vepředu jsem musela myslet na tuhle písničku -

V neděli jsme měli o něco relaxační den. Ráno jsme připravili sandwiche, sbalili vodu zamířili na Whatipu Beach. Je to odlehlé místo na západním pobřeží třičtvrtě hodinky od Titirangi, kde bydlíme. Vede tam prašná klikatá cesta pokrytá kamením, široká tři metry, z jedné strany sráz, z druhé skála, pro dvě protijedoucí auta situace téměř neřešitelná. Nevím, proč si vždycky vybereme podobnou lokalitu. Asi proto, že nás na konci toho drkotání čeká naprosto civilizaceprostý a liduprostý kus planety.






Zastavili jsme se na vyhlídku na záliv v Cornwallisu. Myslím, že nám to naše kiwi cítění přerostlo přes hlavu. Už si ani nepamatuju, kdy jsme s Míšou měli naposledy na sobě boty. Bůh ví, kde vůbec jsou. Ale někdy se vyplatí být připraven. Obzvlášť na štěrkové cestě nebo na pláži s metrovou vrstvou roztříštěných mušlí. Na vyhlídku jsme tak tak došlapali a už jsme se těšili na hlaďoučkou písečnou pláž. Ač relativně daleko od města, je pláž vybavená toaletami a malým přístřeškem s informacemi o okolí. Na jeskyně, které jsou údajně půl hodiny od pláže, jsme se nepodívali. Ale planujeme to, až přijede Lili s taťkou na dovolenou. Tak snad přidáme nějaké zajímavé fotky.

Černý lávový písek, který pokrývá široké okolí byl v letní výhni žhavý a pálil do chodidel. Boty jsem sice neměla, ale naštěstí jsem vyhrabala pod zadní sedačkou ponožky. Není to moc velká útěcha, ale placebo taky dobrý. Míša si našel bačkory, takže jsme se u moře cítili jako doma :) V dálce na útesech sedělo pár rybářů a potkali jsme i asijské dovolenkáře. Ale i tak měl člověk dostatečně velkou osobní zónu. Voda byla oproti vyhráté kůži a tetelivému vzduchu ledová, až brněly zuby. Na dně mezi pískem se škodolibě schovávala malá skaliska posetá mušličkami ostrými jak břitva.





Dokrvácet až na samotný konec mušličkového útesu byla ale nutnost. Vlny se do nás opíraly a snažily se nás schodit na špičaté skály. S kamerou v ruce jsem si připadala jako Indiana Jones. Na chvíli jsem se posadila a jen užívala vlny, které se tříštili o moje kamenné hnízdo. S absolutně modrou oblohou a vyhlídkou na maják mi bylo uplně jedno, že mam zabodané mušle v zadku. Cesta na břech bylo o něco nepříjemnější. Příliv neúprosně stoupal, škeble se otvíraly, aby nalapali vodu a nezbývalo už mnoho souše k využití.






Když jsme nachytali dostatek UV záření a vyváleli se v černém písku, vzpoměli jsme si, že jsme sebou prozřetelně sbalili dvě pivečka. Nebyla uplně vychlazená, ale i tak to bylo blahodárné. Až moc jsme si zvykli na otáčecí zátky u piva, tak jsme chvilku bojovali, než se nám podařilo zátku odervat. Alespoň jsme měli pocit, že po 5ti minuták boje si ho opravsu zasloužíme. Cestou domu jsme projížděli malebnou vesničkou Little Huia, kde teče potok přes silnici do moře, tak autíčko trochu plavalo. Následující týden jsme do Little Huia šli k Travisovi na grilování. Je to krásné mít chatu na pláži *závistník* Těšte se na fotky a článek, do roka ho určitě napíšu. Doufám, že se podařilo a nejen tatínek se trochu nadýchal letní atmosféry. Posíláme spoustu sluníčka do vymrzlé Evropy. Přecejen, máme tu o nějakých 50° víc.





Všechny fotky najednou, i něco navíc, si můžete prohlédnou v našem albu na Facebooku ZDE